Španělsko si pod sebou stále sveřepěji podřezává větev. Svědčí o tom kroky, které podstupují tamní čelní představitelé státu či měst. V zemi, kde r. 2021 zavedli eutanazii a kde se vloni narodilo více dětí samostatně žijícím matkám než těm žijícím v manželství (cca 165 000 x cca 164 100), se zakazuje např. i veřejná modlitba.

K tomuto jevu došlo docela nedávno, kdy policie na základě nařízení představitelů vlády sestavené především ze socialistů zabránila skupině katolíků ve večerní růžencově modlitbě za vlast před jedním z madridských kostelů. Organizátoři modlitby prý podali pozdě žádost o povolení k veřejné modlitbě. Věřící se k modlitbě za vlast přesto sešli, jejich setkání však bylo ukončeno zásahem policie, která zajistila jednu starší ženu.

Začátkem měsíce vyjádřila španělská levice své velké rozhořčení nad názory předsedkyně autonomního společenství Madrid Isabel Díazové Ayusové. Ve Španělsku totiž platí presumpce viny při obvinění z „nenávistných projevů“ vůči LGBT komunitě. V praxi to znamená, že žalobce nemusí prokázat vinu žalovaného, ale žalovaný jedinec musí prokázat svou nevinu. Isabel Díazová Ayusová přišla s tím, že je třeba učinit změny v právním řádu ve prospěch presumpce neviny. Proti této snaze vystoupili s patřičně okázalým a určitě i upřímným pobouřením vládní socialisté, z jejichž úst dokonce zaznívají výzvy směrem k Evropskému parlamentu, aby zasáhl a reformu zablokoval.

V parlamentě této největší latinskoamerické země probíhala 6. 12. debata na téma zavedení „Národního dne tridentské mše“. Návrh podala poslankyně Beatriz Kicis Torrents de Sordi ze Strany svobody bývalého prezidenta Jaira Bolsonara, praktikující katolička chodící pravidelně na tradiční mši sv. Za vlády prezidenta Bolsonara působila jako prokurátorka hlavního města Brasilia. Návrh byl zamítnut, poslanci se odvolávali na motu proprio „Traditionis custodes“ (dále jen TC) papeže Františka z r. 2021, které celebraci mše sv. v tomto obřadu radikálně omezuje.

Intence poslankyně Kicisové byla taková, aby v určitý den roku, který v případě schválení návrhu by konkretizovala, se tradiční ritus sloužil po celé zemi jako výraz vděčnosti, že brazilská křesťanská civilizace a kultura se v minulosti zformovaly právě na této mši.

Nicméně značná část brazilských biskupů vyznává teologii osvobození a používá TC jako argument k potlačení tradičního obřadu ve svých diecézích. V Brazílii, největší katolické zemi světa, je Církev již delší dobu v krizi. Příčiny jsou především politické povahy, na jedné straně je to marxistická teologie osvobození, na druhé potom masové šíření protestanských evangelikálních sekt z USA.

Někteří brazilští biskupové šli dokonce ještě dále než samotný dokument TC. Prohlásili všechny věřící, kteří by se účastnili celebrace tradičního ritu, byť slouženého pouze soukromě v bytě, za exkomunikované. Návrh na zavedení Národního dne tradičního ritu je proto chápán jako obrana proti represím biskupů. Parlamentní výbor pro kulturu o tom celý den jednal a pozval si k tomu 4 experty, mezi nimiž byl i kněz kongregace redemptoristů P. Bráulio Róger Martins Nunes Pereira.

Britský spisovatel Samuel Beckett ve svém absurdním románu „Čekání na Godota“ vystihuje psychický stav současného člověka, který neustále na někoho nebo na něco čeká. Čekání je trvalým údělem jeho pozemské existence. Jenže hrdina této knihy se stále dozvídá jedno a totéž: pan Godot, jehož očekává, nakonec nepřijde.

Adventní doba (advent znamená příchod) upozorňuje člověka všech generací, že neustálé čekání na příchod něčeho nebo někoho je součástí jeho pozemské existence. Čekáme na dopravní prostředek, v obchodě u pokladny, u lékaře, na úřadě… To jsou samozřejmě banality. Čekáme ale též na povýšení v zaměstnání, na vyšší plat, na uzdravení z nemoci, na setkání s životním partnerem pro manželský svazek, na maturitu či promoci svou nebo svých dětí… ano, čekáme i na změnu režimu, na osvobození od diktátu globalistů atd. A když to nevyjde přesně podle našich představ, jsme zklamaní. Symbolický „pan Godot“ nepřišel. Ano, každé lidské čekání může být čekáním na Godota. Nemusí se naplnit – a často se nenaplnilo – tak, jak my chceme a toužíme.

Jen jedno čekání poskytuje záruku jistoty: čekání na příchod Božího Syna Ježíše Krista. On určitě přijde, vždyť jako Bůh to slíbil – a Bůh nemůže lhát nebo nedodržet své slovo. Již jednou přišel, vstoupil do lidských dějin jako náš Zachránce a Spasitel – a to v Nazaretě do lůna Panny Marie a potom v Betlémě ve stáji pro dobytek před více než dvěma tisíci roky. Z izraelského národa ho téměř nikdo nečekal, pouze Panna Maria se svatým Josefem, Alžběta se Zachariášem, stařeček Simeon a stařenka Anna – a ještě některé další omilostněné duše. Proroci jeho příchod předpovídali, jenže absolutní většina národa na jejich slova zapomněla. Ale ten malý hlouček duší, které čekaly, nebyl zklamán. Jimi očekávaný Mesiáš přišel tak, jak proroci předpověděli.

Lidé současnosti ve značné míře pohlížejí na katolické duchovní optikou „co kněz, to pedofil“. Stalo se tak pod vlivem mainstreamových médií. Nepopíráme závažná provinění, která se skutečně stala a rozhořčeně odsuzujeme činy těchto nehodných služebníků oltáře, nicméně nelze nevidět také fakt, že mnoho těchto kauz je vylhaných.

Nám jde ale v článku o něco jiného. Média neustále připomínají, pravdivě i nepravdivě, hříchy katolických kněží minulosti a přítomnosti. Jenže když se na věc podíváme komplexně s veškerou objektivitou, tak musíme konstatovat, že mnohem více bylo a dosud je u příslušníků tohoto stavu hrdinských ctností než mravních selhání. Jedním z dokladů je chování tří katolických kněží na palubě Titaniku, obří britské lodi, jež – jak známo – ztroskotala po srážce s ledovcem v severním Atlantiku v dubnu r. 1912. O nich média i historické studie zarytě mlčí. Proč asi?

Kdo byli tito duchovní? Jejich jména jsou: P. Juozas Montvila (Litevec), P. Thomas Byles (Angličan) a P. Joseph Peruschitz (Němec). Všichni cestovali na lodi II. třídou (Titanic měl 3), seznámili se a vzájemně si ministrovali při mši sv., kterou každý denně na lodi sloužil.

P. Juozas Montvila se narodil r. 1885 v rolnické rodině praktikujících katolíků v Gudynách na Litvě, která byla tehdy součástí carského Ruska. R. 1908 přijal po seminárním studiu kněžské svěcení. Ve své duchovenské službě ostře vystupoval proti ruské politice násilného nucení katolických Litevců k přestupu na pravoslaví, proto byl pronásledován carskou policií. Když se ho její agenti pokusili zavraždit, rozhodli církevní představení o jeho emigraci do USA. Vděční farníci vybrali mezi sebou peníze na zaplacení jeho plavby na Titaniku.

29. listopadu začíná novéna před svátkem Neposkvrněného Početí Panny Marie. Ráz této novény jest radostný:

• obírá se odvěkým vyvolením Matky Spasitele;
• jest očekáváním a přípravou na příchod vítězné Panny zaslíbené v ráji, jež potře hlavu starého hada a svým příchodem bude lidstvu zvěstí spásy a smíru;
• můžeme blahopřát svaté Panně k milostem, jimiž byla ve svém Neposkvrněném početí vyzdobena;
• konat ji na poděkování Pánu, že se konečně smiloval a poslal tu, jež zrodí lidstvu Osvoboditele, nebo
• jako přípravu na výroční obnovu svého zasvěcení nejbl. Panně.

Cosi posvátného mají v sobě tyto dny radostného očekávání, blahého toužení, pečlivé přípravy a výzdoby svatyně našeho srdce.

Podle zprávy italského listu La Nuova Bussola Quotidiana papež František prohlásil na setkání prefektů vatikánských dikasterií 20. listopadu doslova: „Kardinál Burke je můj nepřítel, proto mu odnímám byt a služné.“ Tato zpráva byla později potvrzena i z jiných zdrojů.

Arcibiskup Poznaně a předseda polského episkopátu mons. Stanislaw Gądecki napsal 9. října letošního roku otevřený dopis papeži Františkovi, v němž podrobuje zdrcující kritice pracovní dokument římské biskupské synody „Instrumentum Laboris“. Portál pch24.pl jej publikoval 15. listopadu. Arcibiskup uvádí, že snahy o revoluci v oblasti morálky, které se na synodě projevily, jsou „inspirované levicově-liberálními ideologiemi“.

Mons. Gądecki dále píše, že prosazované změny na téma morální nauky Církve a požadavky jáhenského a kněžského svěcení pro ženy jsou motivovány úsilím „přizpůsobit se současné demokracii“. Polský hierarcha však varuje, že „Církev skutečně oceňuje demokracii, ale pouze tehdy, když spočívá na správném pojetí lidské osoby. Pokud ne, tak se lehce změní buď v otevřenou, nebo zakamuflovanou totalitu“. Dále konstatuje, že „demokracie se opírá o správné chápání lidské osoby pouze tehdy, když chrání lidský život od početí až do přirozené smrti. Protože toto nečiní, nelze nazvat současnou liberální demokracii dobrým zřízením“.

Dále mons. Gądecki připomíná, že snaha účastníků synody dát laikům v Církvi stejná rozhodovací práva jako duchovenstvu je právě signifikantní pro úsilí vnést do Církve praxi současné liberální demokracie. „To ale ve svém důsledku znamená dozor laiků nad duchovními a jejich poručníkování ve věci obsazování církevních úřadů. Vláda papeže a biskupů má být omezena a podrobena dozoru laiků organizovaných podobně jako hierarchická struktura Církve…“ píše arcibiskup.

Asi bychom v dějinách nenašli epochu, kdy by si lidé, zejména ti vzdělaní, nestěžovali na morální zkaženost tehdejší společnosti. Jsou tedy naše dnešní stížnosti, především nás, věřících katolických křesťanů, v něčem výjimečné? Není to jednoduše tak, že se hřešilo vždycky zhruba stejně a nedá se tvrdit, že v minulosti to bylo lepší než dnes?

Jenže tyto otázky jsou položeny špatně. Klepnutím na hlavičku není dotaz na kvantitu hříchů, ale jak společnost konkrétní provinění proti přirozenému mravnímu zákonu a Desateru Božích přikázání vnímá a posuzuje. A tady diametrální rozdíl dneška a minulosti skutečně a hmatatelně existuje.

Hřešilo se vždycky, i v křesťanském středověku, leckdy i mohutně. Vraždy, násilí, krutost, cizoložství, smilstvo… Vždycky se ale „vědělo“ a nezastíralo, že toto je zlo, které nutno trestat. Tomu odpovídalo i tehdejší zákonodárství. Dnes jsme ale v postavení, kdy se hřích a zlo vydávají za dobro a v tomto duchu se upravuje i legislativa – a v tom je podstatný rozdíl proti minulosti.

Uveďme jen pár reprezentativních příkladů ze současného světa. Usmrcení nevyléčitelně nemocného nebo přestárlého člověka (oficiálně z „humánních“ důvodů, aby prý netrpěl, ačkoliv paliativní medicína je schopna fyzickou bolest téměř eliminovat) bylo ještě v nedávné minulosti klasifikováno jako vražda a zákon toto stíhal. Ještě soudní tribunál v Norimberku po II. světové válce odsuzoval hitlerovské prominenty mj. i za tyto těžké zločiny zvané „eutanazie“.