„Co to máš, má milá, za pasem?“ „Růženec sobě vzala jsem.“ „Zahoď jej pryč – neb máme spěch!“ – zní zkrácený dialog z Erbenovy Svatební košile. Mrtvý milý růženec zahazuje a hned „byli skokem dvacet mil“. O dvacet mil blíže hřbitovu, o dvacet mil blíže zatracení díky předchozím nehodným dívčiným prosbám. Jen včasným obrácením se k Bohu a k Boží Máti se na poslední chvíli tato dívka zachrání.

Podobně jako na mrtvého milého může působit růženec na lidi (doufejme, že ne až tak démonického charakteru) i dnes – odmítat jej, zahodit… a proč? No, „neb máme spěch“ a takovéto dlouhé modlitby, neustále dokolečka se opakující, působí jako přítěž. Žijme moderně, s dobou, s tím vším, co k ní patří. Růženec působí hezky na předním zrcátku auta, toť vše, stejně tak tam ale lze pověsit třeba Mickey Mouse. Cetka jako každá jiná, k modlení to ale není, je zastaralý, nepotřebný, omezující, „jako had tebe otočí, zúží tě, stáhne tobě dech“, zúží nás, vezme nám čas. Jo, pro ty svíčkové báby prosím, ale my, křesťané dneška, musíme i v modlitbě uvažovat pragmaticky, hospodárně. A navíc – má vůbec smysl? Nestačí modlit se po svém, bez toho, aniž by mi někdo něco předepisoval?

Zdá se, že v současné době katolíci úplně rezignovali na myšlenku Kristova pozemského království. Když zpíváme Ježíši, Králi nebe a země, máme převážně na mysli jeho vládu v lidských duších a srdcích, nikoli vládu na této zemi. Jenže On chce i tady kralovat – a jako Vykupitel, který za každého člověka na této zemi cedil na Kalvárii svou krev, má na to svrchované právo. Nový zákon to na mnoha místech potvrzuje. Jeho království sice „není z tohoto světa“, jak řekl před Pilátem, ale přesto všechna „království tohoto světa“ mu mají být podrobena a musejí uznat jeho svrchovanou autoritu.

Pozemská království mají být podřízena Kristovu nebeskému království, které z tohoto světa není, ale má nárok tato pozemská království řídit svojí naukou a také svojí mocí. Svatý Pavel to říká zcela jasně: „On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15, 25). A na jiném místě píše: „Proto ve jménu Ježíšově musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí, a každý jazyk musí vyznat ke slávě Boha Otce, že Ježíš Kristus je Pán“ (Fil 2,11). Mnoho papežských dokumentů dávné i nedávné minulosti tento požadavek Kristova pozemského království zdůrazňuje, Pius XI. dokonce vydal na toto téma encykliku Quas Primas, jíž zavedl v Církvi svátek Ježíše Krista Krále. Její každá věta je zaměřena k tomu, aby světská moc uznala svrchovanost Kristova království v oblasti věroučné a morální.

Kanada – Příslušníci kanadské armády by se během svých veřejných vystoupení neměli odvolávat přímo na Boha. Toto je nová direktiva v zemi javorového listu, která je svým progresivním přístupem dobře známá – vzpomeňme jen úpravu státní hymny, jež byla podle jejích upravovatelů genderově nevyvážená, potažmo „měsíc hrdosti LGBT“, který se měl od 1. 6. slavit na tamních školách. Inovativním prvkem je v tomto posledním případě podpis hlavního vojenského kaplana – katolického kněze P. Guye Belisleho pod tímto nařízením.

P. Belisle apeluje zejména na katolické příslušníky armády, aby vůči svým druhům ve zbrani používali při oficiálních vystoupeních „citlivý a chápavý přístup“, a to ve všech aspektech. „I když může mít pro někoho modlitba velký význam, nemodlíme se všichni stejným způsobem. Pro některé žádný význam nemá,“ zdůvodňoval starostlivě motivy, jež ho vedly k podpisu. „Reflexe duchovního rázu“ má být podle něj „inkluzivní“ a také plná „úcty vůči náboženské a duchovní různorodosti Kanady“, tohoto někdejšího misijního území, na němž se katoličtí misionáři s nasazením vlastního života snažili přinést jedinou pravou víru.

Kanadský ministr obrany Bill Blair sice ujišťoval, že kněží nebudou mít ani při blížícím se státním svátku Remembrance Day (Den paměti), slaveném 11. 11., ba ani jindy zákaz modlit se, nicméně nemají používat slovo Bůh ani jiná slova či slovní spojení označující vyšší síly, „jako například Nebeský Otec“. Proč? No protože by někteří mohli zakusit pocit vyloučení.

Omlouváme se čtenářům za nepřesnost, která se vloudila do našeho předchozího článku „Pravda a lež o kurdějovském dýňování“. Kontaktovali jsme se s P. Smejkalem, farářem v Kurdějově, a zjistili, že je nutno provést následující korekci: On opravdu o chystané akci „dýňování“ dopředu nevěděl, dozvěděl se o tom až poté, co uviděl vydlabané dýně se svíčkami v parku u kostela. Zároveň mi ale sdělil, že každoročně v době průběhu halloweenu proti tomuto zlu káže a samozřejmě naléhá, aby lidé uvedené artefakty nikam nekladli.

Právě toto se stalo příčinou omylu některých videí a příspěvků na sociálních sítích, z nichž jsme čerpali také my a mylně uvedli, že P. Smejkal o chystaném umístění vydlabaných dýni se svícemi u kostela dopředu věděl a vyjádřil svůj nesouhlas. V obci však na základě toho, že každoročně o tom kázal a vyjadřoval se veřejně i v privátních rozhovorech proti oslavám halloweenu (letos dosud ne, neboť by to bylo předčasné), byl jeho záporný postoj k těmto iniciativám všeobecně známý. Z toho vznikla u některých osob mylná představa, že se vyslovil i konkrétně proti letošní akci, že o ní dopředu věděl.

Nicméně na obsahu našeho předchozího článku to nic nemění. Iniciátoři kudějovského „dýňování“ postoj P. Smejkala velice dobře znali. Jestliže na truc tomu umístili vydlabané dýně se svíčkami v parku u fary a u kostela, potom podezření na provokaci je důvodné a vše ostatní, co jsme v inkriminovaném článku uvedli, beze zbytku platí.

Naše mainstreamová masmédia dostala opět munici ke střelbě na Katolickou církev. Obec Kurdějov na Břeclavsku zorganizovala tzv. „dýňování“, kdy děti pod vedením dospělých dlabaly dýně pro nadcházející slavnost halloweenu a ty pak umístily se svíčkami do parku vedle kostela. Jenže ouha! Zlý, fanatický a fundamentalistický farář jim to dvakrát rozdupal! Chudinky děti plakaly.

Jenže tato informace zamlčuje podstatné. Místní duchovní správce P. Jaromír Smejkal byl dopředu informován některými osobami, že jistí dobrovolníci se chystají umístit vydlabané dýně se svíčkami hned vedle kostela a vyjádřil slovně i písemně kategorický nesouhlas. Nebyly mu pouze známy podrobnosti akce a to, že ji organizuje přímo obec. Až se to poté, co dýně rozkopal, dozvěděl, omluvil se s tím, že kdyby mu toto bylo známo, volil by jinou formu, ale stejně důslednou. Nesdělil jakou, ale nejspíš by přímo tvrdě žádal starostu, aby dýně odstranil.

Poněvadž toto v okamžiku, kdy uviděl dýně se svíčkami u kostela, nevěděl, domníval se, že jde o čin nějakých samozvanců neberoucích pražádný ohled na to, že on si toto nepřeje. Proto volil radikální způsob a dýně rozkopal, což zopakoval i následující den, kdy se tam tyto artefakty objevily znovu.

Kauza má dvě roviny: občanskou a nadpřirozenou. Všimněme si nejprve té první, jež se týká slušného chování. Jeho principy zahrnují mj. i to, že neumísťuji před něčí byt nebo dům nějaké předměty, aniž se zeptám na souhlas či nesouhlas majitele. To je zásada všech slušných lidí. Organizátoři akce velmi dobře věděli, že farář s tím nesouhlasí – a přesto mu tam halloweenské dýně položili. Ale i kdyby o jeho záporném postoji nevěděli, tak nelze popřít, že se na jeho souhlas či nesouhlas vůbec neptali, což je projev nevychovanosti a bezohlednosti.

Situaci, v jaké se Církev svatá nachází, otázku synody a vůbec současné myšlení ilustruje s nechtěnou přesností ve svém úvodním slově bývalý generální ministr dominikánů P. Timothy Radcliffe, OP, jenž 1. října promluvil v rámci rekolekcí k účastníkům biskupské synody:

„Když mě Svatý otec požádal o proslovení těchto rekolekcí, cítil jsem se velice poctěn, ale zároveň jsem znervózněl. Jsem si vědom svých vlastních omezení. Jsem starý, bílý, pocházím ze Západu a jsem muž! Nevím, co z toho je horší. Všechny tyto vyjmenované aspekty mé identity omezují mé chápání. Proto prosím o odpuštění za neadekvátnost svých slov.“

Dá se k tomuto už chronickému omlouvání se za vše vůbec něco dodávat? Snad jen vyjádřit jistou radost, že se tento nositel hábitu sv. Tomáše Akvinského nebo sv. Dominika neomlouval právě za tento hábit, či dokonce za svou katolickou víru. Možná ale nejsou součástí jeho identity…

Pozn. red.: P. Radcliffe náleží k předním neomodernistům uvnitř Církve. V minulosti se několikrát vyjádřil s hlubokým despektem na adresu Církve v dějinách. O inkvizitorech prohlásil paušálně, že to byli lidé krutí a bezcitní. Pravděpodobně mezi ně řadí i sv. Petra Veronského ze 13. stol., papeže sv. Pia V. ze 16. stol., jenž před svým zvolením působil dlouhá léta jako generální inkvizitor, nebo sv. Jana Kapistrána. Dle jeho koncepce by se Katolická církev neustále měla kát před světem za svoji “temnou” minulost a “odčinit” ji tím, že se přimkne ke globalistické agendě univerzálního náboženství přijatelného pro všechny.

Ne, nejsem konvertitou, jak by snad název tohoto článku naznačoval. Bylo mi dáno vyrůstat v katolické rodině. Jenže to neznamená, že jsem se nemusel pro katolickou víru osobně rozhodnout. Tomu neunikne žádný, ať už vyrostl v katolickém či nekatolickém prostředí. Samozřejmě ten, kdo měl katolické rodiče, chodil do výuky náboženství a pohyboval se od útlého dětství kolem fary a kostela, získal proti těm druhým „náskok“ a musí neustále děkovat Pánu za nezaslouženou milost, kterou ti, co vyrostli v ateistické rodině, nedostali. Proto konvertité, kteří – ačkoliv formovaní od mládí proti Bohu a Církvi – se rozhodli v určitém okamžiku života pro věčnou pravdu v Ježíši Kristu, mají větší zásluhy.

To ale neznamená, že katolík, jenž v této víře vyrostl, mohl v dospívání nebo dospělém věku obejít fázi osobního rozhodnutí pro Krista, vyhnout se „svému Damašku“, kdy Pán od něho – tak jako od sv. Pavla – žádal jasné vyjádření:buď pro Něho, nebo proti Němu. Čeští katolíci jsou dnes menšinou uprostřed obyvatelstva, naladěného proti nim nepřátelsky nebo v lepším případě je považujícího za jakési podivné exoty. To má svoji genezi, jež započala už za osvícenských dob.

Poslední století před pádem habsburské monarchie znamenalo prudký nárůst protikatolických nálad, uměle živených nacionalistickou propagandou odvolávající se na husitskou tradici a zdůrazňující pobělohorskou rekatolizaci vylhaně jako dobu „temna“ a útlaku českého národa. Proto již před první světovou válkou mnoho Čechů, ačkoliv navenek spjatých s Katolickou církví (chodili do kostela, měli církevní sňatek a dávali křtít děti), smýšlelo ve skutečnosti protikatolicky. To se projevilo po první světové válce v odpadové vlně, kdy z Církve odešla čtvrtina českého obyvatelstva. Věrní katolíci se stali terčem téměř pogromistické kampaně. Stovky svatostánků byly vyloupeny, tisíce křížů, soch Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého barbarsky zničeny, někteří kněží a aktivní laikové fyzicky napadáni (např. v Neslovicích na Moravě byl tamní farář postřelen, funkcionář katolické tělovýchovné organizace Orel zbit bičem apod., těchto případů je celá řada). Nejhanebnější stránkou českého obrazoborectví bylo stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 3. 11. 1918.

Na toto téma měl velmi podnětnou přednášku v polské soukromé katolické televizi pch24TV publicista Pawel Chmielewski. Otázka to je skutečně háklivá. Někteří tradiční katolíci tvrdí, že herezemi, které tento papež hlásá, ztrácí svůj mandát. Je tomu opravdu tak?

K zodpovězení je třeba odsunout emoce stranou a zjistit, jestli nenajdeme nějaké vysvětlení v nauce Církve. Moc toho není. Největší prostor poskytuje tomuto tématu na přelomu 16. a 17. stol. církevní učitel a kardinál sv. Robert Bellarmin. Píše, že papež, pokud upadne do schizmatu, hereze, nebo když úplně odpadne od víry (apostaze), ztrácí automaticky svůj mandát a stává se nepravým papežem. To je ovšem soukromý názor teologa, nikoli nauka Magisteria Církve, která se k tomuto jeho postoji nikdy závazně nevyjádřila.

Red. Chmielewski k tomu připojuje stanovisko nynějšího biskupa mons. Athanasia Schneidera z Kazachstánu, považovaného svým způsobem za ikonu tradičních katolíků. Ten konstatuje, že Bellarminovy dedukce jsou hluboce propracované a nemají ani logickou, ani teologickou chybu, schází jim ale odpověď na to nejdůležitějí: prohlásit papeže za nepravého musí oficiálně učinit nějaký církevní orgán. Který by to měl být? Na to sv. Robert Bellarmin již nedává odpověď.

Přirozeně se nabízí, že grémiem, jež by mělo toto rozhodnout, je koncil. Jenže mons. Schneider upozorňuje, že to bychom se dopustili bludu konciliarismu, odsouzeného Magisteriem několikrát v minulosti, neboť podle učení Církve koncil nestojí nad papežem a nemá proto žádnou pravomoc prohlásit jej za nepravého.

Měsíc říjen je věnován Matce Boží, Královně posvátného růžence. Tato modlitba není jako každá jiná. Její specifikum spočívá v tom, že je určena k boji, jde o zbraň v našich rukou. Zbraň, která nikoho z lidí neusmrcuje a nezraňuje, ani ty největší nepřátele Církve sv. Není totiž určena pro válku s lidmi, ale pro válku se zlými duchy, odhání je pryč, aby člověku neškodili. Je zbytečné ptát se, proč právě růženec. Matka Boží to tak stanovila, vyjádřila se o tom nejjasněji a nejzřetelněji ve Fatimě. Když sv. Maxmilián Kolbe zakládal Rytířstvo Neposkvrněné, prohlásil v duchu tohoto přání Panny Marie právě růženec za jeho nezbytnou výzbroj v zápase se zednářstvím a démony, stojícími za ním.

K pochopení toho nám slouží i církevní kalendář. Růžencovému měsíci říjnu předchází 28. září svátek sv. Václava, patrona České země, který se stal symbolem všech bojů našeho národa za svoji svobodu, proto je také zobrazován se svou typickou zbraní, s kopím. Hned následující den slavíme svátek tří svatých archandělů Rafaela, Gabriela a Michaela, z nichž Michael má zvláštní poslání bojovat proti satanovi a jeho vojsku. Tyto dva svátky proto jsou jakousi předzvěstí toho, co má katolík dělat v měsíci říjnu: bojovat. Ne střelnými nebo sečnými zbraněmi, ale duchovními, především pak modlitbou sv. růžence.

Papež bl. Pius IX. ve svém pověstném Syllabu (souhrnu) aktuálních bludů r. 1864 zařazuje mezi ně i tezi, že „římský velekněz se může a má smiřovat s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací a přizpůsobovat se jim…“ (čl 80). To je dnes možná aktuálnější než tenkrát. Katolictví nelze smířit s liberalismem, konflikt je neodvratný, jestli Církev chce opravdu zůstat katolickou.

Liberalismus – zejména v současnosti – neustále mluví o toleranci. Tolerance ale podle liberální ideologie není možná a myslitelná bez relativismu. Kdo chce být tolerantní, nesmí své zásady považovat za jedině správné a neomylné, musí přijmout, že i ten, kdo tvrdí opak, může mít pravdu, proto mé světonázorové a náboženské přesvědčení je relativní, tzn. může se ukázat v budoucnosti jako mylné, takže je nutné každý náboženský nebo vůbec jakýkoliv názor pokládat za stejně hodnotný s mým, i když mu diametrálně odporuje.

Jenže katolická nauka není vymyšlena lidmi. Církev nehlásá „svoji“ pravdu, kterou její reprezentanti „vynalezli“, ale pravdu Boží, učení, jež zvěstoval lidem sám Boží Syn Ježíš Kristus. A Bůh nemůže klamat nebo se mýlit. Proto Katolická církev musí odmítnout každý relativismus a je povinna vzepřít se jakémukoliv nátlaku, aby Božskou pravdu, již zvěstuje, rozmělnila a připustila její, byť dílčí omyl. Právě toto od ní liberalismus požaduje, v tom spočívá podstata jeho nauky o toleranci, principu liberální společnosti. Katolíci, pokud chtějí zůstat věrni Bohu, musí tyto zásady nové nekatolické civilizace radikálně odmítnout.

Apoštolé dostali od Pána pověření hlásat pravou nauku, kterou On sám přinesl z nebe. K tomu jim seslal Ducha Svatého, aby byli chráněni před omylem. Toto charizma přechází na nástupce apoštolů, avšak působí a zavazuje věřící pouze tehdy, když jeho nositelé opravdu chtějí zvěstovat zjevenou pravdu. V opačném případě nikoliv – a tehdy ani věřící nejsou zavázáni k poslušnosti. Ta platí a je vymahatelná pouze k té nauce, jež je v souladu s tím, co Církev „vždycky a všude“ věřila, jak zní známá definice sv. Vincence z Lerina. Pokud v oficiální exhortaci sám papež říká něco v rozporu s touto zásadou, pak takový dokument není a nemůže být závazný, byť by se tisíckrát nazýval „apoštolská exhortace“, poněvadž se rozchází s tím, co právě apoštolé učili.

Papež František nyní vydal tzv. apoštolskou exhortaci „Laudate Deum“ (dále jen LD), věnovanou ochraně životního prostředí. Více než 80 procent textu tohoto dokumentu se týká odborné problematiky globálního oteplování naší planety a vlivu člověka na tento fenomén. Papež bije na poplach, že toto způsobí zdravotní komplikace nebo dokonce smrt našim potomkům a vyzývá k respektování výzev nadnárodních organizací ke snížení emisí CO₂ apod.

To vyvolává otázku: Je opravdu toto starostí papeže? Viditelná hlava Církve se má přece vyjadřovat k věroučným a mravním otázkám a nikoli řešit oteplování planety! To není jeho posláním, zvláště pak ne kategorické vyjádření souhlasu s pouze jednou vědeckou hypotézou, tj. takovou, jež hájí tezi, že globálním oteplováním je vinen člověk. Zdaleka ne všichni odborníci jsou ale téhož názoru, mnozí hlásají, že vliv člověka je zde zanedbatelný. Poukazují na to, že v minulosti se cyklicky střídaly globální oteplování s globálním ochlazováním, proto se nic mimořádného dnes neděje.