Papež František zemřel. Hodnotit jeho pontifikát nebudeme, učinili jsme to mnohokrát za jeho života. Nezbývá, než se modlit, aby mu Pán byl milostivý. Velmi to potřebuje – a my velice dobře víme, proč.

Nicméně jeho úmrtí nabízí jednu velmi nosnou myšlenku. Není člověka na této zemi, který by neměl právo na naši modlitbu (výjimku představuje pouze Jidáš, o němž máme morální jistotu jeho věčného zavržení). Má je i každý papež včetně Františka – a to bez ohledu na to, jak jeho pontifikát vypadal.

Jsme opět u jedinečnosti a originality Katolické církve. Ona jako strážkyně věčné pravdy musela mnohokrát v dějinách říci své kategorické „non possumus“ – a to často se vší rázností a tvrdostí vůči mnoha lidem vně i uvnitř Církve, jak to činil její Božský Zakladatel. Dělala to i vůči papežům, když se zpronevěřili svému poslání, vedli pohoršující způsob života nebo si troufali měnit Božskou nauku, již dostali, aby ji střežili – a nikoli upravovali.

Ano, Církev má od Pána poslání hlásat v každé době a generaci hodnoty věčné pravdy. Věroučné i mravoučné. Vhod i nevhod podle sv. Pavla. A podle vztahu lidí k této pravdě Církev lidi též hodnotí: nic jiného jí nezbývá. Zde není žádná rovnost. Na jednom pólu stojí světci, na druhém nejtěžší hříšníci a zločinci. Mezi nimi je ale obrovský, různě odstupňovaný zástup těch, kteří konají někdy dobro, jindy zlo – a záleží na tom, co u koho převáží.

Lidská historie zná ojedinělé případy vzkříšení mrtvých z hrobu. Některé jsou doloženy (např. Kristovo vzkříšení Lazara), jiné méně. Ježíšovo Zmrtvýchvstání je ale jedinečné a neopakovatelné. Od všech ostatních se výrazně liší tím, že např. Lazar se opět vrátil zpátky do tohoto pozemského života, tzn. prodloužil si o pár let svoji lidskou existenci na této zemi, jenže Kristus byl vzkříšen k věčnému životu s oslaveným tělem, které už neumírá. Tělo Božského Spasitele procházelo hrobovým kamenem i zavřenými dveřmi, mizelo a náhle se objevovalo, Pán se ne vždy dal poznat ihned, ale až za nějakou chvíli (emauzští učedníci, Marie Magdaléna u hrobu). Bohočlověk Ježíš Kristus již nezemřel, ale v den Nanebevstoupení byl před očima apoštolů a dalších věřících vyzdvižen do sféry mimo prostor a čas.

Tím se nemůže prokázat žádné jiné náboženství. V pohanských kultech se sice vyskytují bohové, kteří berou na sebe lidskou podobu, jsou dokonce i zabiti a znovu oživeni (např. Krišna v hinduismu), jenže jde o lidové podání nedoložené žádným osobním svědectvím, tito bohové nejsou vůbec historickými osobnostmi, pouze vybájenými bytostmi. V případě vzkříšeného Krista máme ale co do činění se svědectvím řady očitých svědků, kteří za jeho pravdivost položili svůj život.

Kristovo vzkříšení nikoli ke starému pozemskému životu, který jednou skončí, ale k životu v jednotě oslavené duše a oslaveného těla, jenž trvá věčně, je přesvědčivým dokladem, že Jeho nauka je pravá a správná. Ta nauka, kterou nám Církev po staletí předává. Jenže toto se nelíbí ďáblovi a jeho služebníkům, kteří nechtějí přijmout Jeho přikázání a proto ignorují veškeré důkazy, které nám podávají Písmo sv., posvátná Tradice a dějiny Církve.

Je to již více než dvacet let, kdy jsem vycházel z kina, v němž mi bylo dopřáno vidět film Mela Gibsona „Umučení Krista“. Cítil jsem se zdrcen tou krutostí židovské velerady a římských vojáků vůči Božímu Synu, ale hlavně – hluboce zahanben. Poprvé jsem si uvědomil svůj strašlivý hřích nevděčnosti, který Blaise Pascal líčí jako „svátostný mechanismus“.

Ano, byl jsem – možno říci – poctivým katolíkem, který pravidelně chodí na mši sv. a pravidelně se zpovídá. Bral jsem to jako samozřejmost. Zhřešil jsem? No dobře, je mi to líto, ale vyzpovídám se z toho a bude zase všechno OK. Takto mechanicky jsem to chápal, dokud mi právě Gibsonův film neotevřel oči a nedal mi poznat, kolik drzosti, nevděčnosti a neúcty v tomto mém postoji vězelo. Vždyť proto, aby mi mohly být ve svátosti pokání odpuštěny hříchy a já mohl v posvěcující milosti přijímat Kristovo Tělo a Krev, musel On projít těmito všemi hrůzami, které mi byly předvedeny na filmovém plátně!

V Getsemanské zahradě mu ďábel při modlitbě, kdy se potil krví, ukázal všechny hříchy světa až do soudného dne, které Jeho láskyplné srdce drtilo. Po zatčení ty kruté facky přímo do tváře, zvláště před veleradou. Poté bičování před Pilátem na hradu Antonia – Jeho předrahá Krev zaplnila celé nádvoří! Přesvatá Matka Panna Maria ji bílým plátnem stírala. Pro mne a pro tebe – jaká působivá symbolika! Ona, Matka Boží, je tou, která uchovává Krev Spasitele tekoucí za mé hříchy. Krev, jež mi dává posvěcující milost. Panna Maria je prostřednicí všech milostí. To, že já je mohu mít, stálo však mého Boha a Vykupitele tuto příšernou bolest, která je nad lidské síly. Uvědomuji si to vůbec, když jdu ke zpovědi a ke svatému přijímání?

Ve věku 94 let zemřel Theodore McCarrick, bývalý kardinál, zodpovědný za sexuální zneužívání řady mladých mužů. R. 2013 sbíral na konklave podpisy na podporu volby kardinála Bergoglia, nynějšího papeže Františka, čímž se sám veřejně chlubil.

Theodore McCarrick byl mnoho let jednou z nejdůležitějších postav v Katolické církvi USA. V letech 1986 – 2000 spravoval diecézi Newark. Toto město leží ve státu New Jersey, jenž sousedí s New Yorkem. V letech 2000–2006 byl arcibiskupem Washingtonu, čili nejprestižnějším hierarchou v zemi.

Již více než 20 let docházely do Vatikánu informace o sexuálních excesích McCarricka, týkajících se hlavně zneužívání seminaristů. McCarrick měl ale ve Vatikánu přívržence, kteří blokovali všechny kroky směřující v jeho neprospěch.

R. 2013 McCarrick horlivě agitoval pro volbu Jorgeho Maria Bergoglia papežem, k čemuž se sám veřejně přiznával. Za Františkova pontifikátu plnil specifické diplomatické poslání v Číně. Po vystoupení nuncia v USA arcibiskupa Carla Marii Vigana Vatikán zahájil r. 2018 vyšetřování jeho deliktů. Téhož roku se McCarrick vzdal hodnosti kardinála a o rok později byl propuštěn z duchovenského stavu. Při procesu byl uznán vinným, že pohlavně zneužíval mladé kněze, seminaristy i neplnoleté mladé muže.

McCarrick měl v USA výborné vztahy s demokratickou stranou, což mu umožňovalo přístup k financím pro různé skupiny v Církvi. Byl také spolupracovníkem tajných služeb. V 80. letech se stal agentem sovětské KGB. Když se o nich dozvěděla americká FBI, nabídla mu roli dvojího agenta. Jestli tuto nabídku přijal nebo ne, není známo.

Askeze je cvičením ke ctnostnému, ideálu odpovídajícímu jednání. Cílem askeze není zřeknutí se či potlačení pudů nebo lidských potřeb, ale naučení se zdravému přístupu k sobě samému i k druhým. Zdravá askeze je také cvičením, které vede k vnitřní svobodě, která zde není chápána jako bezuzdnost (moci si dělat, co chci), ale naopak jako nezávislost (nemuset hned všechno mít, nemuset být hned nespokojený, když něco není podle mých představ). Cílem askeze není násilím si podrobit vlastní tělo bez ohledu na reálné možnosti. To by bylo spíše sebeničení ve jménu Božím. Zdravá askeze také nemá být útěkem před sebou samým a před svými pudovými hnutími. Pudová hnutí je třeba přijmout a naučit se využít sílu, která se v nich skrývá, ale zároveň se jimi nenechat ovládat. Pudy k našemu životu patří a není správné ani jejich násilné ovládání, ani jejich nadměrnost a nezkrotnost.

Askeze není projevem nenávisti k sobě. Askeze napomáhá také sebepoznání a tím i lepšímu sebepřijetí. A protože sebepoznání a poznání Boha jde u křesťanů ruku v ruce, askeze se pak stává radostí v tom smyslu, že člověk je ochoten se něčeho vzdát ve prospěch něčeho lepšího, a tím růst v lásce. Příkladem může být Matka Tereza, která při mimořádně náročné práci s nemocnými, umírajícími a nejubožejšími lidmi nejen že netrpěla „syndromem vyhoření“, ale pro lásku, radost a pokoj z ní vyzařující se stala přitažlivou i pro své současníky.

Pierre Teilhard de Chardin se dočkal vzpomínky na stránkách vatikánského deníku „L’Osservatore Romano”. Jezuita, který hlásal mnoho heterodoxních názorů, zemřel 10. dubna r. 1955 v New Yorku.

Tradiční mše svatá směřuje k sacrum. Mše Novus Ordo může přivést kněze k přijetí postoje církevních úředníků. Mluvil o tom biskup Joseph Strickland, bývalý ordinář diecéze Tyler v Texasu, sesazený z úřadu papežem Františkem na podzim r. 2023.

Biskup hovořil 20. března r. 2020 na YouTube s Conorem Gallagherem, šéfem tradičního katolického vydavatelství TAN Books. Řekl při té příležitosti, že jednou z příčin současné krize v Katolické církvi jsou změny ve mši svaté. Liturgie byla zesvětštěna, což vede k tomu, že kněží se stále častěji cítí být hlavně sociálními pracovníky. Charitativní práce je bezpochyby velice důležitá, nicméně být knězem znamená především přinášet Nejsvětější oběť na oltáři, zdůraznil. „To je podstata. To je hnací síla. To je epicentrum života každého kněze,“ řekl.

Poté obrátil pozornost na opuštění tradiční mše svaté po II. vatikánském koncilu. Dle jeho hodnocení právě zavedení mše Novus Ordo „začalo měnit kněžství ve prospěch sociální práce“ na úkor podstaty této svátosti. Pokoncilní liturgie „se stala jednodušší a výhodnější z perspektivy tohoto světa“. Dnes se zdá, jakoby mše sv. už nebyla mystickou událostí. Zřídka se také hovoří o oběti mše svaté, pozornost se věnuje spíše společenství, které se při liturgii vytváří. Přiznal, že i když on sám byl v konzervativním semináři, nikdy se tam nesetkal s tradiční mší svatou.

Tato provokativní otázka může snad vyvolat u některého čtenáře dojem, že fandím komunismu. Mohu jej ujistit, že je absolutně na omylu. Komunismus mi vzal téměř dvacet let tvůrčího života, kdy jsem nemohl veřejně realizovat hřivnu, kterou mi Pán dal. Režim rudé hvězdy mi připravil pronásledování z náboženských důvodů, výslechy na StB a další „radovánky“, nemám tedy nejmenší důvod, abych ho chválil. Nicméně podívám-li se na celou problematiku pod zorným úhlem katolické víry v naší populaci, tak musím – ať už chci nebo nechci – konstatovat, že polistopadová éra měla pro ni horší důsledky než 40 let komunismu.

Jde o jeden z paradoxů dějin. Za komunistické éry si Církev nesměla ani špitnout. Biskupové byli ve vězení nebo v internaci, většina stolců zůstala neobsazena, všechny kláštery zlikvidovány, minimálně třetina duchovenstva prošla Jáchymovem, Leopoldovem či dalšími „rekreačními“ zařízeními „nejspravedlivějšího“ společenského řádu. Oběti života pro Krista přinesli číhošťský farář P. Josef Toufar a tři kněží z tzv. kauzy Babice: Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil. Nad kněžími činnými v pastoraci visel jako Damoklův meč tzv. státní souhlas k výkonu povolání, který mohl příslušný církevní tajemník kdykoliv bez udání důvodů odejmout. Tento osud potkal především ty duchovní, již pracovali aktivně s mládeží nebo měli pastorační úspěchy. Museli odejít do občanského povolání, nejčastěji jako pomocní dělníci do továren či na stavby. Církev směla pouze pořádat běžné bohoslužby a vysluhovat svátostmi, jakákoliv jiná aktivita byla trestným činem podle „mařeny“, tj. paragrafu o „maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi“. Formaci budoucího kléru sloužila pouze státem přísně kontrolovaná teologická fakulta v Litoměřicích (na Slovensku v Bratislavě) se stanoveným limitem přihlášek, který nesměl být překročen. O „vhodnosti“ přihlášených adeptů rozhodovali opět komunističtí tajemníci.