Církev slaví 29. 6. svátek dvou nejvýznamnějších mučedníků éry starověkého pronásledování: prvního papeže a spolu s ním konvertity, biskupa přijatého mezi apoštoly a nejúspěšnějšího misionáře v tehdejší antické společnosti. Sv. Petr byl popraven pro Krista r. 64 ukřižováním hlavou dolů, sv. Pavel r. 67 stětím mečem, oba v hlavním městě Římě.

Ježíš Kristus ustanovil nejvyšší viditelnou hlavou Církve Šimona Petra. To bylo nutné k tomu, aby zůstala zachována jednota učení, kultu a disciplíny. Tuto výsadu Petrovu nazýváme „primátem“. Že Spasitel Petrovi takovou pravomoc opravdu udělil, dokazují dvě důležitá místa v evangeliích: U Mat 16,18 Pán změnil jeho jméno Šimon na Petr a řekl mu, že bude skálou, základním kamenem, na němž zbuduje svoji Církev, u Jana 21,15–17 po kladné odpovědi Petrově, že Krista miluje více než ostatní, ho třikrát pověřuje, aby pásl Jeho beránky a ovce. A máme ještě další doklady z Písma sv. U Luk 22,32 Pán Petrovi říká: „Ty jednou po svém obrácení posiluj své bratry!“ A sv. Pavel v listě Gal 1,18 píše, že po své konverzi přišel do Jeruzaléma, aby „osobně poznal Petra“. Proč právě jeho, proč ne kohokoliv jiného z apoštolů? Odpověď není těžká: Petr byl viditelnou hlavou apoštolského sboru a prvotní církev ho za ni uznávala. Petrův primát je navíc doložen v listech přímých žáků sv. apoštolů sv. Ignáce Antiochijského a sv. Klementa Římského (třetího nástupce sv. Petra v jeho úřadu).

V 16. a 17. století tekla krev katolíků v Anglii proudem. Sv. Jan Jones, sv. Markéta Wardová, sv. Tomáš Woodhouse, sv. Jan Rigby jsou jen některá jména z celé řady dalších, kteří zemřeli jen proto, že se nehodlali vzdát katolické víry. Minorita, šlechtična, diecézní kněz, laický konvertita. Patrně nejznámějším z anglických mučedníků je sv. Tomáš More. Na stejný den, tj. na 22. červen, připadá i liturgická památka sv. Jana Fishera, jenž je za svým slavnějším druhem v mučednictví upozaděn. Proto si přibližme jeho osud, jenž je mementem i pro naše časy, resp. právě pro naše časy.

Okolnosti krutého pronásledování katolíků v Anglii v 16. a 17. stol. jsou dobře známy. Pro připomínku zrekapitulujme jen základní fakta:

Léta Páně 1529 se anglický král Jindřich VIII. zakoukal do Anny Boleynové, dvorní dámy své choti Kateřiny Aragonské, a rozhodl se, že manželku zapudí a nahradí ji právě Annou. Chtěl to mít se všemi oficialitami, požádal tudíž papeže o povolení k rozvodu a k novému sňatku. Když mu Klement VII. obé odmítl udělit, vzal Jindřich záležitost do svých rukou, čímž odstartoval osudový rozkol. Vypověděl papeži poslušnost, rozvod s Kateřinou si povolil sám a oženil se s Annou. V roce 1534 navíc vydal tzv. Supremační akt aneb Zákon o svrchovanosti, v němž se prohlásil za hlavu Církve na Ostrovech, a v dalším kroku nařídil všem státním úředníkům a vyššímu duchovenstvu tento dokument podepsat. Případné odpírače čekalo obvinění z velezrady, jak vyplývalo z nařízení.

Začíná pravý maraton radikálních projektů v OSN i WHO. Každý má za cíl změnu života obyčejných lidí na celém světě. Proti jejich vůli, bez ptaní se na jejich souhlas, nad hlavami jimi zvolených vlád – varuje Jerzy Kwaśniewski, prezident polského Institutu Ordo Iuris.

V OSN v září budou pokračovat debaty o přístupu dětí na celém světě k výchově o „populačních otázkách“, tj. o potratu a antikoncepci. Součástí tohoto projektu se má stát i genderová transformační výchova již od mateřských škol. WHO zase jedná o globální cenzuře na téma pandemie a o povinnosti vlád akceptovat její „právo“ vyhlásit pandemii a přijmout jí nadekretovaná omezení života občanů.

To je ale pouze špička ledovce záměrů, které jsou neustále diskutovány v těchto mezinárodních organizacích. Došlo dokonce i k tomu, že Mezinárodní komise právníků, poradní orgán OSN, vydal příručku pro vlády, v níž požaduje legalizaci pedofilie. Autoři přímo píší, že „sexuální chování nezletilých osob má být uznáno za naprosto svobodné a dobrovolné“. Současně s tím chtějí zavést legislativní opatření, která fakticky učiní pedofilii beztrestnou, pokud nezletilá osoba nebo dokonce i 10leté dítě (sic!) vysloví s požadovaným sexem ze strany dospělého „svobodný souhlas“. Krom toho volají nejen po celosvětově legálním potratu a antikoncepci, ale též po zcela legální distribuci a užívání drog.

Předpověď Matky Boží o „ruských bludech“ je často ztotožňována s expanzí komunistické ideologie jak v politickém, tak i v kulturním rozsahu. Mnohým z nás je ale zřejmé, že centra nového technokratického totalitarismu globálního rozměru, který se rodí před našima očima, již neleží v Moskvě, ale v Davosu, New Yorku nebo Washingtonu. Přenesly se tam ale právě z Moskvy.

Bolševická sexuální revoluce

Po r. 1917 přesně dle předpovědi Panny Marie vizionářům ve Fatimě se komunismus rozšířil ve formě politického systému po celém světě. Ale už odedávna badatelé fatimských zjevení varovali, že „ruské bludy“ nelze redukovat výlučně na politický rozměr. Vůdčí ideje komunismu, totiž výstavba materiálního „ráje na zemi“ a odstranění náboženství z veřejného a politického života nebo potřeba výchovy „nového člověka“ bez rodiny a vlastnictví, nezmizely se zánikem Sovětského svazu.

Nemusíme šířeji vysvětlovat, že to, co dnes vidíme jako morální zkaženost Západu, je daleko sahajícím výsledkem experimentu poprvé provedeného pod bajonety bolševiků. Dávno předtím, než v USA vznikly první komunity hippies, kvetla před padesáti lety v Rusku komsomolská „volná láska“, sex byl chápán jako „sklenice vody“, rozvod se dal koupit za 3 rubly a potrat sloužil jako hlavní „antikoncepční prostředek“.

Po letech obnovy ekonomiky zničené II. světovou válkou „okřídlený Eros“ Alexandry Kollontajové (tak nazvala tato sovětská komisařka osvěty svoji politiku uvolnění sexu, pozn. překl.) přistál na americké pevnině. Otrávené ovoce sexuální revoluce, jak dokazuje A. Sorokin, narazilo na úrodnou půdu liberalismu (libertinismu), bylo zaléváno reakcí na protestantský puritanismus a mohlo se rozrůstat mnohem svobodněji než v tvrdých podmínkách stalinismu.

Francouzští obránci života zorganizovali v Paříži protipotratovou kampaň. Nalepili na městské veřejné bicykly k zapůjčení nálepky s heslem “A kdybyste mu dovolili žít?”. Kampaň doslova vztekla starostku Paříže, která použila ostrá slova na adresu aktivistů prolife.

Obránci života se rozhodli vést osvětovou kampaň, že potrat je zabitím nenarozeného člověka. Proto nalepili na městská kola Velib zvláštní nálepky. Je na nich obrázek nenarozeného člověka a malého dítěte, jak si sedá na kolo. Grafika je opatřena heslem “A kdybyste mu dovolili žít?”.

Na reakci levicových politiků nebylo třeba dlouho čekat. Jako první se ozvala starostka Paříže Anne Hidalgo, která označila tuto kampaň za “hanbu pro naši republiku, pro Paříž a její hodnoty”. Svému hněvu dala průchod na sociálních sítích a pohrozila ostrou reakcí.

„Nelegální a nepřípustné! Protipotratová koláž je hanbou naší republiky, Paříže a jejich hodnot. Podniknu všechny kroky, aby se taková situace neopakovala," - ohodnotila na Twitteru tuto akci pro život Anne Hidalgo.

Na kampaň obránců života zareagovali také členové vlády. “To je hrůza. Potrat je přece základním právem žen. Nikomu nedovolíme do toho vstupovat,” napsala na Twitteru ministryně pro rovnost žen a mužů Isabelle Rome.

„Tváří v tvář reakcionářům vláda a většina občanů budou vždycky na straně žen, abychom jim garantovali právo volby," dodal ministr zdravotnictví Francois Braun.

Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“. Tam, kde před cca 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1–2 tisíce. V r. 1990 dle statistických dat chodilo v brněnské diecézi pravidelně každou neděli do kostela 250 tisíc lidí, v současnosti pouhých 62 tisíc, tedy méně než čtvrtina tehdejšího počtu.

Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu.

Ta je ale zdrcující. Už od apoštolských dob se evangelium šířilo dvojím způsobem: misiemi a tím, co bychom mohli nazvat „přirozenou reprodukcí víry“, kdy starší generace ji předává svým dětem a vnukům. Ani jedno, ani druhé u nás (a stejně tak jinde) nefunguje a fungovat nebude. Princip totiž netkví v rodinách, které nejsou schopny víru tradovat následujícím generacím, ani v duchovenstvu, jež neví, jak na to. Příčina spočívá přímo v samotné formě současného liberálního katolicismu, který ovládl Církev! Pokud po něm chceme, aby víru předával dalším generacím, pak jde o totéž jako chtít po autu bez motoru, aby jezdilo. Ne, v současné neomodernistické struktuře Církve nikdy nebude lidí v chrámech na nedělní liturgii přibývat, jenom ubývat.

Bezbožecké osvícenství v 18. stol. si stanovilo jeden důležitý cíl: zničit katolickou víru. V tom ho následovaly v 19. stol. liberalismus, hegelianismus, pozitivismus, marxismus, ve 20. stol. existencionalismus, relativismus, postmodernismus atd. Rozhodující údery šly dvěma směry. Prvním bylo systematické zkreslování církevních dějin a vymýšlení stále nových lží, aby se Katolická církev octla na pranýři historie jako „zločinecká organizace“. Druhý útok směřoval proti pravosti a pravdivosti Nového zákona, zejména proti svědectví apoštolů o životě a působení Ježíše Krista. Musel mu být odňat titul „Syna Božího“, jehož pravdivost dokazovaly zázraky, které konal, především pak Zmrtvýchvstání. Zázraky neexistují! – tak zní ústřední dogma novověkého bezbožectví. Protestantský liberální teolog Rudolf Bultmann to vyjádřil lapidárně: „Není možné používat elektřinu a přitom věřit v Ježíšovo Zmrtvýchvstání.“

Přitom ale novozákonní pisatelé, převážně očití svědkové Kristova života, píší o jeho zázracích jako o samozřejmé skutečnosti. Za pravdivost svých výpovědí byli ochotni podstoupit i mučednickou smrt, která je také neminula (až na sv. Jana, ale i on byl odsouzen k smrti a vhozen do vařícího oleje, Bůh ho však zachránil). To jsou závažné argumenty, proti kterým žádná námitka neobstojí. Proto nepřátelé Církve museli nejprve zpochybnit skutečnost, že Nový zákon vznikl už v 1. stol. krátce po odchodu Ježíše Krista k Otci a po seslání Ducha Svatého. Už David Friedrich Strauss, vyznavač hegelianismu 19. stol., posunul vznik evangelií do 3.–4. stol. To však bylo neudržitelné, protože helénistická řečtina, jazyk Nového zákona, se už od 2. stol. nepoužívala. Odpůrci Kristovi se proto vytasili s jinou zbraní. Popřeli, že by autory evangelií byli čtyři evangelisté a apoštolé Petr, Jan, Jakub a Juda pisateli svých listů, i u některých epištol sv. Pavla zpochybnili autorství apoštola národů. Tím podle nich „padl“ argument osobního očitého svědectví, za něž svědkové šli na smrt. Skutečnými autory evangelií prý byly nějaké anonymní prvokřesťanské komunity na sklonku 1. stol., tedy už hodně časově vzdálené od popisovaných událostí, kdy očitých svědků žilo již velice málo. Proto je prý pochybné, zda je Nový zákon pravdivý a spolehlivý. Poněvadž věřící křesťané by nepřijali tyto názory od ateistů, bylo třeba získat pro ně křesťanské duchovní. Nejlepší pozici měli Kristovi odpůrci u státních protestantských církví v Německu, ve skandinávských zemích a v Anglii. Tyto denominace na rozdíl od Katolické církve postrádaly závaznou neomylnou věrouku. Existovala také silná vazba mezi nimi a panovnickými dvory (dodnes v Británii i ve Skandinávii jsou králové formálně hlavou tamní státní církve), které už dlouhou dobu žily bez víry. Za těchto poměrů nebylo obtížné vnutit na evangelické fakulty tzv. racionalistické názory na bibli, tj. popírající všechno nadpřirozené včetně Kristových zázraků. Německo na přelomu 19. a 20. stol. k tomu poskytovalo nejideálnější podmínky. Panovnický rod Hohenzollernů se už od Friedricha II. v 18. stol. otevřeně hlásil k protikřesťanskému osvícenství, později k hegelianismu. Osvícenství už v 18. stol. ovlivnilo řadu evangelických pastorů, kteří potom vykládali biblické zázraky jako „mýtus“. Na ně navázal koncem 19. stol. berlínský profesor teologie Adolph von Harnack, který prosazoval teorii, že v Písmu sv. je třeba rozlišovat nejrůznější literární druhy, které nutno podrobit tzv. „historicko-kritické metodě“. Ta podle něj prý „dokazuje“, že evangelia ve snaze oslavit Ježíše jako Mesiáše a Syna Božího se uchylují k mýtům o zázracích, jak to bylo ve starověku běžné. Ježíš ve skutečnosti prý žádné zázraky nekonal, jeho Zmrtvýchvstání bylo maximálně pouhým subjektivním zážitkem apoštolů. Evangelia, potažmo celý Nový zákon, prý vznikly na přelomu 1. a 2. stol. v prvokřesťanských komunitách jako katechetické spisy. Teprve dodatečně byla čtyři evangelia údajně připsána Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi.