Po čase opět přinášíme výběr z nejdůležitějších událostí, které se odehrály v katolickém – a vůbec křesťanském prostředí, jak je zaznamenaly námi sledované zahraniční weby.

Asia Bibi: Můj život je nadále historií plnou bolesti, zkouškou od Boha

„Chraňte nevinné a nebijte je na policejních stanicích. Nevinní musí být osvobozeni,“ apeluje Asia Bibi v rozhovoru pro agenturu UCA News. Říká, že „rozsudky na dlouhé roky vězení za nedokázané porušení zákona jsou v Pákistánu obrovskou nespravedlností“.

Katolička Asia Bibi strávila více než 9 let ve vězení za údajnou urážku proroka Mohameda. Prvním rozsudkem, který uslyšela, byl trest smrti pověšením. V r. 2018 ji Nejvyšší soud v Pákistánu osvobodil, načež odjela do Kanady.

V rozhovoru ale přiznala, že její život zůstává nadále „historií plnou bolesti, zkouškou od Boha“. V Kanadě vykonává nejpodřadnější práce, aby vydělala peníze na živobytí. Má potíže i s jazykovou bariérou. Mrzí ji také, že dosud nedostala zaplaceno za svůj životopis sepsaný francouzskou novinářkou Annou Isabellou Tolletovou. – „Zaplatili mi pouze za můj let do Francie. Potom mne již nikdo nekontaktoval,“ říká. Její manžel už čtyři léta marně hledá práci, její tři z pěti dětí stále žijí v Pákistánu. V době jejího uvěznění rodina a příbuzní zakusili pronásledování ze strany islámských extremistů a dodnes nejsou v bezpečí.

Idylka štědrovečerní večeře, stromečku, dárků, koled… s námi jakoby srostla, s věřícími i nevěřícími. Ti první k tomu ještě připojí účast na půlnoční nebo božíhodové liturgii.

Jenže je toto pravý smysl Vánoc? Jistěže nezpochybňujeme ušlechtilou tradici, která přispívá ke kompatibilitě rodiny, jež se sejde pod stromečkem, kdy aspoň tyto dny se odloží všechny spory a napětí. Naopak budeme čelit všem snahám odbourat ji – a hlavně vyloučit z ní Ježíška.

Tato tendence je dnes v západních zemích zcela viditelná – a proniká i k nám. Viděl jsem v televizi rouhačskou reklamu, kde se říká: „Zapomeňte na Ježíška, ten nenosí dárky, ty nosí růžový slon.“ Takové blasfémie zůstávají naprosto legální, ale když před pár lety v Anglii jeden lékař poslal svému kolegovi vánoční přání s betlémem a křesťanským pozdravením, stálo ho to ztrátu zaměstnání, neboť dotyčný kolega ateista si stěžoval, že to „uráží jeho přesvědčení“. V mnoha západních zemích pod záminkou „pluralismu“, „respektu k nekřesťanům“ a „zachování laického (tj. nenáboženského) charakteru státu“ odstranili z náměstí a veřejných prostranství tradiční vánoční jesličky. V Bruselu, hlavním městě EU, stával ještě před pár lety na jednom náměstí obří betlém, dnes je ale minulostí, prý „urážel muslimy“.

Vánoce tak postupně ztrácejí svůj křesťanský charakter. Ptejme se ale, jestli to není i naše vina? Není pravá příčina v tom, že jsme zůstali pouze u štědrovečerní idylky a nepoložili si otázku, kdo je toto Dítě, jehož narození slavíme? Netkví hlavní důvod snahy o likvidaci křesťanského prožívání Vánoc právě v tomto našem postoji, kterým dodáváme argumenty odpůrcům Božského Spasitele?

Milí přátelé!

Článek (překlad), který právě publikujeme, označí nejen odpůrci Církve, ale i mnozí církevní hodnostáři za „konspirativní teorie“, „dezinformace“, „hoaxy“ apod. Děje se tak vždycky, když jde o téma zednářství a jeho infiltrace do Katolické církve. Nepomůže ani skutečnost, že vše je podloženo písemnými doklady a věrohodnými svědectvími, jako v tomto článku. Je snadné označit to bez jakéhokoliv důkazu za falzifikát. Tito lidé nebudou ale nikdy schopni zodpovědět otázku, jak je možné, že všechno, co již v 19. stol. zkoncipovala zednářská lóže Alta Vendita jako svůj plán, tj. infiltrace zednářů do lůna Církve až na vedoucí místa s cílem postupně ji zlikvidovat a učinit z ní humanistickou odnož zednářstva, se po II. vatikánském koncilu přesně do všech detailů plní? To dosud žádný z nich nevysvětlil.

V hierarchii Církve je něco hodně špatně. Rozšířené hereze, skandály, zkaženost a odpadlictví pastýřů, které Kristus přiléhavě odsoudil jako „vlky v rouše beránčím“, jsou příliš systematické a nyní i neskrývané, než aby mohly být způsobeny pouhou náhodou či lidskou slabostí.

Důmyslné plánování a nemilosrdné, vykalkulované provedení dovedly katolickou hierarchii do stavu, kdy špatní biskupové už ani neskrývají, že odmítají poklad víry, nenávidí křesťanskou morálku a věřícími, věrnými katolíky pohrdají.

Program „synodální cesty“ německých biskupů, který je pro LGBT, pro antikoncepci, pro potraty a pro kněžské svěcení žen, „obřad žehnání“ homosexuálním dvojicím vlámských biskupů, pohrdavé nálepkování tradičních katolíků jako více protestantů než katolíků ze strany kardinála Arthura Roche, povyšování četných biskupů podporujících LGBT do kardinálského kolegia papežem, zakrývání nechvalně proslulého McCarrickova případu, široce rozšířená homosexuální lobby mezi biskupy i uvnitř hradeb Říma, vydání podzemní církve v Číně Vatikánem do rukou Komunistické strany Číny, podpora Svatého stolce pro silně propotratovou Pařížskou klimatickou dohodu a přistoupení k ní, klanění se pačamamě a účast na pohanském vzývání duchů zemřelých … seznam stále pokračuje.

V adventu mimo jiné sháníme dárky pro své blízké, charitativní organizace posílají složenky s prosbou o příspěvky. To všechno jsou dobré skutky.

Pán ve své nauce, kterou přinesl na svět a již Katolická církev předává z generace na generaci, klade dobré skutky na první místo ve spolupráci s Boží milostí při úsilí o spásu. Nejvýstižněji o tom svědčí Kristova slova v evangeliu sv. Matouše 25,31–46: „… lačnil jsem, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti…“. Toto je dokonce přímo podmínkou spásy, neboť ti, kdo hladovému, žíznivému atd. nepomohou, „půjdou do věčného trápení…“, jak Spasitel jasně říká.

„Víra bez skutků je mrtvá,“ píše sv. Jakub ve své epištole, která je celá věnovaná právě nezbytnosti dobrých skutků ke spáse. Církev na tridentském koncilu proto jasně odsoudila jako blud nauku Martina Luthera, že dobré skutky nejsou vůbec pro nebe zapotřebí.

I dějiny Katolické církve jsou z velké části dějinami skutků lásky k bližnímu, které u některých světců dosáhly vysokého stupně hrdinství (sv. Karel Boromejský, sv. Damian Deveuster, sv. Maxmilián Kolbe aj.). Církev vždycky vybízela a vybízí věřící k horlivosti v konání dobrých skutků. Katechismus je vypočítává. Jedná se o skutky tělesného a duchovního milosrdenství.

Skutky tělesného a duchovního milosrdenství

Ty první jmenuje sám Pán Ježíš v uvedené 25. kapitole u sv. Matouše. Máme dle jeho slov sytit hladové, napájet žíznivé, odívat nahé, přijímat pohostinsky do domu pocestné, navštěvovat nemocné a vězně. K těmto šesti skutkům tělesného milosrdenství přidala Církev, obdařená neomylností Ducha Svatého, ještě sedmý: pohřbívat zemřelé.

P. François Schneider, farář 17 malých farností ve východní Francii, dostal zákaz veřejného vystupování. Rozhodnutí biskupa následovalo poté, co tento kněz v jednom kázání odhalil krvavou tvář potratového průmyslu. Kázání P. Schneidera mělo souvislost s aktuální politickou debatou nad úsilím některých politických subjektů vložit do ústavy země tzv. právo na potrat.

P. Schneider při mši vzpomenul uzavření míru v Compiégne 11. listopadu 1918, čímž oficiálně skončila I. světová válka. K tomu ale dodal: „Potrat však zabil více lidí než tato velká válka.“ Vyzval francouzské politiky, aby se řídili podle maďarského premiéra Viktora Orbána, který upřednostňuje prorodinnou politiku a „přistupuje k odvážným rozhodnutím“. Nahrávka kázání získala velký ohlas a vyvolala pobouření zastánců potratů.

Kněz uvedl, že během války let 1914–1918 zahynulo kolem 40 milionů lidí, ale dle údajů WHO při potratech umírá stejný počet nenarozených dětí každý rok. P. Schneider tím zaujal stanovisko k probíhající diskusi o vložení do ústavy tzv. práva na potrat, což prosazuje mj. vládnoucí strana prezidenta Emmanuela Macrona – LREM. Ještě radikálnější je v tomto směru levicová „La France insoumise”, která požaduje uznat vraždy nenarozených dětí nejen jako základní „právo ženy“, ale též jako „právo transsexuálních osob“. Oba texty byly přijaty parlamentní komisí a nyní ještě musí projít legislativním procesem. Sám Macron navrhoval, aby „právo na potrat“ bylo zařazeno do Evropské charty práv člověka.

Pojal jsem toto zamyšlení poněkud netradičně – jako modlitbu. Zkusme si teď v tichosti každý sám za sebe na pár minut zapřemýšlet nad několika málo otázkami. Zkusme si je poctivě zodpovědět. Advent je o čekání na příchod Spasitele, proto se v krátké usebranosti zamysleme nad Tím, jenž má přijít.

Ježíš! Co pro mne toto jméno znamená?

A co pro mne znamená Ten, Jemuž patří?

Co pro mne znamená to, co pro mne udělal?

Co pro mne znamená to, co pro mne stále dělá?

Co pro mne znamenají Jeho slova?

Co pro mne znamená Jeho láska?

A co asi pro Něj znamenám já?

Ježíši, chci Ti říct, že pro mne neznamenáš tolik, co bys pro mne správně znamenat měl. Chci Ti říct, že nedělám to, co bych dělat měl, že zapomínám na to, cos pro mne udělal, že zapomínám na Tvou lásku, na Tvá slova, že na Tebe zkrátka zapomínám den co den a vůbec na Tebe nemyslím. Chci Ti říct, že pro mne tento svět často znamená více než Ty, že mám tento svět, lidi kolem sebe a hlavně sebe samého raději než Tebe.

Ježíši, chci Ti teď slíbit, že při čekání na Tvůj příchod, který za pár týdnů přijde, chci proměnit vše to, co mi brání v náležitém vztahu k Tobě; chci Ti říct, že už nikdy nechci opakovat slova o tom, že pro mne něco nebo někdo jiný znamená více než Ty; že už nikdy nechci připustit, aby slova o tom, že zapomínám na Tvou lásku, byla pravdivá; že už Tě nikdy nechci zranit.

Vlajková mediální loď levicových liberálů New York Times zveřejnila zajímavou zprávu o tradiční mši sv. v USA, kterou papež František hodnotí jednoznačně negativně. Novinářka Ruth Grahamová o tom publikovala článek pod názvem „Stará latinská mše nachází navzdory odsouzení papežem Františkem nové publikum“.

Grahamová píše o jedné rodině s osmi dětmi, která v loňském létě prošla ve svém životě „drastickou změnou“. Dosud chodila na nedělní mši přímo ve svém sousedství, nyní ale dojíždí celou hodinu, aby se mohla účastnit mše sv. v tradičním ritu, která trvá déle než dosavadní mše nového ritu.

„Tradiční latinská mše, stará forma katolické bohoslužby, od níž se papež František pokouší odradit, zažívá v USA své znovuzrození,“ píše Grahamová.

Podle ní se na ní shromažďují zejména „estetičtí tradicionalisté, mladé rodiny, konvertité a kritici papeže Františka“, pokouší se autorka vysvětlit tento fenomén a pokračuje:

„Znovuzrození staré mše bylo mimo jiné vyprovokováno též opatřeními v letech pandemie, jde o součást rostoucího pravicového proudu amerického křesťanství… otázka mše vyvolala v americké církvi dlouhotrvající boj, v němž v jádru nejde jen o písně a modlitby, nýbrž o budoucnost katolicismu a jeho roli v kultuře a v politice.“

Grahamová pokračuje tím, že mladé rodiny navštěvující tuto mši se snaží přitáhnout k ní též další.

Jméno kazatele papežského domu, kapucínského řeholníka P. Raniera Cantalamessy, který dával několikrát exercicie samotnému papeži, je celosvětově známé. Současný pontifik mu udělil kardinálský klobouk. V adventním kázání, které pronesl za přítomnosti papeže Františka v aule Pavla VI. letošního 2. prosince, se však tento proslulý exercitátor v uvedených větách, které citujeme, úplně rozešel s naukou Katolické církve.

Extra Ecclesiam nulla salus už neplatí?

„Není pochyb o tom, že Kristův mandát získávat učedníky ze všech národů, si zachovává svou trvalou platnost, ale je třeba jej chápat v historickém kontextu… Ačkoli existovalo vědomí o existenci jiných náboženství, byla od počátku považována za falešná nebo vůbec nebyla brána v úvahu. Kromě různých způsobů chápání Církve sdíleli všichni křesťané tradiční axiom: ‚Mimo Církev není spásy‘: Extra Ecclesiam nulla salus. Nyní však to již neplatí. Již nějakou dobu probíhá ‚dialog mezi náboženstvími, založený na vzájemném respektu a uznání hodnot, které jsou v každém z nich přítomny‘. V Katolické církvi bylo východiskem prohlášení II. vatikánského koncilu Nostra aetate…“

Jak to, že věta „Mimo Církev není spásy…“ už neplatí? Katolická církev třikrát slavnostně neomylnými dokumenty ex cathedra definovala, že mimo Katolickou církev opravdu není spásy. Papež Evžen IV. v bule Cantate Domino v roce 1441 závazně stanovil: „Nejsvětější římská Církev pevně věří, prohlašuje a zvěstuje, že nikdo z těch mimo Katolickou církev, nejen pohanů, také židů, heretiků a schizmatiků, se nikdy nemůže podílet na věčném životě, ale půjde do věčného ohně ‚připraveného ďáblu a jeho andělům‘ (Mt 25:41), pokud se před smrtí k Církvi nepřipojí.“

Dnes, na svátek Neposkvrněného početí, je tomu přesně 80 let, co uprostřed II. světové války papež Pius XII. zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Vyslyšme i dnes žádost naší Nebeské Matky Panny Marie a zasvěťme se jejímu Neposkvrněnému Srdci, jež bude naším útočištěm a cestou, která nás povede a dovede k Bohu.

Královno přesvatého růžence, Pomocnice křesťanů, Útočiště lidského pokolení, Ty, která vítězíš ve všech velikých bojích za božská práva, před Tvým trůnem pokorně padáme na svou tvář. Jsme přesvědčeni, že dojdeme milosrdenství a dosáhneme milosti i potřebné pomoci v přítomných pohromách. Nespoléháme na vlastní nedostatečné zásluhy, nýbrž jedině na nesmírnou dobrotu Tvého mateřského Srdce.

Tobě, Tvému neposkvrněnému Srdci, svěřujeme a zasvěcujeme se v této truchlivé hodině lidských dějin. Činíme tak ve spojení nejen se svatou Církví, tajemným to tělem Tvého Ježíše, s Církví, která trpí a krvácí na tolika stranách a tolikerým způsobem je soužena, nýbrž i ve spojení s celým světem, jenž jest rozdrásán hlubokými nesváry a vzplanul v požár záští a padl za oběť svých vlastních nepravostí.

Smiluj se nad tolikerou zkázou hmotnou i mravní, nad tolika bolestmi a úzkostmi otců, matek, manželů, sourozenců a nevinných dítek! Smiluj se nad tolika životy, jež jsou koseny v plném rozkvětu, nad tolika těly, která jsou ničena v hrozném krveprolévání, nad tolika dušemi, jež prožívají muka smrtelných zápasů a jsou tolik ohroženy věčnou záhubou!

V tradičním kalendáři má 2. prosince svátek svatá Bibiána, panna a mučednice. Byla uvězněna pro svou víru, odmítla sexuální návrhy žalářníka a nakonec byla ubita důtkami opatřenými kousky olova. Kolekta jejího svátku je nádherná:

Církev ve své moudrosti osvícená Duchem Svatým dobře věděla, proč svátek Neposkvrněného početí zařadila do adventní doby. Adventní doba nám připomíná vtělení Božího Syna do lůna Nejsvětější Panny Marie. Bůh je nejvýš dokonalý a svatý, proto nemohl vstoupit do těla člověka zatíženého dědičným hříchem. U Matky Boží Pán tedy mimořádně zasáhl, ona byla jako jediná lidská bytost počata bez poskvrny dědičného hříchu, samozřejmě pro budoucí vykupitelské zásluhy Ježíše Krista, jak toto dogma věroučně definuje papež bl. Pius IX. v bule Ineffabilis Deus r. 1854.

Na tento článek víry navazuje hned další: Panna Maria jako jediná lidská bytost, nepočítáme-li pochopitelně Ježíše Krista, který byl nejen člověkem, ale také Bohem, nikdy v životě nezhřešila, byla prosta nejen dědičného, nýbrž také osobního hříchu. Takto závazně a neomylně definoval tuto pravdu tridentský koncil v 16. stol. Z toho je zřejmé, jak kategorický odpor má Bůh ke hříchu, když se nejenom odmítá vtělit do lůna lidské bytosti zatížené poskvrnou prvotního hříchu, ale stará se též o to, aby žena, která dostala milost stát se jeho pozemskou matkou, nikdy v životě nezhřešila.

Bůh je láska, jak píše sv. apoštol (Jan 4,9). Proto nikdy nemůže nenávidět, nenávist je hřích a On přece nehřeší. Jediné, co nenávidí, je samotný hřích, hříšníka však nekonečně miluje, vždyť sám za něj dal svůj život na Kalvárii. Miluje nejen člověka, ale dokonce i zlé duchy, jak učí katolická věrouka, i když pro ně už cesta zpět není možná, je to obrovské tajemství, jež teologové se snaží vysvětlit tím, že padlí andělé si zvolili svůj osud naprosto dobrovolně s jasným vědomím, že tak činí definitivně na věky.