V souvislosti s předáváním vysvědčení se zkusme zamyslet, jak by vypadalo to naše vystavené nám Bohem. Jak bychom asi Pánem byli klasifikováni v „předmětech“, jako je láska k Bohu a bližnímu, naplňování tří božských či čtyř kardinálních ctností, jakou známkou bychom byli oceněni za „práci v hodině,“ tj. za rozmnožování hřiven a nakládání s dary Ducha Svatého. Měli bychom aspoň dostatečné?

Žáci a studenti mají ve zvyku třebas jen podvědomě spoléhat na benevolenci svých učitelů. Vzdor svému mizivému celoročnímu úsilí mívají za to, že je nenechají propadnout. Též mnozí dospělí katolíci jsou s celoročním „prospěchem“ na štíru, nemluvě o „docházce“, nějaká „mimoškolní aktivita“ jim nic neříká. Řada z nich navíc žije, jako by byli ve „škole“ bez „spolužáků“, ba i bez „Učitele“. A když už Ho berou milostivě na vědomí, spoléhají na Jeho shovívavost. „Však Bůh je milosrdný, tak co…“

„Vykřičník štíhlý, odmítavý trčí“, píše v jedné své básni Richard Weiner. Vysvědčení se nedává zadarmo, jen za nějakou fyzickou účast ve „vyučování“ a už vůbec ne za „chození za školu“ a nicnedělání. „Dobré známky“ či dokonce „vyznamenání“ si „student“ musí zasloužit.

Jedním z neblahých rysů dnešního školství je apelování rodičů na učitele, aby nekladli na jejich děti příliš velké nároky (v nejzazším případě vůbec žádné), nepřetěžovali je, nenutili dodržovat za každou cenu školní řád a na konci školního roku jim vysvědčení (samozřejmě se samými výbornými) předávali v předklonu.

Oba apoštolé Velké Moravy byli jaksi dosud celkem „bráni na milost“ i od odpůrců Katolické církve. Popřít totiž jejich nadčasové zásluhy o kulturu, civilizaci a potažmo i národnost a státnost vždycky bylo a je velice obtížné. Jinou otázkou jsou ale pokusy o zneužití jejich památky. Komunisté u nich vyzvedávali především fakt, že „přišli z východu“, proto se na ně odvolávali, když hlásali naši údajnou nezbytnost podrobit se Sovětskému svazu. Zapomněli však, že tím „východem“, odkud svatí bratři přišli, nebyla Moskva, nýbrž Cařihrad, což je přece jenom podstatný rozdíl.

Pravoslavní se jich zase dovolávali jako svých svatých proto, že přišli z Byzance, nikoli z papežského Říma. Avšak Byzanc tehdy ještě setrvávala v jednotě s papežem, i když ctižádostivý patriarcha Fotios se jako první pokusil o rozkol, jenže tenkrát ještě neúspěšně. Svatí soluňští bratři Fotia nenásledovali, což dokazuje skutečnost, že se vypravili r. 867 právě do Říma k papeži, aby si od něho nechali schválit staroslovanský jazyk v liturgii. Papež Hadrián II., jak známo, jim vyhověl bulou „Gloria in Excelsis“ r. 869. Sv. Metoděj přijal jmenování metropolitou moravským od papeže a nikoli od byzantského patriarchy – a papež Jan VIII. se ho též radikálně zastal proti pronásledování ze strany bavorských biskupů. Sám odpůrce Katolické církve T. G. Masaryk ve své „České otázce“ správně píše, že Konstantin-Cyril a Metoděj byli „plně katolíky ve smyslu své doby“.

O tom, že současní modernističtí škůdci uvnitř Katolické církve mají nízkou morálku, není třeba pochybovat. Už to, že v teorii rozmělňují Desatero a morální principy Katolické církve ve věci 6. a 9. přikázání, je jasným svědectvím. Jenže tady nejde už jenom o tato dvě. Oni suverénně porušují i 8. přikázání – a de facto se tím vůbec netají.

Církev slaví 29. 6. svátek dvou nejvýznamnějších mučedníků éry starověkého pronásledování: prvního papeže a spolu s ním konvertity, biskupa přijatého mezi apoštoly a nejúspěšnějšího misionáře v tehdejší antické společnosti. Sv. Petr byl popraven pro Krista r. 64 ukřižováním hlavou dolů, sv. Pavel r. 67 stětím mečem, oba v hlavním městě Římě.

Ježíš Kristus ustanovil nejvyšší viditelnou hlavou Církve Šimona Petra. To bylo nutné k tomu, aby zůstala zachována jednota učení, kultu a disciplíny. Tuto výsadu Petrovu nazýváme „primátem“. Že Spasitel Petrovi takovou pravomoc opravdu udělil, dokazují dvě důležitá místa v evangeliích: U Mat 16,18 Pán změnil jeho jméno Šimon na Petr a řekl mu, že bude skálou, základním kamenem, na němž zbuduje svoji Církev, u Jana 21,15–17 po kladné odpovědi Petrově, že Krista miluje více než ostatní, ho třikrát pověřuje, aby pásl Jeho beránky a ovce. A máme ještě další doklady z Písma sv. U Luk 22,32 Pán Petrovi říká: „Ty jednou po svém obrácení posiluj své bratry!“ A sv. Pavel v listě Gal 1,18 píše, že po své konverzi přišel do Jeruzaléma, aby „osobně poznal Petra“. Proč právě jeho, proč ne kohokoliv jiného z apoštolů? Odpověď není těžká: Petr byl viditelnou hlavou apoštolského sboru a prvotní církev ho za ni uznávala. Petrův primát je navíc doložen v listech přímých žáků sv. apoštolů sv. Ignáce Antiochijského a sv. Klementa Římského (třetího nástupce sv. Petra v jeho úřadu).

V 16. a 17. století tekla krev katolíků v Anglii proudem. Sv. Jan Jones, sv. Markéta Wardová, sv. Tomáš Woodhouse, sv. Jan Rigby jsou jen některá jména z celé řady dalších, kteří zemřeli jen proto, že se nehodlali vzdát katolické víry. Minorita, šlechtična, diecézní kněz, laický konvertita. Patrně nejznámějším z anglických mučedníků je sv. Tomáš More. Na stejný den, tj. na 22. červen, připadá i liturgická památka sv. Jana Fishera, jenž je za svým slavnějším druhem v mučednictví upozaděn. Proto si přibližme jeho osud, jenž je mementem i pro naše časy, resp. právě pro naše časy.

Okolnosti krutého pronásledování katolíků v Anglii v 16. a 17. stol. jsou dobře známy. Pro připomínku zrekapitulujme jen základní fakta:

Léta Páně 1529 se anglický král Jindřich VIII. zakoukal do Anny Boleynové, dvorní dámy své choti Kateřiny Aragonské, a rozhodl se, že manželku zapudí a nahradí ji právě Annou. Chtěl to mít se všemi oficialitami, požádal tudíž papeže o povolení k rozvodu a k novému sňatku. Když mu Klement VII. obé odmítl udělit, vzal Jindřich záležitost do svých rukou, čímž odstartoval osudový rozkol. Vypověděl papeži poslušnost, rozvod s Kateřinou si povolil sám a oženil se s Annou. V roce 1534 navíc vydal tzv. Supremační akt aneb Zákon o svrchovanosti, v němž se prohlásil za hlavu Církve na Ostrovech, a v dalším kroku nařídil všem státním úředníkům a vyššímu duchovenstvu tento dokument podepsat. Případné odpírače čekalo obvinění z velezrady, jak vyplývalo z nařízení.

Začíná pravý maraton radikálních projektů v OSN i WHO. Každý má za cíl změnu života obyčejných lidí na celém světě. Proti jejich vůli, bez ptaní se na jejich souhlas, nad hlavami jimi zvolených vlád – varuje Jerzy Kwaśniewski, prezident polského Institutu Ordo Iuris.

V OSN v září budou pokračovat debaty o přístupu dětí na celém světě k výchově o „populačních otázkách“, tj. o potratu a antikoncepci. Součástí tohoto projektu se má stát i genderová transformační výchova již od mateřských škol. WHO zase jedná o globální cenzuře na téma pandemie a o povinnosti vlád akceptovat její „právo“ vyhlásit pandemii a přijmout jí nadekretovaná omezení života občanů.

To je ale pouze špička ledovce záměrů, které jsou neustále diskutovány v těchto mezinárodních organizacích. Došlo dokonce i k tomu, že Mezinárodní komise právníků, poradní orgán OSN, vydal příručku pro vlády, v níž požaduje legalizaci pedofilie. Autoři přímo píší, že „sexuální chování nezletilých osob má být uznáno za naprosto svobodné a dobrovolné“. Současně s tím chtějí zavést legislativní opatření, která fakticky učiní pedofilii beztrestnou, pokud nezletilá osoba nebo dokonce i 10leté dítě (sic!) vysloví s požadovaným sexem ze strany dospělého „svobodný souhlas“. Krom toho volají nejen po celosvětově legálním potratu a antikoncepci, ale též po zcela legální distribuci a užívání drog.