R. 2000, kdy byl beatifikován papež Pius IX. (stál v čele Církve v letech 1846–78), vznášeli svobodní zednáři, komunisté a vůbec všichni odpůrci Katolické církve včetně neomodernistů uvnitř ní námitky, že tento pravověrný papež a neúnavný bojovník proti vnějším i vnitrocírkevním liberálům dal unést jedno židovské dítě jmenem Edgardo Mortara. V Itálii o tom režisér Marco Bellocchio nedávno natočil film „Kidnapped“ vyznívající pro papeže Pia nepříznivě. I redaktor oficiálního vatikánského deníku L´Osservatore Romano Andrea Monda letošního roku hodnotil tento film pozitivně a odsoudil Pia IX. Podobně se pokoušel příběh již dříve filmově zpracovat s nepříznivým vyzněním pro Pia IX. známý americký režisér Steven Spielberg. Jenže jaká je skutečná historická pravda? Jako obvykle v těchto věcech – úplně jiná.

Historický kontext

Případ Mortara vyvolal v Itálii v letech tzv. risorgimenta (1848–70) obrovské pozdvižení. Země byla tenkrát rozdrobena na řadu větších i menších knížectví, mezi nimiž vynikal Papežský stát. Sever Itálie náležel Rakousku. Králové savojské dynastie se sídlem v Turíně, jejichž vlády byly složeny vesměs ze svobodných zednářů, usilovali o sjednocení země pod svojí korunou a vedli proto bezohlednou válku proti samostatným italským knížectvím, proti Rakousku a proti Papežskému státu.

To vše bylo spojeno s krvavým pronásledováním Církve, připomínajícím teror Francouzské revoluce. V Římě r. 1848–9 svobodný zednář Giuseppe Mazzini vyvolal povstání a vyhlásil tzv. Římskou republiku se záměrem zavést „jakobinismus“. Papež Pius IX. musel emigrovat v přestrojení za kněze patřícího k personálu bavorského vyslanectví. Tisíce kněží a řeholníků byly povražděny, kostely a kláštery zvířecky vypleněny, konsekrované hostie podupány, zpovědnice vyházeny a páleny veřejně na ulicích. Z nemocnic byly odstraněny řeholní sestry a nahrazeny prostitutkami, na veřejných prostranstvích nebo ve zdevastovaných chrámech se sloužily „satanské mše“. V klášteře San Callisto byly později nalezeny ostatky 90 kněží povražděných většinou dýkami. Mazziniho hrůzovládu ukončilo teprve r. 1849 francouzské vojsko.

Žij dobře, abys neumřel špatně! Tak nabádal své kněze a věřící světící biskup bl. Michal Kozal z polského Wloclawku. Hrdinsky bránil katolickou víru, kněze a věřící proti novopohanským německým nacistům. Byl zavražděn v koncentračním táboře Dachau.

Narodil se v hluboce věřící rolnické rodině r. 1893 ve vsi Nowy Folwark ve Velkopolsku. R. 1914 vstoupil do semináře v Poznani a poté v Hnězdně, kde byl r. 1918 vysvěcen na kněze. Působil jako kaplan a administrátor v řadě polských farností, jeho velkým charizmatem bylo duchovní vedení mladých lidí, mnoho si jej vybralo za svého zpovědníka. R. 1927 ho kardinál August Hlond jmenoval spirituálem semináře v Hnězdně, později rektorem. Bohoslovci jej považovali za světce.

Když koncem 30. let vyvstala otázka, koho jmenovat světícím biskupem ve Wloclawku, tehdejší nuncius v Polsku arcibiskup Filippo Cortesi v dopise do Vatikánu jednoznačně doporučil mons. Kozala. Psal o něm, že “je zbožný, vysoce vzdělaný a horlivý, nezanedbává žádnou ze svých povinností”. Podobně se o něm vyjadřoval i polský primas kardinál Hlond, který si zvláště cenil jeho oddanost Církvi a Svatému stolci. P. Michal Kozal přijal biskupské svěcení 13. srpna r. 1939, tj. 18 dní před vypuknutím II. světové války, jež započala 1. září útokem hitlerovského Německa na Polsko.

V souvislosti s předáváním vysvědčení se zkusme zamyslet, jak by vypadalo to naše vystavené nám Bohem. Jak bychom asi Pánem byli klasifikováni v „předmětech“, jako je láska k Bohu a bližnímu, naplňování tří božských či čtyř kardinálních ctností, jakou známkou bychom byli oceněni za „práci v hodině,“ tj. za rozmnožování hřiven a nakládání s dary Ducha Svatého. Měli bychom aspoň dostatečné?

Žáci a studenti mají ve zvyku třebas jen podvědomě spoléhat na benevolenci svých učitelů. Vzdor svému mizivému celoročnímu úsilí mívají za to, že je nenechají propadnout. Též mnozí dospělí katolíci jsou s celoročním „prospěchem“ na štíru, nemluvě o „docházce“, nějaká „mimoškolní aktivita“ jim nic neříká. Řada z nich navíc žije, jako by byli ve „škole“ bez „spolužáků“, ba i bez „Učitele“. A když už Ho berou milostivě na vědomí, spoléhají na Jeho shovívavost. „Však Bůh je milosrdný, tak co…“

„Vykřičník štíhlý, odmítavý trčí“, píše v jedné své básni Richard Weiner. Vysvědčení se nedává zadarmo, jen za nějakou fyzickou účast ve „vyučování“ a už vůbec ne za „chození za školu“ a nicnedělání. „Dobré známky“ či dokonce „vyznamenání“ si „student“ musí zasloužit.

Jedním z neblahých rysů dnešního školství je apelování rodičů na učitele, aby nekladli na jejich děti příliš velké nároky (v nejzazším případě vůbec žádné), nepřetěžovali je, nenutili dodržovat za každou cenu školní řád a na konci školního roku jim vysvědčení (samozřejmě se samými výbornými) předávali v předklonu.

Oba apoštolé Velké Moravy byli jaksi dosud celkem „bráni na milost“ i od odpůrců Katolické církve. Popřít totiž jejich nadčasové zásluhy o kulturu, civilizaci a potažmo i národnost a státnost vždycky bylo a je velice obtížné. Jinou otázkou jsou ale pokusy o zneužití jejich památky. Komunisté u nich vyzvedávali především fakt, že „přišli z východu“, proto se na ně odvolávali, když hlásali naši údajnou nezbytnost podrobit se Sovětskému svazu. Zapomněli však, že tím „východem“, odkud svatí bratři přišli, nebyla Moskva, nýbrž Cařihrad, což je přece jenom podstatný rozdíl.

Pravoslavní se jich zase dovolávali jako svých svatých proto, že přišli z Byzance, nikoli z papežského Říma. Avšak Byzanc tehdy ještě setrvávala v jednotě s papežem, i když ctižádostivý patriarcha Fotios se jako první pokusil o rozkol, jenže tenkrát ještě neúspěšně. Svatí soluňští bratři Fotia nenásledovali, což dokazuje skutečnost, že se vypravili r. 867 právě do Říma k papeži, aby si od něho nechali schválit staroslovanský jazyk v liturgii. Papež Hadrián II., jak známo, jim vyhověl bulou „Gloria in Excelsis“ r. 869. Sv. Metoděj přijal jmenování metropolitou moravským od papeže a nikoli od byzantského patriarchy – a papež Jan VIII. se ho též radikálně zastal proti pronásledování ze strany bavorských biskupů. Sám odpůrce Katolické církve T. G. Masaryk ve své „České otázce“ správně píše, že Konstantin-Cyril a Metoděj byli „plně katolíky ve smyslu své doby“.

O tom, že současní modernističtí škůdci uvnitř Katolické církve mají nízkou morálku, není třeba pochybovat. Už to, že v teorii rozmělňují Desatero a morální principy Katolické církve ve věci 6. a 9. přikázání, je jasným svědectvím. Jenže tady nejde už jenom o tato dvě. Oni suverénně porušují i 8. přikázání – a de facto se tím vůbec netají.

Církev slaví 29. 6. svátek dvou nejvýznamnějších mučedníků éry starověkého pronásledování: prvního papeže a spolu s ním konvertity, biskupa přijatého mezi apoštoly a nejúspěšnějšího misionáře v tehdejší antické společnosti. Sv. Petr byl popraven pro Krista r. 64 ukřižováním hlavou dolů, sv. Pavel r. 67 stětím mečem, oba v hlavním městě Římě.

Ježíš Kristus ustanovil nejvyšší viditelnou hlavou Církve Šimona Petra. To bylo nutné k tomu, aby zůstala zachována jednota učení, kultu a disciplíny. Tuto výsadu Petrovu nazýváme „primátem“. Že Spasitel Petrovi takovou pravomoc opravdu udělil, dokazují dvě důležitá místa v evangeliích: U Mat 16,18 Pán změnil jeho jméno Šimon na Petr a řekl mu, že bude skálou, základním kamenem, na němž zbuduje svoji Církev, u Jana 21,15–17 po kladné odpovědi Petrově, že Krista miluje více než ostatní, ho třikrát pověřuje, aby pásl Jeho beránky a ovce. A máme ještě další doklady z Písma sv. U Luk 22,32 Pán Petrovi říká: „Ty jednou po svém obrácení posiluj své bratry!“ A sv. Pavel v listě Gal 1,18 píše, že po své konverzi přišel do Jeruzaléma, aby „osobně poznal Petra“. Proč právě jeho, proč ne kohokoliv jiného z apoštolů? Odpověď není těžká: Petr byl viditelnou hlavou apoštolského sboru a prvotní církev ho za ni uznávala. Petrův primát je navíc doložen v listech přímých žáků sv. apoštolů sv. Ignáce Antiochijského a sv. Klementa Římského (třetího nástupce sv. Petra v jeho úřadu).