Církev nebyla dva tisíce let na cestě omylu, aby ji teprve v našich dnech 21. stol. osvítil a lépe poučil synodální proces. K tomu nepotřebujeme ani III. vatikánský koncil, ani jakousi náhradní instituci, jež se nazývá „Synod o synodalitě“. Tím mám na mysli, jak říká titul článku, že téma „synodality“ se stalo novým modus operandi Církve. Jenže ve skutečnosti se jedná o stejný, od 70. let neustále nabízený stejný klobouk na krámě: demokracie, participace, podíl na moci, ženy ve všech funkcích a jejich diakonát, případně i jejich kněžské svěcení; revize sexuální morálky ve vztahu k mimomanželskému poměru, novým sňatkům a homosexualitě, pryč s knězem v centru liturgie atd. To všechno známe. Tyto opakované požadavky se jen zas a zase přelévají do nových lahví, na nichž se nyní objevují nálepky „Naslouchání“, „Inkluzivita“, „Vítání“, „Rozmanitost“ a „Rovnost“ ve formě marketingové kampaně, která to včerejší prodává jako dnešní a mile nabízí muži i ženě. Máme prý být inkluzivní (všeobjímající) a nikoli exkluzivní (výluční). Jsou to navenek krásně znějící a emočně pozitivní pojmy, ale ve vztahu k pravdě nebo ke správnosti postoje, o kterou se konkrétně jedná, prázdné formulace. Krom toho „exkluzivita (výlučnost)“ je v evangeliu naprosto zřejmá a nachází se dokonce v ústech Ježíšových. Lidé jsou podle jednoho Kristova podobenství vyhnáni ze svatebního sálu ven, kde je „pláč a skřípění zubů“ (Mat 25. kap.). Teď se nám ale Bůh prezentuje jako inkluzivní (všeobjímající) láska, která schvaluje a žehná tomu, co lidé páchají, neboť všichni jsou Boží děti. Bůh tak přestává být pravdou a spravedlností, kteréžto hodnoty jsou právě často exkluzivní (výlučné), neboť vylučují omyl a hřích, o čemž mluví Ježíš. Ale tito lidé se nezastaví ani před ním.

Bezprostředně poté, co Elon Musk navrhnul řešení rusko-ukrajinského konfliktu, které bylo příznivější zájmům Moskvy než Kyjeva, následovala zpráva, že za 44 miliard dolarů koupil přední světovou sociální síť Twitter. V konzervativních kruzích to posílilo Muskův obraz ikonoklastického vizionáře odporujícího globalistickým elitám, jež vládnou světu. Je tomu však opravdu tak?

Umělý potrat, který byl poprvé uzákoněn r. 1920 v sovětském Rusku, byl po tzv. sexuální revoluci r. 1968 masově legalizován ve většině států světa jako tzv. „právo ženy na svobodnou volbu“. Papež Jan Pavel II. (1978–2005) – i když my, tradiční katolíci, nesouhlasíme s jeho nekritickou adorací II. vatikánského koncilu a s teatrálními gesty vstřícnosti k nekřesťanským náboženstvím – se v této záležitosti zachoval opravdově katolicky, což mu slouží ke cti. V encyklice „Evangelium Vitae“ (par. 58) píše: „Mezi všemi zločiny, které může člověk páchat proti životu, má právě úmyslný potrat zvláštní znaky, které z něho činí přestoupení zvláště závažné a opovrženíhodné.“ Odvolává se též na II. vatikánský koncil, který v konstituci „Gaudium et Spes“ (par. 51) uvádí: „Potrat a usmrcení nemluvněte jsou hanebné zločiny.“

Podle papeže Jana Pavla je tedy umělý potrat výjimečný mezi zločiny proti lidskému životu, což je v souladu s katolickou naukou už od prvopočátku. Křesťanský spis Didaché z přelomu 1. a 2. stol. po Kr. hodnotí tento hřích podobným způsobem. Proto Katolická církev v posledních dekádách 20. stol. učinila z boje proti potratu prioritu své humanitární angažovanosti a svého morálního postoje k současnému světu. Za tím účelem papež Jan Pavel ve spolupráci se známým francouzským lékařem a obráncem nenarozeného života Jeromem Lejeunem založil r. 1994 Papežskou akademii pro život, jež se měla věnovat přednostně boji proti potratům.

Panna Maria řekla jisté vizionářce v místě –x–: Za rok vypukne hlad, nebude nic k jídlu, udělejte si pořádnou zásobu potravin v tom a tom složení… Pán Ježíš zase měl říct někomu v místě –y–: Ty a ty části země budou ten a ten den spáleny, vybudujte si proto kryty, kam se schováte… Takové a podobné emaily dostávám často, někdy je slyším i od některých zbožných lidí, dozvídám se např. o zboření Prahy nebo Washingtonu apod.

Skutečně nelze, než před tímto varovat. Ne že by zmiňované katastrofy nebyly možné, vždyť jsou předpovězeny samotným Pánem Ježíšem v synoptických evangeliích (zemětřesení, mor, hlad a války), jenže nikde tam nečteme konkrétní data a návody, jak se před tím máme chránit. Pokud bude Boží vůlí, abychom se zachránili a dané pohromě unikli, tak nám Pán dá jasné, zřetelné a církevní autoritou potvrzené pokyny, jako je dal prvotním křesťanům při své předpovědi zkázy Jeruzaléma. Nějaké zvěsti z církevně neuznaných soukromých zjevení o tom, kolik zásob potravin si máme opatřit nebo kam se máme schovat, rozhodně nejsou takovými Božími hlasy.

Kristus skutečně předpověděl rozboření jeruzalémského chrámu a zničení města za strašlivého krveprolití, což se stalo r. 70. O tom píší všechna tři synoptická evangelia, tj. Matoušovo, Markovo a Lukášovo. Ani tady však Božský Spasitel neřekl konkrétní datum, sdělil pouze svým věrným signály, které je měly zavčas upozornit. Proto jeruzalémští křesťané, když jejich pronásledování židovskou veleradou vyvrcholilo r. 62 svržením biskupa sv. Jakuba, příbuzného Páně, z cimbuří chrámu a jeho ubitím sochorem, poznali, že předpověď Ježíšova se brzy naplní a začali se stěhovat do judského městečka Pelly, jak o tom píší ve 4. stol. historik Eusebios z Cesareje a jiní autoři.

Irský biskup Ray Browne udělil zákaz kázání jednomu knězi, protože se od ambonu jasně vyslovil proti potratům a homomanželství. Omlouval se věřícím za tohoto kněze, jenž v kázání nazval umělý potrat hříchem. Tento duchovní se jmenuje Séan Sheehy a zastupoval svého kolegu ve farnosti Listowel. Odsoudil potrat jako vraždu nevinné lidské bytosti, nazval protipřirozeným a hříšným „homomanželství“ a „transgenderismus“. Někteří věřící byli pohoršeni a odešli z kostela, jak uvedla BBC. Na základě mediální kampaně, která se potom rozpoutala, se biskup veřejně všem, kteří se cítili kázáním P. Sheehyho „dotčeni“, omluvil. Poté oznámil, že postoj kněze Sheehyho neodpovídá „křesťanské pozici“ a udělil mu zákaz kázat. Překvapivě ale vicepremiér Leo Varadkar, který sám žije v homosexuálním vztahu, na toto kázání reagoval a prohlásil, že názory patera Sheehyho sice radikálně odmítá, nicméně respektuje, že on jako katolický duchovní z pozice nauky své Církve má právo se takto vyjádřit, neboť v zemi platí svoboda projevu.

V Německu udělali zase další krok blíž k okraji propasti. Konkrétně v diecézi Rottenburg-Stuttgart, kde zásluhou dekretu biskupa Gebharda Fürsta mohou od 1. listopadu křtít i laici, resp. laičky s teologickým vzděláním.

Známé úsloví „za vším hledej ženu“ můžeme vinou podobných excesů pomalu, ale jistě změnit na „za vším hledej potřeby lidí“. Přesně takto, tj. potřebami a očekáváními věřících odůvodňoval pomocný biskup této diecéze Matthäus Karrer Fürstovo rozhodnutí, které má podle něj oporu v Kodexu kanonického práva a ve výsledcích německé synodální cesty.

Co se kodexu týče, tam by se s rottenbursko-stuttgartským sufragánem dalo úspěšně polemizovat, jelikož se v něm hovoří o této možnosti (řeč je o normálních okolnostech, ne o mezních případech na hranici života a smrti) pouze v případě „nedostatku služebníků“. V diecézi Rottenburg-Stuttgart jich však zase tak velký nedostatek není, jde tady spíše o ony „posvátné“ potřeby věřících, kteří podle Karrerových slov chtějí slavit křest „samostatně, osobně a v rodinném kruhu“. Karrer si ani nepovšiml, že tímto krokem a voláním po samostatnosti slábne dnes tak populární tendence vnímat křest jako „přijetí do farního společenství, farní rodiny“. A co se synodální cesty týče, tam pochybovat určitě nemusíme.

Zatímco někteří Němci se proti tomu bouří, jiní nemají stále dost. Jako například taková Ursula Rennerová, které nestačí, že laici v diecézi už zcela běžně vedou pohřební obřady. Tato teoložka se snaží prosadit umožnění laikům udílet svátost manželství či posledního pomazání. Absurdnu učinila zadost dovětkem, že nevidí důvod, proč by laici nemohli i biřmovat. O zpovědi se v tomto směru moc nehovoří, vždyť proč taky, když německé zpovědnice zejí v naprosté většině po obou stranách prázdnotou, neboť novodobý trend, namnoze ovlivněný rovněž potřebami lidí, velí vidět v této svátosti nepotřebný přežitek.

V listopadu, měsíci „Dušiček“, se dobří katolíci modlí za zemřelé. Za duše v očistci. Věří, že lidská duše je nesmrtelná, což je pátá základní pravda katolického katechismu.

Je snadno logicky dokazatelná, i když ateističtí materialisté vysvětlují lidské vědomí a veškerou rozumovou, duševní, intelektuální a duchovou činnost lidským mozkem a jeho aktivitou. Přesto věda jednoznačně potvrzuje, že hmota lidského těla včetně mozkových buněk se během života několikrát úplně obmění. Člověk ale navzdory tomu si je od dětství až po vysoké stáří vědom, že je jeden a týž, že není někým „jiným“ po 20 či 30 letech. Kdyby vědomí, rozum a vůle byly výsledkem pouhé činnosti mozku, tj. hmoty, tak by potom nemohla existovat tato nepřetržitá kontinuita mého já od dětství až do smrti, a nemohl bych si ani pamatovat zážitky z doby před desítkami let. Jestliže vím a vnímám, že jsem to pořád tentýž já, i když fyzicky, hmotně nikoliv, neboť buňky mého těla včetně mozku jsou úplně jiné než ty před 30 lety, potom základ mého vědomí musí logicky být něčím nehmotným, tj. duchovním.

Na tom nic nejsou schopny změnit ani námitky materialistů, že odumírající buňky předávají těm novým informace, proto údajně trvá tato nepřetržitá kontinuita mého vědomí. Je-li tomu ovšem tak, potom tyto informace samy o sobě jsou něčím, co stojí nad hmotou a vymykají se její „kontrole“, což opět ukazuje na duchový a nikoli hmotný princip lidské existence.

Už jsi vyhrál, Nazaretský. Uděláme ale všechno pro to, aby Tvé vítězství na kříži bylo pro Tebe co nejvíc hořké. Než přijde Ragnarok, kdy Ti vyhlásíme poslední válku, kterou prohrajeme, přivedeme do pekelné propasti co nejvíce Tvých milovaných dětí. Tak přísaháme my, staří bohové.

Já jsem Pachamama, nazývaná též matka země. Než mne Tvoji misionáři zatlačili do pralesů v Amazonii, vzdávaly mi poctu národy Kečuánců. Aby měly bohatou úrodu, obětovaly mi na andských pláních své nejkrásnější a nejčistší děti. Já jsem se opájela jejich krví, zatímco oni plnili svá břicha zlatými kukuřičnými klasy a semeny quinoa.

Dnes jsem se vrátila, jak se slušelo na královnu! Mí věrní šamani mne přinesli do sídla odvěkého nepřítele, kde jsem byla slavnostně přijata Tvým náměstkem a jeho služebníky. Tam mi byla vzdána pocta a v procesí mne odvedli do jedné z Tvých svatyň. Jaká ironie osudu! Sedím na trůnu v duchovním centru těch, kteří před věky přinesli do Nového světa Tvou Matku.

Kdysi oni získávali srdce mých vyznavačů pro Tebe. Dnes se za to omlouvají a jako akt dostiučinění slibují napsat liturgii věnovanou duchu předků a opravdové vládkyni Amazonie! Ovládla jsem jejich myšlení do té míry, že přikazují vylovit z řeky moji podobiznu a omlouvají se za ty, kteří se dopustili tohoto strašlivého „rouhání“.

Znepokojivá zpráva přichází z Filadelfie. Aniž by se o tom dozvěděla veřejnost, Kongregace pro řeholníky vedená kardinálem Joãem Brazem de Aviz již v únoru zrušila sto dvacet let starý karmelitánský klášter ve Filadelfii, který byl kolébkou úcty ke svaté Terezii z Lisieux ve Spojených státech. Zdroje řekly portálu LifeSiteNews, že Řím a místní arcidiecéze patrně udělaly, co mohly, aby zabránily obnově kláštera. Právě tyto instituce získají většinu majetku kláštera, jehož hodnota se odhaduje na deset milionů dolarů.

Sekretariat Synodu v Římě publikoval pracovní dokument Synodu o synodalitě. Text má být „podnětem“ pro biskupy a laiky při jednání. Obsahuje rozmanité požadavky, mezi nimi diakonát žen, otevřenost vůči LGBTQ+, nový přístup k rozvedeným a polygamistům a také vytvoření nové, tzv. synodální liturgie.

Tento klíčový synodální dokument Vatikán zveřejnil 27. října. Jeho hlavními autory jsou kardinál Jean Claude Hollerich z Lucemburska, zastánce zrušení celibátu a žehnání gejům, a kardinál Mario Grech z Malty, stoupenec podávání sv. přijímání rozvedeným.

Synodní dokument se nazývá „pracovní“. Vznikl na podkladě synodálních syntéz z celého světa, i když tzv. synodních konzultací v jednotlivých diecézích se účastnilo jen minimum praktikujících katolíků. V úvodu věnuje hodně pozornosti vysvětlení pojmu „synodalita“, nicméně v následující části již přechází ke konkrétním tématům, které prezentuje jako „očekávání Božího lidu“.

Všímá si situace osob, které se prý nacházejí „na periferii Církve“ a cítí se z ní „vyloučené“. Jmenuje v této souvislosti lidi v materiální bídě, oběti brutálního násilí, narkomany ponechané bez pomoci, otroky a oběti obchodu s lidmi. Nicméně tyto skupiny jsou jmenovány až na druhém místě. Prvořadou pozornost věnuje dokument osobám homo-, bi-, trans- a queer-, k nimž ještě připojuje – na základě návrhů z Afriky – polygamisty.

Církev prý má více zapojit do svého života osoby LGBTQ+, polygamisty, rozvedené a rodiče samoživitele. Údajně by měla být „útočištěm pro zraněné, a nikoli institucí pro dokonalé“, což se týká hlavně homosexuálů a leseb, kteří prý nejsou církevním společenstvím akceptováni. Cítí se odmítáni a chtějí být přijati takoví, jací jsou. To prý je výsledek zjištění v rámci synodních diskusí v jednotlivých zemích.