Září a říjen bychom s trochou nadsázky mohli nazvat „andělské měsíce“. Důvod je nasnadě: v liturgickém kalendáři totiž na přelomu obou těchto měsíců přicházejí na řadu právě archandělé (29. 9.), resp. andělé strážní (2. 10.).

Andělé… V Písmu je o nich zmínek nespočet. Vezmeme-li si jen Nový zákon, máme zde celou řadu případů, kdy mají tito Boží poslové (anděl – řecky angelos, tj. posel) doslova dějinotvornou roli. Za všechny stačí připomenout jen Zvěstování Panně Marii. V Ježíšově pozemském životě se objevují i poté: jsou s Ním na poušti i v Getsemanech, zcela jistě i v okamžicích Jeho agónie na kříži, třebaže se o tom evangelisté výslovně nezmiňují, anděl pak odvalí kámen od hrobu atd. Samozřejmě se neomezují toliko na setrvávání při Ježíši Kristu. Apokalypsa sv. Jana o nich mluví častokrát a jakou roli sehráli kupř. v životě sv. Petra a Pavla, můžete poznat sami, nahlédnete-li do Skutků apoštolů.

Sv. Bernard z Clairvaux píše o andělech jako o bytostech „s nerozdílnou jednotou srdce a mysli, šťastné ničím nerušeným pokojem, bytosti, jež jsou Boží stavbou stvořenou k Boží chvále a službě Bohu.“ Zastavme se u toho: „…k Boží chvále a službě Bohu“. Tímto jsou pro nás vzorem – takovým způsobem existence, v ohnisku jehož zájmu bude jen a pouze Bůh. Jedině tak dostane náš život smysl, jen tak k Němu budeme moci jednou dojít, jen tak bude i naše srdce a mysl v jednotě, v nerušeném pokoji, v blažené radosti, jež nezná konce ani hranic.

Katolický světec kníže Václav z počátku 10. stol. se stal symbolem české státnosti. To dnes nepopře ani nejzarytější ateista a odpůrce Církve. Státnost neznamená nic jiného než vědomí, že český národ měl v minulosti a má v současnosti svůj stát. S tím ale souvisí další otázka: Jakou vnější podobu si tento stát vybere? Jakou by pro něj volil sv. Václav?

Biskup Athanasius Schneider povzbudil katolíky, aby se účastnili mší celebrovaných Kněžským bratrstvem svatého Pia X. Poznamenal, že FSSPX není „mimo Církev“ a dělá jen „to, co Církev činila vždy až do druhého vatikánského koncilu“.

Mons. Schneider, pomocný biskup z kazachstánské Astany, tuto radu uvedl ve videoklipu z měsíčního videoseriálu otázek a odpovědí, který pořádá Konfraternita Panny Marie Fatimské. V odpovědi na otázku, zda je dovoleno navštěvovat kaple tradičního Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX), odmítl často vznášené námitky. FSSPX není ve „schizmatu“, ani jeho členové nejsou exkomunikováni, a proto „nejsou mimo Církev“.

Došlo k exkomunikaci biskupů vysvěcených v FSSPX – kterou samotní biskupové energicky napadali – ale jak poznamenal Schneider, papež Benedikt XVI. tyto exkomunikace zrušil v roce 2009.

Pomocný biskup z Astany naproti tomu konstatoval, že tradicionalistická katolická společnost založená francouzským arcibiskupem Marcelem Lefebvrem je „v neregulérní kanonické situaci“ a vysvětlil, že tato situace nemá katolíkům bránit v účasti na svátostech.

Papež František již během Roku milosrdenství udělil kněžím FSSPX zpovědní fakulty a toto povolení trvá i poté, co Rok milosrdenství skončil. Dále poskytl místním biskupům možnost dovolit katolíkům uzavřít sňatek před kněžími FSSPX, což bylo v té době chápáno jako cesta k možným bližším vztahům s Vatikánem.

Biskup Schneider o těchto povoleních řekl: „Jak by mohl dát papež kanonicky obvyklé fakulty kněžím, kteří by byli mimo Církev? Jak by mohl takové fakulty knězi mimo Církev udělit biskup?“ Dodal: „Musíme být realisté.“

[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.

Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.

Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.

Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled

Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.

Po čase opět zveřejňujeme nejnovější zprávy z katolického a vůbec křesťanského a duchovního světa:

Odmítnutí heterodoxie papeže Františka

Papež František publikoval 29. června na svátek sv. Petra a Pavla apoštolský list Desiderio Desideravi, který pojednává o „liturgické formaci Božího lidu“. V něm v čl. 5 píše: „… všichni jsou pozváni k hostině Beránkově. Aby mohli být připuštěni, stačí pouze svatební roucho víry v Boží Zjevení, která pochází ze slyšení Božího Slova…“

Někteří hierarchové a další významné katolické osobnosti se obrátili na papeže se žádostí o korekci tohoto vyjádření, neboť odporuje nauce Církve. „Církev vždycky učila, že k hodnému přijímání Nejsvětějšího Těla a Krve Páně je zapotřebí rozhřešení od všech těžkých hříchů, kterých se člověk dopustil. I ve výjimečných situacích, které znemožňují vyzpovídat se před sv. přijímáním, musí dotyčná osoba vzbudit dokonalou lítost nad těžkými hříchy, jež spáchala,“ – píší signatáři listu.

Teze, že víra je jedinou podmínkou hodného přijetí Těla a Krve Páně, je navíc v rozporu s 11. kánonem Tridentského koncilu, který ji výslovně označil za herezi s tím, že kdo by tomu zatvrzele učil, má být exkomunikován. Stejně tak je toto Františkovo tvrzení v rozporu s kánony 915 a 916 latinského Kodexu kanonického práva a kánony 711 a 712 východního Kodexu kanonického práva.

J.Exc. biskup Athanasius Schneider z kazašské Astany okomentoval synkretické „mezináboženské setkání“, které se uskutečnilo na území jeho diecéze s účastí papeže Františka. Hierarcha připomenul úřadujícímu papeži, jaké je místo náboženství zjeveného Ježíšem Kristem mezi jinými, falešnými kulty.

V rozhovoru pro katolickou televizi EWTN bp. Schneider zdůraznil, že katolicismus není „jedním z mnoha náboženství“, nýbrž „jediným pravdivým náboženstvím, které Bůh přikázal vyznávat všem lidem“. Tento komentář je odpovědí na nedávno ukončený tzv. VII. Kongres vůdců světových a tradičních náboženství v Astaně (dříve Nur Sultan), jehož vyvrcholením byl podpis deklarace, v níž se praví: „… pluralismus, pokud jde o rozdíl v barvě pleti, v pohlaví, rase, jazyku a kultuře, je výrazem Boží moudrosti. Náboženská různost je Bohem dovolená a proto jakékoliv vnucování určitého náboženství a náboženské doktríny je nepřípustné.“

V komentáři k tomuto vyjádření mons. Schneider připomenul, že „neexistuje jiná cesta ke spáse než vyznávání katolického náboženství“. Zatímco papež František spolu a představiteli falešných kultů vyzvedával náboženský pluralismus, bp. Athanasius Schneider varoval, že setkání tohoto typu představují model „náboženského supermarketu“. – „Pro všechny je tam místo, můžeš si vybrat, co chceš. Ale Ježíše Krista v tomto náboženském supermarketu nenajdeš. On je totiž jediným pravdivým Bohem“ – řekl kazašský hierarcha.

Biskup kategoricky odmítl klást Kristovu Církev do stejné řady s falešnými náboženstvími, čemuž slouží tzv. mezináboženská setkání. – „Existuje pouze jediné pravdivé náboženství, kterým je Katolická církev, založená samotným Bohem, jež přikazuje všem lidem všech vyznání, aby uvěřili a přijali Jeho Syna Ježíše Krista, neboť jenom On je Spasitelem a nikdo jiný,“ – přesvědčoval.

Jedna stará legenda vypráví o poustevníkovi, za nímž přišel mladík, aby mu vysvětlil, co je to modlitba. On ho přivedl k nádrži s vodou. Vzal jej za vlasy, ponořil jeho hlavu pod hladinu a držel ji tam nějakou dobu. Když ji vytáhl, zděšený hoch setřásl ze sebe zbytky vody a zvolal: „Otče, ale ty jsi mne chtěl utopit!“ „Ne,“ odpověděl poustevník. „Chtěl jsem ti tímto jen ukázat, že modlitba je pro duchovní život totéž, jako pro pozemský život potřeba dýchat.“

Bez modlitby nelze duchovně žít. Známý francouzský spisovatel, filozof a katolický kněz Eugéne Joly napsal: „Jakékoliv hledání Boha mimo modlitbu je už v principu ateistické.“ Kdo se nemodlí a přitom říká, že věří v Boha, tak lze bez jakékoliv křivdy říct, že Bůh, v kterého věří, buď není osobním Bohem, nebo Jej jako osobního Boha vůbec nevnímá.

Jistě, modlí se i nekatoličtí křesťané, modlí se mohamedáni i pohané. Jaký je rozdíl mezi modlitbou jejich a modlitbou katolického křesťana? Samozřejmě základní rozdíl tkví v adresátovi modlitby. Křesťan ji směřuje k pravému trojjedinému Bohu, kdežto nekřesťan k falešným bohům a bůžkům.

Jenže toto samo nestačí. I když se obracíme nikoli k modlám, ale k pravému Bohu, nemáme ještě zaručeno, že se modlíme správně. Sv. Jakub ve svém listu píše varovná slova: „Modlíte se, a nedostáváte, poněvadž se modlíte špatně. Chcete totiž toho využít pro své špatné žádosti…“ (Jak 4,3).

Opět zde máme svátek sv. Ludmily. Příběh této velké ženy je snad každému tuzemskému věřícímu notoricky znám. Méně známy jsou druhotné důvody jejích vrahů, proč pro usmrcení svaté kněžny použili místo meče šálu či závoj. Nešlo jen o výslovné přání Drahomíry, aby nestvořila mučednici. Jak uvedl historik Dušan Třeštík, pro Varjagy Tunnu a Gomona znamenalo zardoušení kněžny-vdovy závojem svého druhu rituální zabití, jakýsi druhý sňatek, tj. něco, co známe z Indie, kde bývala vdova po zesnulém rádžovi upálena zaživa spolu s ním.

Sňatek sehrál ústřední roli i v mučednické smrti vůbec první světice pocházející z našeho území. Tou totiž nebyla sv. Ludmila, nýbrž zapomenutá sv. Orosie neboli Dobroslava. Tato dcera vévody kmene Bílých Charvátů, obývajících mj. dnešní severovýchodní Čechy, se narodila kolem r. 865. Po smrti svých rodičů byla dána na výchovu ke knížeti Bořivojovi a jeho choti Ludmily. Její zásluhou přijala křest a získala pevné základy víry.

Když vypukly mezi rozvaděnými českými kmeny jedny z dalších krvavých půtek, přesídlil Bořivoj, maje poněkud nejisté postavení, se svým dvorem na Velkou Moravu pod ochranná křídla knížete Svatopluka. Zde měl na obě pozdější světice obrovský vliv sv. Metoděj. Sehrál klíčovou roli i v dalších dívčiných osudech.

Při svém pobytu v Římě se totiž u papežského dvora setkal s poselstvem Fortunia Jimenese, krále Aragonie a Navary. Ten žádal papeže Jana VIII. o zproštění věčných slibů svého druhorozeného syna Fortunia Garcése, jenž by tak později mohl usednout na trůn namísto původního následníka – staršího bratra padnuvšího v boji s Maury. Jako výraz dobré vůle a oddanosti požádal papeže, aby sám pro jeho syna vybral vhodnou nevěstu. Dá se předpokládat, že Metodějovým přičiněním padla volba na Orosii. Oba dvory, jak ten aragonský, tak ten Bořivojův, vyjádřily s návrhem souhlas, a tak byla ruka v rukávě. Nyní zbývalo už jen dojet pro nevěstu na Levý Hradec. Bylo září léta Páně 880 a v Aragonii zatím proběhla svatba v zastoupení.

Známe církevní přikázání: minimálně jednou za rok přistoupit ke svátosti pokání. Jenže je to dostačující? Ruku na srdce: Vzpomeneme si opravdu na všechny hříchy, kterých jsme se během jednoho roku dopustili? Vždyť i na to, co se odehrálo během jednoho měsíce, si musíme pořádně namáhat paměť, natož potom, co se stalo za celý uplynulý rok.

Zpovědní praxe se u nás, jakož i v celé východní Evropě, díky Pánu zatím celkem drží. Na Západě je to jiné. Zpovědnice z kostelů zmizely – a tam, kde ještě existují, slouží jako úložní prostor pro hadry a smetáky, s tím jsem se setkal v řadě chrámů. V 80. letech u mojí rodiny v bytě hostoval jeden holandský kněz, profesor katolické univerzity v Nijmegen, který se chlubil, že u nich zpověď byla nahrazena tzv. „pastoračním pohovorem“, k němuž je nutno se nejméně měsíc dopředu objednat a který může, když si to dotyčný přeje, skončit též udělením svátostného rozhřešení. Hříchy proti 6. a 9. přikázání se však při tomto „pastoračním pohovoru“ vyznávat nesmějí a kněz má zakázáno se na ně ptát, i když ví, že dotyčná osoba žije v trvalém stavu těžkého hříchu. Rozhřešení jí samozřejmě musí udělit. To bylo již v době před nějakými 30–40 lety, dnes bude situace určitě ještě horší.

V souvislosti s demonstrací 3. září na Václavském náměstí spustily naše vrcholné orgány včetně premiéra a spolu s nimi i mainstreamová média masivní propagandistickou kampaň: prý to bylo režírováno Putinovým Ruskem.

Něco podobného s opačným znaménkem jsem v dětství a mládí slýchal a četl často: všichni, kdo projevili kritický postoj ke komunistickému režimu, byli řízeni „americkými imperialisty“. To bylo neomylné „dogma“, jemuž se muselo věřit. Mělo také své oběti. Ve zločinných monstrprocesch 50. let se odsouzení k smrti, např. Milada Horáková, kněží a sedláci z tzv. babické aféry, kdy agent StB úmyslně zavraždil tři komunistické funkcionáře, což se svedlo na odpůrce režimu, a nakonec i samotní komunističtí potentáti v čele se Slánským, kteří upadli v nemilost, přiznávali před soudem, že jednali pod taktovkou „amerických imperialistů“. Toto „doznání“ bylo vynuceno krutým fyzickým a psychickým mučením.

Dnes pro změnu každý nesouhlas s tezemi oficiálního establishmentu je prý vyvolán „ruskými diverzanty“. Přesto ale tady vidíme jeden signifikantní posun. Při vší bestialitě procesů 50. let se naši tehdejší mocipáni namáhali alespoň natolik, aby podložili své lživé dogma o spolupráci obviněných s americkým imperialismem jakýmisi, byť vykonstruovanými (pseudo)důkazy. Ti současní se už o to vůbec nesnaží. Jednají podle zásady Martina Luthera, který, když se ho podřízený ptal, jak má jeho nauku prokázat fakty, odpověděl: „Řekneš prostě, že doktor Luther to tak povídá a kdo s ním nesouhlasí, je osel.“