Splnit povinnost účasti na mši sv. v neděli a v zasvěcený svátek je dáno 3. přikázáním Božím a přikázáním církevním pod těžkým hříchem. Tradiční katolík v naší vlasti ví, že má dát přednost mši sv. podle misálu z r. 1962 (případně ještě staršího) nebo byzantské liturgii.

Jenže ne vždy je to snadné a jednoduché. Těchto mší není mnoho a doprava na ně je spojená často s mnoha komplikacemi. Krom toho i někteří tradiční katolíci uvádějí řadu objektivních i subjektivních důvodů, které mi nepřísluší posuzovat, proč se nemohou mši NOM vždycky vyhnout. Když např. manželský partner zaujímá k tradiční liturgii postoj agresivní a netolerantní až k vyvolání krize v manželském svazku, tak nutno zvážit priority, nejlépe je poradit se s dobrým a moudrým zpovědníkem z řad Tradice.

Existují však i ti katolíci, kteří smýšlejí pravověrně, ale dosud nedospěli k poznání, že pouze tradiční ritus a byzantský obřad odrážejí pravou nauku Kristovu. Pro ně je potom účast na NOM mších v neděli a v zasvěcený svátek samozřejmě závazná pod těžkým hříchem. Tato mše je platná, pokud ji kněz slouží podle rubrik a má opravdový úmysl proměňovat podle úmyslu Církve.

Víme však, že mše podle NOM je zprotestantizovaný obřad. Když už se mu ale nemohu vyhnout, tak mohu udělat alespoň něco jiného: chovat se na něm katolicky a nikoli protestantsky. Co to konkrétně znamená?

Stalo se v Evropě téměř sloganem, že Česká republika je „nejateističtější zemí Evropy“, ne-li dokonce světa. Jako českomoravský vlastenec se proti tomu musím ohradit. Toto tvrzení je založeno pouze na údajích, kolik lidí se formálně hlásí při sčítání lidu k některé z křesťanských denominací a kolik jich veřejně deklaruje, že jsou ateisty.

Jenže toto není rozhodujícím kritériem. Tím je procentuální počet nedělních návštěvníků bohoslužeb. A tady – i když jsme hodně vzadu - přece jen nejsme nejhorší, aniž bych chtěl tímto tvrzením zlehčovat vážnost situace a úpadek víry, k němuž zvláště po r. 1989 dochází u nás geometrickou řadou.

Některé vyspělé západní země jsou ale na tom ještě hůř. V Holandsku podle oficiálních údajů ještě počátkem 70. let navštěvovaly nedělní katolickou mši sv. přes 3 miliony osob, dnes je to pouhých 60 tisíc, čili méně než půl procenta celkové populace. V Německu taktéž před cca 50 lety (obě tehdejší části, tj. Spolková republika i komunistická tzv. NDR) chodilo na nedělní katolickou liturgii cca 20 mil. lidí, dnes ani ne 700 tisíc, což znamená pod jedno procento populace. V naší republice oficiálně je přítomno na nedělní liturgii v katolických chrámech cca 300 tisíc duší, to jsou nějaká cca 2-3 proc. občanů, což je lepší údaj než ve Francii, kde tato statistika klesá pod jedno procento.

To, co předvedl papež František při své návštěvě Kanady 26.–30.7., je dalším jeho činem, který představuje urážku všech poctivých a věrných katolíků současnosti i minulosti. Nejde jen o to, jak se omlouval domorodým indiánům a eskymákům za údajné nikdy neexistující „násilí“ ze strany Katolické církve, ale i o další blasfemickou účast na okultním pohanském rituálu podobném tomu, který proběhl na podzim r. 2019 ve vatikánských zahradách k poctě „pachamamy“.

Ale po pořádku. Již Františkovi předchůdci se jménem Církve omlouvali za všechny skutečné i vylhané hříchy Církve spáchané vůči nekatolíkům: za antijudaismus a protižidovské pogromy, za křížové výpravy, za inkvizici a upalování heretiků, za násilnou rekatolizaci protestantů aj. Neměli na to morální právo, neboť všechno bylo zkresleno, případně zcela vymyšleno už osvícenskými nepřáteli Církve. Je sice pravdou, že protižidovské pogromy byly realitou, ale stejně tak je pravdou, že papežové ve středověku vydali více než 300 dokumentů na obranu židů a vyhlásili exkomunikaci všech, kteří se těchto činů dopouštěli, krom toho byli to židé, kdo ve starověku vyvolával protikřesťanskou nenávist a aktivně se podílel na pronásledování. Je pravdou, že při křížových výpravách docházelo i ze strany křižáků k neomluvitelným masakrům civilního obyvatelstva, jenže muslimští Turci se těchto aktů dopouštěli proti křesťanům v podstatně větší míře a v horším provedení, nehledě ke skutečnosti, že oni byli agresory, před nimiž se Evropa musela bránit. Je pravdou, že v době mezi 13.–18. stol. docházelo k upálení na hranici některých kacířů jen proto, že zastávali bludnou nauku a nechtěli ji odvolat, což se hájit nedá, zvláště pak krutý trest smrti, který je za to postihl. Rovněž tak je ale pravdou, že mnoho jiných heretiků se dopouštělo teroristických činů a krvavého teroru vůči katolíkům. Je pravdou, že při rekatolizaci protestantů v 16.–18. stol. se v některých zemích postupovalo násilně, jenže protestanté ve svých zemích se chovali vůči katolíkům podstatně hůř.

Doba prázdnin a dovolených je pro katolíky zároveň i časem poutí, exercicií, duchovních setkání a dalších podobných akcí. Při nich se hojně zpívají náboženské písně. Proto je vhodné vzpomenout v této souvislosti otázku našeho českomoravského katolického kancionálu, která vůbec není okrajovou záležitostí.

Jedno je nutno přiznat. Česká a moravská církevní provincie neměly společný kancionál, čímž jsme se stali nechlubnou raritou mezi ostatními národy. Zatímco Slováci, Poláci, Maďaři a německy mluvící katolíci používali již dlouhá léta tytéž společné písně se stejným nápěvem, v Čechách a na Moravě tomu bylo jinak. Texty slok se v obou provinciích lišily, jednota nepanovala ani mezi olomouckou arcidiecézí a diecézí brněnskou. Když např. katolík z Vyškova n. Mor. (arcd. Olomouc) se octl v pouhých 3 km vzdálených Drnovicích (diec. Brno), nemohl si v kostele „zazpívat z plných plic“, protože slova písně se, i když mírně, lišila od těch, která znal ze své farnosti ve Vyškově. V olomoucké arcidiecézi se totiž používal kancionál pod názvem „Boží cesta“, v brněnské diecézi zase „Cyrilometodějský kancionál“. Oba měly sice většinu písní společných, ale s obměněnými slovy a někdy i mírně odlišnými nápěvy.

Proto iniciativa rozvinutá díky částečnému uvolnění komunistického útlaku Církve v 60. letech usilující o jednotný kancionál pro všechny české a moravské diecéze byla zcela na místě. První společný zpěvník českých a moravských diecézí vydala Česká katolická charita s církevním schválením r. 1973, v dalších letech následovaly jeho četné reedice.

O další patro níž v profanaci Eucharistie klesl italský kněz P. Mattio Bernasconi. Mši sv. odsloužil v plavkách po pás v moři a jako oltář použil nafukovací matraci…

P. Bernasconi měl v neděli nutkavou potřebu jít se vykoupat v moři. Protože však musel jakožto kněz odsloužit mši sv., vymyslel plán:

Vzal mládež ze své milánské farnosti, se kterou v Crotone pobýval na prázdninách, do borovicového hájku u kempu, ale tam bylo narváno. „Bylo pořádné horko, tak jsme si řekli: ´A proč nejít do vody‘?“, vysvětluje hrdě zmíněný kněz. „Slyšela nás jedna rodina a nabídla nám matraci, kterou jsme přeměnili na oltář. Bylo krásně, přestože jsme se celí spálili od slunce.“

Vhodně jeho šokující slova a skutek glosoval P. John Zuhlsdorf: „Nebyls tak spálený, jak spálený budeš, pokud se nebudeš kát a nezanecháš toho blbnutí s nejdražší skutečností, jakou máme.“

Byla zvyklá se potýkat s mořskými vlnami a větrem. Není to tak dávno, co byla nucena vypořádávat se s novými protivníky, a to proto, že se vyslovila proti propagaci LGBT a sexuální výchově ve školách. Ti, kdo s těmito kruhy mají co do činění, ať už aktivně, či pasivně, se ukázali být mnohem záludnějšími nepřáteli než živly.

V únoru r. 2019 podepsal prezident Varšavy Rafał Trzaskowski (z liberální strany Platforma Obywatelska) dokument „Karta LGBT+“ (Listina LGBT+), jehož součástí bylo mj. i zavedení sexuální výchovy do varšavských škol a mateřských školek v duchu standardů Světové zdravotnické organizace. Už čtyřleté děti mají být uváděny do tajů masturbace, šesti- až devítileté se pak mají dovídat o antikoncepci, příp. se učit používat sexuální terminologii, všechny pak mají vnímat jako naprostou přirozenost rozličné sexuální odchylky, chápat potrat jako běžnou záležitost atp.

V polské metropoli to nezůstalo bez negativní odezvy a jednou z těch, kdo se vůči ničení dětských duší vyhranili, byla i mistryně světa a olympijská medailistka v jachtingu Zofia Klepacka-Noceti.

„Říkám kategorické NE podpoře skupin LGBT a budu bránit tradiční Polsko. Copak můj děda bojoval během Varšavského povstání za takovouto Varšavu? Neřekla bych… Pane prezidente, raději podpořte sport, který ve Varšavě skomírá,“ napsala na facebooku.

11. říjen je dokonalou ilustrací základního problému katolické Církve ve 20. století.

Velký papež bl. Pius IX. vstoupil do dějin jako velký bojovník proti dobovým bludům, které jsou aktuální i dnes. Přinášíme proto úryvky z jeho encykliky Qui Pluribus z r. 1864. Modleme se a prosme o jeho přímluvu, abychom se dočkali podobného statečného postoje náměstka Kristova.

Každý z Vás, ctihodní bratři, dobře ví, jak tvrdou a děsivou válku proti celému katolickému společenství rozpoutali v dnešní době lidé spojení hanebným svazkem, kteří se, nesnášejíce zdravou nauku a pohrdajíce pravdou, snaží vyhrabávat z temnoty všeho druhu příšerné výmysly, ze všech sil je vršit a šířit a rozsévat mezi lidem. Jímá nás úděs a nejhlubší bolest, když myslíme na všechny ty zrůdné omyly, nejrůznější zhoubné způsoby a úskoky, které tito nepřátelé pravdy a světla a nejvychytralejší svůdci používají, aby v duších uhasili lásku ke zbožnosti, spravedlnosti a poctivosti, aby zkazili mravy, svrhli všechny Boží i lidské zákony, podrývali katolické náboženství a světskou společnost a otřásli jimi tak, pokud by to bylo vůbec možné, aby je zcela vyvrátili.

Víte přeci, ctihodní bratři, že tito nejsmělejší nepřátelé křesťanského jména, vedeni jakýmsi politováníhodným slepým záchvatem bezbožnosti, zacházejí ve zmatečnosti názorů tak daleko, že ve své neslýchané opovážlivosti „otevřeli tlamu, aby se rouhali Bohu“ [Zjev 13, 6]. Nestydí se otevřeně hlásat, že svatá tajemství našeho náboženství jsou lidskými vynálezy, že se učení katolické církve příčí dobru a prospěchu lidské společnosti, a nebojí se popírat ani božství samého Krista.

V českomoravských diecézích, jakož i vůbec v katolickém světě, se skloňují ve všech pádech termíny „synoda“, „synodální proces“, „synodální kroužky“ atd. Klíčovým slovem je tady „evangelizace“, tzn. hlásání evangelia lidem v tom prostředí, v němž Církev žije. Marně ale čekám, jestli mi někdo ze zodpovědných pastýřů vysvětlí, v čem tato evangelizace spočívá a „jak na to“. Oni o evangelizaci hodně mluví, ale nic konkrétního neuvedou.

Reprezentanti německé tzv. synodální cesty a jejich stoupenci u nás jsou více konkrétní. Podle nich pro úspěch evangelizace je nutné „přizpůsobit se tomuto světu“, tj. nutno přijmout dobové požadavky neomarxistů a globalistů na morální a právní uznání praktikované homosexuality, existence více pohlaví a regulace početí, ve vnitrocírkevní sféře potom nahradit hierarchický princip demokratickým dle vzoru států s parlamentním zřízením. Výměnou za to prý bude mimokřesťanská společnost vstřícnější vůči hlásání evangelia.

Jenže ukázalo se, že tento „obchod“ vůbec nefunguje. Naopak vyplouvá na povrch pravdivost slov sv. Pavla, který hlásá pravý opak: „Nepřizpůsobujte se tomuto světu!“ (Řím 12,2). Církevní reprezentace po II. vatikánském koncilu ve větší nebo menší míře přijala postup „přizpůsobování se“, ale ta protihodnota, tj. konverze nekřesťanů, povážlivě skřípe. Probíhá úplně opačný proces: Kostely se geometrickou řadou vyprazdňují, musí se prodávat, a lidé, kteří ještě na nedělní liturgii pravidelně chodí, již z velké části nevěří tak, jak věřila Církev po staletí. Nejsme svědky evangelizace světa Církví, nýbrž antievangelizace, sekularizace a satanizace Církve ze strany tohoto světa. Kde se stala chyba?

Slíbili jsme, že až dostaneme informace o hlasování českých europoslanců o návrhu Evropského parlamentu prohlásit potrat “základním lidským právem Charty EU”, tak je zveřejníme. Tady jsou:

Proti návrhu hlasovali hlasovali Michaela Šojdrová a Tomáš Zdechovský (oba KDU-ČSL), Alexander Vondra, Jan Zahradil, Evžen Tošenovský a Veronika Vrecionová (všichni ODS) a Ivan David z SPD. Druhý europoslanec za SPD Hynek Blaško je uváděn jako nepřítomný. Díky Bohu přes všechny oprávněné výhrady, které proti těmto politikům, hlavně těm, kteří se hlásí navenek ke křesťanským hodnotám, máme, tentokrát nezklamali.

Nicméně TOP 09, která původně vznikla z KDU-ČSL a občas také se její politikové zaštiťují křesťanskými hodnotami, se ukázala jako spojenec levice. Europoslanec Luděk Niedermayer hlasoval pro návrh, další europoslanec této strany Jiří Pospíšil není v seznamu hlasujících vůbec uveden, stejně tak europoslanec za STAN Stanislav Polčák. Europoslanci ANO všichni bez výjimky hlasovali pro návrh: Martina Dlabajová, Martin Hlaváček, Dita Charanzová, Ondřej Knotek, Ondřej Kovařík. U Pirátů to nepřekvapuje, jejich europoslanci Markéta Gregorová, Marek Kolaja a Mikuláš Peksa zvedli ruku pro návrh. Úplně stejným způsobem se zachovaly europoslankyně za ČSSD a KSČM Radka Maxová a Kateřina Konečná.

Komentář netřeba, každý čtenář si jej nepochybně udělá sám.

Milí přátelé! Po čase opět přinášíme některé zprávy:

Muslimové vraždí křesťany – a svět mlčí

Téměř nikde neuslyšíme o takřka neuvěřitelných krutostech a vraždách páchaných v řadě muslimských zemí na křesťanech. Komunistické a muslimské státy jsou v tomto na stejné úrovni. Tak např. v africké Nigérii muslimské ozbrojené bandy Boko Haram a další podobné organizace jen za rok 2021 povraždily minimálně 6 tisíc křesťanů jen proto, že odmítli přestoupit na islám. Statisíce křesťanů musely opustit své domovy a pozemky, neboť muslimští teroristé jim hrozili fyzickou likvidací, když tak neučiní. V letošním roce mohamedánské bandy přepadly katolický kostel a povraždily přes 40 lidí přítomných na liturgii. O tom ale mainstreamová média nepíší a organizace sledující dodržování lidských práv nereferují, neboť není v zájmu globalistů poukazovat na teror proti křesťanům.

V Pákistánu sice formálně mohou křesťané legálně existovat, ale platí trest smrti za konverzi od islámu ke křesťanství a k nabádání k ní. Stejně tak platí tento nejvyšší verdikt za „rouhání se“ proroku Mohamedovi. To postihlo před lety katoličku Asiu Bibi, jejíž případ vyvolal světový ohlas, což přispělo ke zrušení rozsudku a umožnilo vycestování této ženy s celou rodinou do zahraničí. Těchto případů je ale daleko víc – a zarytě se o nich mlčí. Mladý podnikatel Ašfak Masih z města Lahaur, katolický křesťan, manžel a otec jedné dcery, vlastnil firmu na opravy motocyklů. Jeho konkurent musilm, jemuž se nedařilo, ho udal, že prý v rozhovoru se zákazníkem „urazil“ proroka Mohameda. Soud jej odsoudil k smrti za „rouhání“. Masih se odvolal a popřel, že by inkriminovaný výrok pronesl.