20. lis­to­pa­du se v tra­dič­ním řím­ském ka­len­dá­ři slaví svá­tek sva­té­ho Fe­li­xe z Va­lois (†1212). Možná se ptáte, co je to za ob­skur­ní­ho svět­ce a proč se nám plete v ka­len­dá­ři. Ne­by­lo by lepší ho zru­šit? A přes­ně k tomu v ka­len­dá­ři k novus ordo z roku 1969 sku­teč­ně došlo: Felix zmi­zel, nebo spíš se ode­bral na pří­sluš­nou strán­ku mar­ty­ro­lo­gia, kde si ho při­po­me­ne jen nemno­ho duší.

Rád bych tvr­dil, že svatá matka Cír­kev jako vždy po­stu­po­va­la s moud­ros­tí pře­sa­hu­jí­cí její věk, ale od­stra­ně­ní to­ho­to svět­ce a mnoha dal­ších z ka­len­dá­ře je jen dal­ším pří­kla­dem cír­kev­ní­ho al­zhe­i­me­ra.

Sv. Felix byl údaj­ně pří­sluš­ní­kem fran­couz­ské­ho krá­lov­ské­ho dvora. Kaž­do­pád­ně se ví, že opus­til vše­chen svůj svět­ský ma­je­tek a stal se pous­tev­ní­kem. Vy­hle­dal ho svatý Jan z Mathy, který se do­sle­chl o jeho sva­tos­ti, a spo­leč­ně za­lo­ži­li Řád Nej­svě­těj­ší Tro­ji­ce pro vy­ku­po­vá­ní za­jat­ců, ob­vykle na­zý­va­ný tri­ni­tá­ři. Čle­no­vé řádu měli ces­to­vat do Svaté země a v pří­pa­dě po­tře­by na­bíd­nout i sami sebe vý­mě­nou za pro­puš­tě­ní křes­ťa­nů dr­že­ných v mus­lim­ském za­je­tí. Po­dob­ný řád – Řád naší Mi­lo­srd­né Paní – za­lo­ži­li v roce 1218 svatý Petr No­lasco, svatý Ra­y­mund z Peñafor­tu a král Jakub Ara­gon­ský.

O čem se mů­že­me po­u­čit od sv. Fe­li­xe? Na roz­díl od mnoha dneš­ních pre­lá­tů Církve, kteří lpějí na moci, pres­ti­ži a po­žit­cích a od­mí­ta­jí změ­nit sebe i in­sti­tu­ce, jež jsou jim svě­ře­ny, byl Felix ocho­ten opus­tit všech­no kvůli „perle ve­li­ké ceny“, Je­ží­ši Kris­tu. Vzdal se vy­hlí­dek na po­vý­še­ní, úřady a vliv, aby mohl vy­ko­nat to, co ze své pod­sta­ty stálo za tu ná­ma­hu pro jeho ne­smr­tel­nou duši a pro zdra­ví Církve. V tomto ohle­du je Felix an­ti­te­zí ze­svět­š­tě­lé­ho bis­ku­pa či kněze, jehož bychom mohli na­zvat „anti-Felix”: ne­šťast­né­ho ve svých hří­ších, ať je spáchal sám nebo je pře­hlí­žel pří­či­ny ne­štěs­tí svého stáda.

Ev­rop­ský par­la­ment při­jal re­zo­lu­ci o pro­ná­sle­do­vá­ní men­šin z dů­vo­dů pře­svěd­če­ní nebo ná­bo­žen­ství. Za­tím­co vel­kou část do­ku­ment vě­nu­je „ate­is­tům, agnos­ti­kům, hu­ma­nis­tům“ nebo ko­mu­ni­tám LGBT, téma křes­ťa­nů, nej­ví­ce pro­ná­sle­do­va­né so­ci­ál­ní sku­pi­ny na světě, ome­zu­je na ab­so­lut­ní mi­ni­mum.

V při­ja­té re­zo­lu­ci dne 3. květ­na název „křes­ťa­né“ čteme pouze jed­nou, a to ve vše­o­bec­ném vy­jme­no­vá­ní pro­ná­sle­do­va­ných pří­sluš­ní­ků všech ná­bo­žen­ství: „Ev­rop­ský par­la­ment (…) je hlu­bo­ce zne­po­ko­jen vy­so­kou úrov­ní nátla­ku, dis­kri­mi­na­ce, tý­rá­ní, ná­si­lí a re­pre­se vůči oso­bám hlá­sí­cím se k ná­bo­žen­ským men­ši­nám. Tento jev má glo­bál­ní cha­rak­ter a v ně­kte­rých re­gi­o­nech sílí; par­la­ment po­zo­ru­je, že toto ná­si­lí se týká mnoha ná­bo­žen­ských ko­mu­nit, např. budd­his­tů, křes­ťa­nů, hin­du­is­tů, mus­li­mů, židů a pří­sluš­ní­ků ji­ných ná­bo­žen­ství“ – čteme v do­ku­men­tu.

Křes­ťan­ská práv­nic­ká sku­pi­na ADF In­ter­nati­o­nal při­zna­la, že první návrh ob­sa­ho­val sou­pis pro­ná­sle­do­vá­ní křes­ťa­nů na celém světě, ale ko­mi­se pro za­hra­nič­ní zá­le­ži­tos­ti Ev­rop­ské­ho par­la­men­tu text ra­di­kál­ně změ­ni­la. „Pro­ná­sle­do­vá­ní křes­ťa­nů na Blíz­kém vý­cho­dě a v Af­ri­ce byla úplně škrt­nu­ta a všech­ny zmín­ky o křes­ťan­ství – s vý­jim­kou jedné – od­stra­ně­ny“ – uved­li před­sta­vi­te­lé ADF In­ter­nati­o­nal.

Při­tom křes­ťa­né před­sta­vu­jí nej­ví­ce pro­ná­sle­do­va­nou ná­bo­žen­skou spo­leč­nost dneš­ní­ho světa. Podle „Svě­to­vé­ho in­de­xu pro­ná­sle­do­vá­ní 2022“ fun­da­ce Open Doors až 360 mi­li­o­nů vy­zna­va­čů Kris­ta na celém světě za­ku­si­lo dis­kri­mi­na­ci, útlak nebo ná­si­lí jen proto, že měli od­va­hu vy­zná­vat svoji víru.

Vy­lha­ná a pro­lha­ná my­to­lo­gie mo­der­ní­ho „hu­ma­nis­mu“ tvrdí, že bílí křes­ťa­né za­ved­li ot­roc­tví in­di­á­nů a čer­no­chů na af­ric­kém a zejmé­na na ame­ric­kém kon­ti­nen­tě. Jeho obět­mi byli prý ne­křes­ťan­ští (ani­mis­tič­tí čili po­han­ští) in­di­á­ni a čer­no­ši. Fuj, vy bílí křes­ťa­né, styď­te se! To je po­sel­ství, které ad­re­su­je hnutí Black Live Mat­ter (BLM) sou­čas­né bě­loš­ské, po­taž­mo celé křes­ťan­ské ci­vi­li­za­ci. Po­sel­ství, jehož sou­čás­tí jsou str­že­né nebo zde­vas­to­va­né chrá­my, kříže a sochy svět­ců v USA i v Ev­ro­pě.

Jenže jaká je his­to­ric­ká prav­da? Úplně jiná. Zcela od­liš­ná nejen od té, kte­rou hlá­sa­jí zlo­čin­ní de­ma­go­go­vé BLM, ale i od té, kte­rou jsme čer­pa­li ve škole z učeb­nic dě­je­pi­su.

1. No­vo­vě­ké ot­roc­tví do­mo­rod­ců na ame­ric­kém a af­ric­kém kon­ti­nen­tu ne­by­lo vy­ná­le­zem bě­lo­chů, ale exis­to­va­lo hlu­bo­ce zakódo­va­né v sa­mot­né kme­no­vé ci­vi­li­za­ci po­han­ských in­di­á­nů a čer­no­chů. Bylo na­pros­to sa­mo­zřej­mé, že jed­not­li­vé kmeny mezi sebou vál­či­ly. Vítěz u po­ra­že­ných vy­vraž­dil ty, kdo ne­moh­li „být uži­teč­ní“, ze zbyt­ku uči­nil své ot­ro­ky.
2. Když Špa­ně­lé in­spi­ro­va­ní tímto pří­kla­dem (a zhnuse­ní lid­ský­mi obět­mi Mayů a Az­té­ků) brali na ame­ric­kém kon­ti­nen­tu in­di­á­ny do ot­roc­tví, král a císař Karel V. toto za­ká­zal na nátlak ka­to­lic­kých mi­si­o­ná­řů a pa­pe­že Pavla III., jenž vydal proti tomu r. 1537 zvlášt­ní bulu. Totéž opa­ku­je zhru­ba o tři­cet let poz­dě­ji jeho ná­stup­ce sv. Pius V. a poté další pa­pe­žo­vé v 17. stol.
3. Ot­ro­ky z černé Af­ri­ky za­ča­ly do­vá­žet na ame­ric­ký kon­ti­nent ko­lo­ni­ál­ní státy: v 17. stol. pro­tes­tant­ská An­g­lie, poz­dě­ji v 18. stol. Fran­cie a Por­tu­gal­sko v čele s osví­cen­ský­mi pa­nov­ní­ky, je­jichž dvory ovlá­da­li svo­bod­ní zed­ná­ři. Papež Be­ne­dikt XIV. (1740–59) vydal proti zot­ro­čo­vá­ní čer­no­chů a ob­cho­du s nimi os­trou bulu, za­tím­co ko­ry­fej pro­ti­křes­ťan­ské­ho osví­cen­ství a „otec no­vo­do­bé to­le­ran­ce a svo­bo­dy svě­do­mí“ Fran­co­is Arou­et Vol­taire přes­ně v téže době in­ves­tu­je ne­ma­lou část svého ma­jet­ku právě do ob­cho­du s čer­ný­mi ot­ro­ky, do­pra­vo­va­ný­mi z Af­ri­ky na ame­ric­ký kon­ti­nent. Ve svých „Ese­jích o mra­vech“ Vol­taire píše, že čer­no­ši prý nejsou lidmi, nýbrž ja­ký­mi­si zmet­ky vznik­lý­mi z po­hlav­ní­ho styku lidí a opic. Také pa­pe­žo­vé 19. sto­le­tí ne­kom­pro­mis­ně vy­stu­po­va­li proti zot­ro­čo­vá­ní čer­no­chů a ob­cho­du s lidmi, nej­ra­di­kál­ně­ji Řehoř XVI. v bule „In Supre­mo Apo­sto­la­tus“ r. 1839. Bra­zí­lie jako po­sled­ní stát v Jižní Ame­ri­ce zru­šil ot­roc­tví čer­no­chů r. 1888 na nátlak pa­pe­že Lva XIII. a bra­zil­ských bis­ku­pů.
4. Je po­hád­kou, která pře­ko­ná­vá i bra­t­ry Gri­mmy a Bo­že­nu Něm­co­vou, že bílí ot­ro­ká­ři čer­no­chy v Af­ri­ce chy­ta­li kdesi v pra­le­sích, jak jsme se to učili ještě v učeb­ni­cích dě­je­pi­su za mých mla­dých let. Ni­ko­ho chy­tat ne­mu­se­li, to by bylo pří­liš ná­klad­né a ne­bez­peč­né. Způ­sob, jak si v Af­ri­ce opat­řit černé ot­ro­ky, byl mno­hem lehčí a pro­za­ič­těj­ší. Pro­da­li jim je sami černí kme­no­ví ná­čel­ní­ci, kteří – jak je uve­de­no v bodě 1) – ot­ro­ky vlast­ni­li. Pla­ti­dlem ze stra­ny bě­lo­chů byly buď zlato, nebo sudy pá­len­ky. V mnoha pří­pa­dech ne­mu­se­li bílí ot­ro­ká­ři ani vážit dlou­hou cestu z pří­sta­vu v Af­ri­ce za čer­ný­mi kme­no­vý­mi ná­čel­ní­ky do vni­t­ro­ze­mí, pro­to­že přímo v pří­stav­ních měs­tech vy­sta­vo­va­li své „lid­ské zboží“ mo­ha­me­dán­ští ob­chod­ní­ci ze se­ver­ní Af­ri­ky, neboť v is­lá­mu ot­roc­tví bylo a je dosud nor­mál­ní so­ci­ál­ní in­sti­tu­cí, stej­ně tak ob­chod s ot­ro­ky. Mus­limští kšefta­ři je pros­tě od­kou­pi­li od čer­noš­ských kme­no­vých ná­čel­ní­ků a v pří­sta­vech pro­dá­va­li se­ve­ro­a­me­ric­kým nebo jiným ot­ro­ká­řům.
5. No­vo­vě­ké ot­roc­tví, zvláš­tě pak ob­chod s lidmi, je z mo­rál­ní­ho hle­dis­ka něčím ab­so­lut­ně ne­ob­ha­ji­tel­ným. Do­chá­ze­lo při něm i k ta­ko­vým zvěr­stvům, že se fin­go­va­lo ztros­ko­tá­ní lodi a kou­pe­ní ot­ro­ci byli při tom há­ze­ni do moře, aby ot­ro­ká­ři mohli vy­fa­so­vat pe­ní­ze, neboť už ten­krát exis­to­va­lo po­jiš­tě­ní a s ním i po­jiš­ťo­va­cí pod­vo­dy. Vinu na ob­cho­du s ot­ro­ky však ne­ne­sou jenom bílí ot­ro­ká­ři, ale stej­nou, ne-li ještě větší měrou černí po­han­ští kme­no­ví ná­čel­ní­ci v Af­ri­ce (srvn. b. 1)) a hnědí mo­ha­me­dán­ští ob­chod­ní­ci s „lid­ským zbo­žím“. Ide­o­vým pod­kla­dem bě­loš­ské­ho ot­ro­kář­ství byly: a) ra­di­kál­ní směry an­g­lo­a­me­ric­ké­ho pro­tes­tan­tis­mu, které po­va­žo­va­ly čer­no­chy za mé­ně­cen­nou rasu; b) pro­ti­křes­ťan­ské osví­cen­ství a zed­nář­ství, jež zejmé­na v 18. sto­le­tí ovládlo po­li­tic­kou scénu v An­g­lii a poz­dě­ji v USA, ve Fran­cii a v Por­tu­gal­sku, čili v ze­mích, které hojně ob­cho­do­va­ly s ot­ro­ky a ot­roc­tví pěs­to­va­ly. Ná­zo­ry Vol­tairea, nej­vý­raz­něj­ší myš­len­ko­vé au­to­ri­ty osví­ce­n­ců té doby (srvn. b. 3), byly smě­ro­dat­né.
6. Ka­to­lic­ká cír­kev ne­ne­se na no­vo­vě­kém ot­roc­tví vůbec žád­nou vinu, neboť její magis­te­ri­um, pře­de­vším pa­pe­žo­vé, jed­no­znač­ně od­su­zo­va­li toto zlo (srvn. b. 2, 3), ka­to­lič­tí mi­si­o­ná­ři in­di­á­ny a čer­no­chy brá­ni­li, což platí zejmé­na o sv. Juni­pe­ru Serro­vi, fran­tiš­ká­no­vi a za­kla­da­te­li města San Fran­cis­co v 18. stol., jehož sochy se staly nyní ter­čem řady de­vasta­cí pří­vr­žen­ců Black Live Mat­ter. Prý to byl „bě­loš­ský ko­lo­ni­zá­tor“. Pokud se ně­kte­ří špa­něl­ští nebo por­tu­gal­ští ot­ro­ká­ři hlá­si­li ke ka­to­li­cis­mu, tak se ocit­li v roz­po­ru s cír­kev­ní nau­kou a s cír­kev­ní au­to­ri­tou. Vi­ní­kem bě­loš­ské­ho ot­ro­kář­ství ne­by­ly proto Ka­to­lic­ká cír­kev a její nauka, nýbrž na­o­pak od­vrat od ní, nej­pr­ve pro­tes­tant­ská apo­sta­ze a poté osví­cen­ské bezbo­žec­tví.
7. Na­vzdo­ry veš­ke­ré­mu jas­né­mu od­mít­nu­tí no­vo­vě­ké­ho ot­roc­tví je však třeba říct, že čer­ným ot­ro­kům v ji­žan­ských stá­tech USA v 19. sto­le­tí se přece jen da­ři­lo lépe než ot­ro­kům u af­ric­kých kme­no­vých ná­čel­ní­ků téže barvy pleti nebo u mus­li­mů. Ně­kte­ří plan­táž­ní­ci na jihu USA je sice krutě tresta­li (bi­čo­vá­ní), ale jiní, hlu­bo­ce vě­ří­cí pro­tes­tan­té, si přece jen za­cho­va­li smysl pro křes­ťan­ské cho­vá­ní a za­chá­ze­li s nimi lid­sky, někdy je po­va­žo­va­li téměř za členy ro­di­ny. Proto ne­pře­kva­pu­je, že ve válce Jihu proti Se­ve­ru (1861–5) vy­tvá­ře­li mnozí černí ot­ro­ci dob­ro­vol­nic­ké do­mobra­ny na obra­nu svých ot­ro­ká­řů a bo­jo­va­li na stra­ně ji­žan­ské Kon­fe­de­ra­ce proti se­ver­ské Unii, která ot­roc­tví zru­ši­la. V prů­mys­lo­vých stá­tech Unie do­mi­no­val eko­no­mic­ky i po­li­tic­ky li­be­rál­ní ka­pi­ta­lis­mus, který si cenil člo­vě­ka jen podle vý­kon­nos­ti, jinak jej ne­za­jí­mal. Pa­ra­dox­ně tedy čer­noch na se­ve­ru v New Yorku či v Chi­ca­gu, byť for­mál­ně svo­bod­ný, se velmi často měl ma­te­ri­ál­ně hůř než čer­noch–otrok u ji­žan­ské­ho far­má­ře, neboť do­stá­val ne­zříd­ka ne­do­sta­teč­nou mzdu nebo byl bez práce a hla­do­věl, za­tím­co jeho ne­svo­bod­ný kra­jan „pod bičem ot­ro­ká­ře“ se ne­mu­sel hla­do­vě­ní obá­vat.
8. Eman­ci­pa­ce čer­no­chů do ame­ric­ké spo­leč­nos­ti po zru­še­ní ot­roc­tví r. 1865 pro­bí­ha­la sice po­ma­lu, ale ne­za­dr­ži­tel­ně. V řadě států USA pla­ti­la ra­so­vá se­gre­ga­ce, která však ne­před­sta­vo­va­la ne­rov­no­práv­nost čer­no­chů. Zna­me­na­la pouze to, že exis­to­va­ly od­dě­le­né školy od zá­klad­ních až po uni­ver­zi­ty pro černé a pro bílé. V prů­bě­hu 20. sto­le­tí se zfor­mo­va­la čer­noš­ská in­te­li­gen­ce a čer­noš­ská pod­ni­ka­tel­ská elita. Za éry pre­zi­den­tů Johna Ken­ne­dy­ho (1960–3) a Lyn­do­na John­so­na (1963–9) byla ra­so­vá se­gre­ga­ce zru­še­na a za­ve­de­na ve pro­spěch čer­no­chů „po­zi­tiv­ní dis­kri­mi­na­ce“, což zna­me­na­lo, že čer­no­ši mají mít před­nost při při­jí­má­ní k uni­ver­zit­ní­mu stu­diu nebo do za­měst­ná­ní, zvláš­tě na ve­dou­cí posty. Od še­de­sá­tých let 20. sto­le­tí má čer­noch právě kvůli barvě své pleti větší šanci udě­lat pro­fes­ní ka­ri­é­ru než bě­loch. Pa­ra­dox­ně ve­li­te­li po­li­cie, která je v agen­dě BLM nej­ví­ce na­pa­da­nou in­sti­tu­cí kvůli do­mně­lé­mu pro­ti­čer­noš­ské­mu ra­sis­mu, bý­va­jí ve­li­ce často právě čer­no­ši. Tito Afro­a­me­ri­ča­né, jak se dnes ofi­ci­ál­ně na­zý­va­jí, jsou za­stou­pe­ni v obou ko­mo­rách Kon­gre­su i ve vládě, jeden z nich (Ba­rack Obama) se stal do­kon­ce pre­zi­den­tem USA. O ně­ja­kém útla­ku čer­ných ob­ča­nů ne­mů­že být proto ani řeči.
9. An­ta­go­nis­mus bí­lých a čer­ných vedl často k ra­so­vě mo­ti­vo­va­ným aktům ne­ná­vis­ti a bojům. Bylo to obou­stran­né. Bě­lo­ši měli svůj Ku Klux-Clan, čer­no­ši zase své oz­bro­je­né or­ga­ni­za­ce po­u­ží­va­jí­cí ná­si­lí, sou­čas­ná Black Lives Mat­ter je je­jich dě­di­cem. Je prav­dou, že bílý po­li­cis­ta po­u­žil proti čer­no­chu G. Floy­do­vi, mi­mo­cho­dem nar­ko­ma­no­vi a vý­trž­ní­ko­vi, ne­při­mě­ře­ný zá­krok, jenž měl za ná­sle­dek jeho smrt. To se hájit nedá, jenže po­dob­né­ho ná­si­lí se na oplát­ku často do­pouš­tě­jí černí po­li­cis­té proti bě­lo­chům, o čemž média z dů­vo­dů po­li­tic­ké ko­rekt­nos­ti mlčí. Bě­loš­ský ra­sis­mus je dnes ve­li­ce slabý, neboť bílí Ame­ri­ča­né a také Ev­ro­pa­né jsou ne­u­stá­le bom­bar­do­vá­ni me­di­ál­ním lyn­čem, ja­ko­by mohli za ot­roc­tví a všech­no zlo, které v mi­nu­los­ti čer­no­chy po­tka­lo. Mezi bí­lý­mi pře­vlá­dá v dů­sled­ku toho ja­ký­si pod­vě­do­mý pocit viny jen proto, že se na­ro­di­li jako bě­lo­ši. Ra­di­kál­ní čer­noš­ský ra­sis­mus na­pro­ti tomu uka­zu­je svou pra­vou tvář.
10. Čer­noš­ské hnutí v USA žel po­strá­da­lo mo­rál­ně pří­klad­nou in­te­gru­jí­cí osob­nost, která by vzbu­zo­va­la úctu. Bap­tis­tic­ký pas­tor Mar­tin Lu­ther King, za­vraž­dě­ný r. 1968, je sice ně­kte­rý­mi za ta­ko­vé­ho po­va­žo­ván, ale ne­prá­vem. Sna­žil se uplat­nit v čer­noš­ském hnutí me­to­dy ne­ná­sil­né­ho od­po­ru Ma­hátmy Gánd­hí­ho, ale ne­ú­spěš­ně. Jeho osob­ní život byl ne­mrav­ný, což do­ka­zu­je i jeho man­žel­ka Corre­ta, která na­psa­la po jeho ná­sil­né smrti r. 1968 knihu „Můj život s M. L. Kin­gem“. Byl to ero­to­man, který ještě v noci před svým za­vraž­dě­ním měl u sebe v ho­te­lo­vém po­ko­ji jednu čer­nou a jednu bílou pro­sti­tut­ku.
11. BLM je in­spi­ro­vá­na ne­o­mar­xis­mem a pod­po­ru­je agen­du LGBTQ+ . Údaj­ně vede boj na obra­nu utla­čo­va­ných men­šin, jimiž kromě čer­no­chů jsou prý ho­mose­xu­á­lo­vé, lesby a transse­xu­á­lo­vé, jakož i ženy, jimž zá­ko­ny ne­u­možňují zcela svo­bod­ně se roz­hod­nout pro po­trat. V Ev­ro­pě jsou podle ní utla­čo­va­nou men­ši­nou mi­gran­ti. V boji za údaj­né „osvo­bo­ze­ní čer­no­chů“ je prů­se­čí­kem veš­ke­ré její agen­dy ot­roc­tví před 150 a více lety. Po­kry­tec­ky při­tom mlčí o sou­čas­ném, re­ál­ném ot­roc­tví, které je mno­hem straš­něj­ší. V mus­lim­ských stá­tech dodnes exis­tu­je buď ofi­ci­ál­ně (Sudán), nebo ne­o­fi­ci­ál­ně (Saud­ská Ará­bie). Ot­ro­ci a ot­ro­ky­ně černé pleti (!), pře­de­vším děti, jsou uná­še­ni a ku­po­vá­ni právě v Af­ri­ce. Je­jich osud ale BML, jež tolik bo­ju­je za údaj­ná práva utla­čo­va­ných čer­no­chů, vůbec ne­za­jí­má. Ot­ro­ká­ři v tomto pří­pa­dě nejsou totiž bě­lo­ši.

Nicmé­ně je ne­za­jí­má ani sou­čas­né ot­roc­tví ze stra­ny bí­lých Ev­ro­pa­nů, které také re­ál­ně exis­tu­je, ač­ko­liv se to zdá ne­u­vě­ři­tel­né. Ka­to­lic­ké hnutí „Sol­vo­di“ (za­kla­da­tel­ka Lea Ac­ker­man­no­vá r. 1985) již léta po­má­há v Ně­mec­ku i v za­hra­ni­čí ženám a mla­dým dív­kám z Azie a z Af­ri­ky, které se stá­va­jí obět­mi „ob­chod­ní­ků s lid­ským masem“. Lá­ka­jí je na­bíd­ka­mi pra­cov­ních pří­le­ži­tos­tí v po­hos­tin­ství nebo v ces­tov­ním ruchu, potom je ale za­vřou do ham­pej­zů a při­nu­tí k pro­sti­tu­ci. A nejen to. Ně­kte­ří z těch­to zá­pa­do­ev­rop­ských nebo ame­ric­kých zlo­čin­ců a čuňáků ku­pu­jí své oběti od mus­lim­ských kšefta­řů, jiní zase po­sí­la­jí na jistá místa v Af­ri­ce nebo v Azii své gangy, aby uná­še­ly pře­de­vším ne­zle­ti­lé děti, pří­pad­ně je od­kou­pi­ly od sa­mot­ných ro­di­čů na­chá­ze­jí­cích se v těžké eko­no­mic­ké si­tu­a­ci, jimž na­bíd­nou ho­rent­ní sumu peněz. A ne­bě­ží pouze o dívky, nýbrž také o chlap­ce, kteří poté skon­čí v ně­kte­rém ho­mose­xu­ál­ním ham­pej­zu. Sol­vo­di ně­ko­li­krát zve­řej­ni­lo kon­krét­ní údaje, které se se­tka­ly s ab­so­lut­ním ne­zá­jmem vlád.

Kte­ré­ho stát­ní­ka nebo po­li­ti­ka možno na­zvat „ka­to­lic­kým“? Toho, který byl ka­to­lic­ky po­křtěn a chodí pra­vi­del­ně na ne­děl­ní mši? Ne, to ještě zda­le­ka ne­sta­čí. Ka­to­lic­kým stát­ní­kem je ta­ko­vý, který se snaží v po­li­ti­ce re­a­li­zo­vat so­ci­ál­ní nauku Církve a so­ci­ál­ní krá­lov­ství Kris­to­vo, jak je de­fi­no­val papež Pius XI. ve své en­cyk­li­ce Quas Pri­mas r. 1925.

Oprav­do­vý ka­to­lic­ký stát­ník bude proto usi­lo­vat o to, aby stát po­sky­to­val ma­xi­mál­ní pod­po­ru Ka­to­lic­ké církvi a její nauce a sta­rat se, aby zá­ko­no­dár­ství ne­by­lo v roz­po­ru s ka­to­lic­kou mo­rál­kou. Je jasné, že v sou­čas­né seku­la­ri­zo­va­né spo­leč­nos­ti je to téměř ne­re­a­li­zo­va­tel­né, nicmé­ně cení se ve­řej­ně de­kla­ro­va­ný úmysl a snaha, i když ne­bu­de ko­ru­no­vá­na úspě­chem. Další pod­mín­kou k tomu, aby daný stát­ník mohl být ozna­čen za ka­to­lic­ké­ho, je mrav­ně bez­ú­hon­ný život bez se­xu­ál­ních nebo fi­nanč­ních skan­dá­lů.

So­ci­ál­ní krá­lov­ství Kris­to­vo

Na prv­ním místě zde stojí otáz­ka, které stát­ní zří­ze­ní sku­teč­ně od­po­ví­dá so­ci­ál­ní nauce Církve a po­ža­dav­ku so­ci­ál­ní­ho Kris­to­va krá­lov­ství? Není třeba dlou­hé­ho vy­svět­lo­vá­ní, že to­ta­lit­ní dik­ta­tu­ry ko­mu­nis­mu, na­ci­o­nál­ní­ho so­ci­a­lis­mu a is­lám­ské­ho fun­da­men­ta­lis­mu jsou z toho ab­so­lut­ně vy­lou­če­ny, neboť všech­ny tři sys­témy se ne­ta­jí svým úmys­lem zni­čit Ka­to­lic­kou cír­kev a všude, kde měly pří­le­ži­tost, to také usku­tečňovaly. Ko­mu­nis­mus je ate­is­tic­ký, na­cis­mus chtěl na­hra­dit křes­ťan­ství sta­ro­ger­mán­skou po­han­skou my­to­lo­gií, is­lám­ský fun­da­men­ta­lis­mus spo­čí­vá na fa­leš­ném ná­bo­žen­ství.

Jako člo­věk, který strá­vil mnoho let ži­vo­ta stu­di­em i vý­u­kou fi­lo­so­fie, jsem vždy – nebo ale­spoň od chví­le, kdy jsem se prvně do­zvě­děl o její exis­ten­ci a o tom, koho je pa­t­ron­kou – cho­val ve zvlášt­ní úctě sva­tou Ka­te­ři­nu Ale­xan­drij­skou. Můj starý Denní mi­sá­lek sv. On­dře­je mi pod datem 25. lis­to­pa­du věrně líčí pří­běh je­jí­ho ži­vo­ta a smrti, jak ho všich­ni křes­ťa­né po sta­le­tí při­jí­ma­li:

Dis­ku­se o při­ro­ze­ném plá­no­vá­ní ro­di­čov­ství (PPR) se často rych­le zvrh­nou v ur­put­ný boj mezi skal­ní­mi za­stán­ci a skal­ní­mi od­půr­ci. Jedni hájí PPR jako mrav­ně bez­ú­hon­nou, pro­spěš­nou praxi, která je pro man­že­le jed­no­znač­ným pří­no­sem. Druzí jsou na­pro­ti tomu pře­svěd­če­ni, že PPR je sub­til­ní forma an­ti­kon­cep­ce, která je man­že­lům ke škodě, pro­to­že je vždyc­ky lépe „dů­vě­řo­vat jen Boží Pro­zře­tel­nos­ti.“ Zjiš­ťu­ji, že sym­pa­ti­zu­ji s oběma stra­na­mi – ne proto, že s ně­kte­rou z nich sou­hla­sím zcela, ale proto, že obě stra­ny po­u­ka­zu­jí na dů­le­ži­tý aspekt, při­čemž se jim zřej­mě ne­da­ří prav­du, kte­rou vidí, za­čle­nit do širší si­tu­a­ce.

Při­pusť­me bez okol­ků pře­de­vším to, že so­bec­tví nebo fa­leš­né pri­o­ri­ty mohou vést k ne­pa­t­řič­né­mu spo­lé­há­ní na PPR, pokud se pro něj man­že­lé roz­hod­li jako pro při­ro­ze­něj­ší způ­sob, jak se vy­hnout dětem. Uží­vat by ho mohli na­pří­klad i bezbož­ní hip­pies, pro­to­že je eko­lo­gic­ké a zdra­věj­ší pro lid­ské tělo.

PPR nicmé­ně ne­mů­že být „an­ti­kon­cepč­ní“ v bez­vý­hrad­ném smys­lu (ani ho tak nelze na­zý­vat), a to ani když se pro něj man­že­lé roz­hod­nou ze so­bec­kých dů­vo­dů. An­ti­kon­cep­ce je svou mrav­ní pod­sta­tou vnitř­ně špat­ná ne­bo­li ne­mo­rál­ní per se, pro­to­že přímo a ka­te­go­ric­ky od­po­ru­je jed­no­mu z dober, která de­fi­nu­jí man­žel­ství. PPR je am­bi­va­lent­něj­ší a ne­jed­no­znač­něj­ší: man­že­lé, kteří sle­du­jí při­ro­ze­né rytmy, ne­dě­la­jí nic, co by při­ro­ze­ný akt zba­vo­va­lo jeho plo­di­vé­ho cíle. Se­xu­ál­ní styk v ne­plod­ných ob­do­bích roz­hod­ně není úko­nem ná­si­lí či brá­ně­ní re­pro­dukč­ním schop­nos­tem člo­vě­ka, neboť tyto schop­nos­ti samy o sobě Božím ří­ze­ním někdy k po­če­tí vést mohou a někdy ne. Ani tento čin (či spíše ne­čin­nost), totiž zdr­žen­li­vost v plod­ných ob­do­bích, ani akt man­žel­ské­ho se­tká­ní v ob­do­bích ne­plod­ných ne­na­ru­šu­jí plo­di­vou po­va­hu se­xu­ál­ní­ho aktu, jak jej Stvo­ři­tel za­mýš­lel, za­tím­co uží­vá­ní an­ti­kon­cep­ce to evi­dent­ně činí, jak na­zna­ču­je sám její název: anti-kon­cep­ce. Z to­ho­to dů­vo­du je an­ti­kon­cep­ce – je­li­kož na­ru­šu­je při­ro­ze­ný pro­ces – pro­ti­při­ro­ze­ná, za­tím­co PPR je s řádem stvo­ře­ní v sou­la­du, neboť stří­dá­ní plod­ných a ne­plod­ných ob­do­bí je při­ro­ze­ným rytmem žen­ské­ho těla.

Od ne­o­mo­der­nis­tů v po­le­mi­ce proti ne­při­pouš­tě­ní osob v tr­va­lém stavu těž­ké­ho hří­chu ke sv. při­jí­má­ní ne­u­stá­le čteme a sly­ší­me: Svá­tos­ti nejsou žád­nou slad­kou od­mě­nou pana uči­te­le za vzor­né cho­vá­ní, svá­tos­ti jsou lékem.

Tvr­dí­me ale my, tra­dič­ní ka­to­lí­ci, něco ji­né­ho? Nauka Církve je jed­no­znač­ná a ne­měn­ná. Svá­tos­ti jsou ne­za­slou­že­ným Božím darem hříš­né­mu člo­vě­ku, který na něj nemá ab­so­lut­ně žádný nárok. A jsou i lékem, svá­tost křtu, sv. zpo­vě­di, Eu­cha­ris­tie a po­ma­zá­ní ne­moc­ných zcela ur­či­tě. Lékem nejen pro duši, ale často i pro tělo. Mám osob­ní zku­še­nost se sv. zpo­vě­dí, že vždyc­ky za­ku­sím nejen úžas­ný pokoj duše poté, co jsou mi od­puš­tě­ny hří­chy, ale zá­ro­veň zmizí i stre­sy a na­pě­tí, stalo se též ně­ko­li­krát, že došlo po při­je­tí svá­tos­ti po­ká­ní i k od­stra­ně­ní mých zdra­vot­ních po­tí­ží. To se mi někdy stalo i po sv. při­jí­má­ní.

Ano, svá­tos­ti sku­teč­ně jsou lékem. Zne­u­ží­vat ale tuto prav­du k ob­ha­jo­bě ži­vo­ta ve hří­chu je rou­há­ním. Ob­jas­ní­me to nej­lé­pe na kon­krét­ním pří­kla­dě sa­mot­né­ho léku. Ten, aby mohl pů­so­bit, musí se nej­pr­ve do­stat do těla, vět­ši­nou to bývá polknu­tím. Toto „polknu­tí“ v pří­pa­dě svá­tos­ti po­ká­ní před­sta­vu­jí zpy­to­vá­ní svě­do­mí, lí­tost nad hří­chy, před­se­vze­tí, vy­zná­ní všech těž­kých hříchů od po­sled­ní zpo­vě­di (lehké hří­chy vy­zná­vat ne­mu­sím, ale je to ve­li­ce pro­spěš­né), kněž­ské roz­hře­še­ní a vy­ko­ná­ní ulo­že­né­ho po­ká­ní. Před­se­vze­tí zna­me­ná vůli a pevné roz­hod­nu­tí s hří­chem skon­co­vat a ne­po­kra­čo­vat v něm. Když jsem zís­kal ma­je­tek pod­vo­dem, musím s dal­ším jed­ná­ním to­ho­to druhu ra­di­kál­ně skon­co­vat a co jsem nabyl okra­de­ním ji­ných, dle mož­nos­ti vrá­tit. Zdra­vot­ník, jenž pro­vá­dí po­tra­ty nebo se na nich po­dí­lí, musí s tím ka­te­go­ric­ky pře­stat i za cenu po­tí­ží v za­měst­ná­ní. Osoba, která žije ve smil­stvu nebo ci­zo­lož­ství, musí hříš­ný vztah oka­mži­tě ukon­čit. Pro roz­ve­de­né a po­dru­hé se­zda­né pouze na úřadě, když ob­no­va pů­vod­ní­ho cír­kev­ně plat­ně uza­vře­né­ho man­žel­ství není možná, platí, že muse­jí re­zig­no­vat na se­xu­ál­ní život.

Ve svém věku jsem už pa­mět­ní­kem lec­če­ho. Proto mohu srov­ná­vat. Zvláš­tě pak to, co je mi nej­draž­ší: Cír­kev. A tady zjiš­ťu­ji, že co se dnes na­zý­vá Řím­sko­ka­to­lic­kou církví, se di­a­me­t­rál­ně liší od toho, co se tak na­zý­va­lo v době mého dět­ství a do­spí­vá­ní.

Vě­rou­ka

Jako chla­pec jsem cho­dil do ná­bo­žen­ství, i když to v 50. le­tech bylo spo­je­no s obět­mi pro mne i pro mé ro­di­če. Tam jsme se sku­teč­ně učili prav­dy víry, ne­hrá­li si ani ne­ře­ši­li ně­ja­ké kvízy apod. První svatá zpo­věď, sv. při­jí­má­ní, mi­nis­tro­vá­ní… všech­no bylo jasné mimo ja­kou­ko­liv po­chyb­nost: v Eu­cha­ris­tii je pří­to­men Pán Ježíš, ten­týž, který se vtě­lil do lůna Panny Marie, na­ro­dil se v Bet­lémě, učil lid, byl ukři­žo­ván, vstal z mrtvých, vstou­pil na ne­be­sa a se­slal Ducha Sva­té­ho. To­ho­to Je­ží­še jsem při­jal při prv­ním sv. při­jí­má­ní a poté v ná­sle­du­jí­cích. Toho Je­ží­še, který při mši sv. zpří­tomňuje svoji kal­var­skou oběť za spásu mou i mno­hých, proto je rou­ha­vé po­va­žo­vat li­tur­gii za ja­kési show k osla­vě jed­no­ty spo­le­čen­ství. Věčné svět­lo nad sva­tostán­kem ne­u­stá­le člo­vě­ku při­po­mí­na­lo: tady je Kris­tus, Spa­si­tel. Chrá­my byly ote­vře­ny nejen ke mši sv., ale i k sou­kro­mé ado­ra­ci. Ne­e­xis­to­va­lo, aby se v kos­te­le lidé ba­vi­li, kdo při­šel, ihned za­kle­kl k mod­lit­bě…. Všech­no bylo jasné, jed­no­du­ché a sro­zu­mi­tel­né.

Před pár dny vy­vo­la­la roz­ruch „aféra“ s čes­kým Hnu­tím pro život (HPŽ). Šlo o to, že jeho mís­to­před­sed­ky­ně Zden­ka Ry­bo­vá zve­řej­ni­la na so­ci­ál­ních sí­tích sta­no­vis­ko od­mí­ta­jí­cí sbír­ku pro nákup po­st­ko­i­tál­ních pi­lu­lek na Ukra­ji­nu ur­če­ných ženám údaj­ně zná­sil­ně­ným rus­ký­mi vo­já­ky. Místo abor­tiv­ních pre­pa­rá­tů by se měly podle Z. Ry­bo­vé na Ukra­ji­nu dis­tri­bu­o­vat pe­p­řo­vé spre­je a hou­ka­dla, aby se na­pa­de­né ženy mohly brá­nit proti agre­so­rům.

Jsem ka­to­lík vy­zná­va­jí­cí vždy plat­nou a ne­od­vo­la­tel­nou nauku Církve, proto ne­mo­hu, než se s po­sto­jem paní Ry­bo­vé plně zto­tož­nit. Li­tu­ji jen toho, že tváří v tvář této hnus­né, ba přímo zlo­čin­né pro­po­tra­to­vé kam­pa­ni proti HPŽ z toho na­ko­nec ví­ce­mé­ně vy­cou­va­la, i když lid­sky to chápu. Ty od­por­né hyeny z ma­in­stre­a­mo­vé me­di­ál­ní žumpy tla­či­ly do­kon­ce na spon­zo­ry hnutí, aby mu stáh­li svoji fi­nanč­ní pod­po­ru, což ně­kte­ří sku­teč­ně udě­la­li.

Do této štva­ni­ce se za­po­ji­la, asi ne ná­ho­dou, i KDU-ČSL, dnes sou­část vlád­ní ko­a­li­ce. Na její sjezd v Os­t­ra­vě 23.4. měl při­jet i ge­ne­rál­ní ma­na­žer slo­ven­ské­ho Křes­ťan­ské­ho de­mo­kra­tic­ké­ho hnutí Marek Mi­chal­čík, sta­teč­ný pro­ti­po­tra­to­vý ak­ti­vis­ta ve své zemi. Or­ga­ni­zu­je Po­cho­dy pro život za účas­ti de­se­ti­ti­sí­ců lidí a další akce na obra­nu ne­na­ro­ze­ných dětí a za­stá­vá správ­né ka­to­lic­ké ná­zo­ry o ab­so­lut­ní mo­rál­ní ne­pří­pust­nos­ti po­tra­tů včet­ně po­ža­dav­ku na je­jich le­gisla­tiv­ní zákaz bez vý­jim­ky, což se sa­mo­zřej­mě týká i zná­sil­ně­ní.

Po­sou­dit sou­do­bé pro­blémy je často ob­tíž­né, pro­to­že jsou nám na­to­lik „blíz­ko“, že je ne­do­ká­že­me vidět jasně. Jsme do nich pří­liš po­no­ře­ni, téměř jako když šla­pe­me vodu a sna­ží­me se ne­u­to­nout. Uži­teč­nou me­to­dou, jak zís­kat správ­nou per­spek­ti­vu, je po­od­stou­pit v čase do ji­ných kri­zo­vých ob­do­bí a po­ku­sit se před­sta­vit si, jaké dů­sled­ky mohly mít pro ka­to­lí­ky, kteří v té době žili. Tato úvaha má po­do­bu hy­po­te­tic­kých di­a­lo­gů mezi Kris­tem a duší při sou­kro­mém soudu.

Scé­nář č. 1 se ode­hrá­vá v roce 366.

Soud­ce: Křes­ťan­ská duše, jak ses opo­vá­ži­la omí­lat spolu s ari­á­ny pořád do­ko­la „byla doba, kdy On ne­e­xis­to­val“? Neboť vskut­ku ne­by­la žádná doba, kdy jsem ne­e­xis­to­val. Jsem věčný Syn věč­né­ho Otce.

Duše: Inu… Byl jsem zma­ten, když papež Li­be­rius po­de­psal do­ho­du s cí­sa­řem. Všich­ni ří­ka­li, že papež při­pus­til, že se o tom dá dis­ku­to­vat, víš, jistá fle­xi­bi­li­ta ve for­mu­la­cích… že není všech­no čer­no­bí­lé…

Soud­ce: Měl jsi to vědět. Má Cír­kev vždy vy­zná­va­la mé bož­ství. Když se ob­je­vil Arius, byl oka­mži­tě od­sou­zen jako he­re­tik. Tuto prav­du slav­nost­ně de­fi­no­val Ni­káj­ský kon­cil a moji svatí ji od té doby vždy há­ji­li.

Duše: Kdo jsem, abych sou­dil? Když jsem sly­šel vzá­jem­ně si od­po­ru­jí­cí věci, po­mys­lel jsem si: „Je-li zma­te­ný i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Ne­před­po­klá­dá se snad, že bu­de­me pros­tě ná­sle­do­vat pa­pe­že?