Ze všech modliteb, jimiž Římskokatolická církev přináší oběť chvály Všemohoucímu Bohu, jedna vyniká nad ostatní jako úhelný kámen božské víry, základ nepohnutelné skály, poklad věků. Je to římský kánon – jedinečná anafora neboli eucharistická modlitba, kterou se Katolická církev modlila ve všech západních ritech a obřadech od mlžných staletí před svatým Řehořem Velikým (✝ 604) až do osudného konce 60. let dvacátého století. P. Guy Nicholls o něm píše:

Je skutečně každá válka nespravedlivá? Odpověď na tuto otázku dávají Učitelé Církve. I když žijeme v jiné době, přesto se nacházíme v té samé Církvi, v níž byla jejími Učiteli zformulovaná věčná a nezničitelná doktrína.

Katolická teologie Učitelům Církve za mnoho vděčí. I ve věci křesťanské etiky pro případ války podnikli důležité kroky k rozvoji nauky. Jejich úhel pohledu se přitom značně liší od pacifistického přístupu, nevidíme u nich nadměrný sentimentalismus ani iracionální naději v dobrou lidskou vůli. Nelze vyčerpat bohatství jejich myšlenek ve stručném článku, ale je vhodné aspoň letmo si všimnout toho, co na toto téma píší největší latinští Učitelé. Chci proto blíže se podívat na názory teologů od sv. Augustina po sv. Roberta Bellarmina, aby se katolík zorientoval, nakolik aktuální ozbrojené konflikty jsou oprávněné.

První tisíciletí

Základy katolické nauky o spravedlivé válce položil už sv. Augustin. Tento nejproslulejší ze všech starověkých církevních Otců psal o spravedlivém ozbrojeném konfliktu v situaci, kdy světská moc usiluje o potrestání zločinců. Tehdy má právo v případě nezbytnosti sáhnout i ke zbrani a vést válku. Ve spise „O Božím státě“ tvrdí, že „ti, kteří vedli válku v poslušnosti vůči Božím přikázáním nebo v souladu s Božími zákony, reprezentovali veřejnou spravedlnost nebo moudrost vládců a v tomto duchu zabíjeli zločince, v žádném případě nenarušili přikázání ´Nezabiješ!´“ (De Civitate Dei, 1, 21).

Papež František přijal dne 28. března zástupce původních indiánských obyvatel Kanady Metisů a Inuitů. Při této příležitosti vyslovil hlubokou lítost nad údajnou genocidou indiánských dětí na katolických školách v letech 1873-1977. V květnu r. 2021 byl totiž odkryt údajný masový hrob 200 dětí u Kamloops Indian Residential School, jedné internátní školy pro domorodce spravované Katolickou církví. Krátce nato byly nalezeny u jiných škol tohoto typu podobné hroby. Papež František už při nedělní modlitbě Anděl Páně 6.6.2021 vyslovil nad tím své pobouření. Masmédia se předháněla v obviňování Katolické církve a rovněž i kanadského státu ze zločinu genocidy původního obyvatelstva.

Toto hrůzné odhalení mělo zároveň připomenout příšernou nedávnou minulost Kanady od 70. let 19. stol. až do druhé poloviny 20. stol. Ve státem financovaných školských zařízeních vedených převážně křesťanskými denominacemi pro výchovu, vzdělání a asimilaci dětí původních obyvatel země mělo prý docházet k systematickému zneužívání a dokonce k vraždění. Kamloops Indian Residential School byla údajně nejhorší tohoto druhu.

Církevní hierarchie reagovala jako obvykle: Mainstreamová tvrzení akceptovala, aniž vznesla jakoukoliv pochybnost a poníženě se kála bez jakéhokoliv vyžadování konkrétních důkazů. Kanadská biskupská konference pozvala do země papeže Františka, aby napomohl ke „smíření“ s původními obyvateli.

Jenže zásadní problém spočívá v něčem jiném. V tom, že toto „hrůzné odhalení“ vůbec neodpovídá pravdě. Nebyl objeven žádný „masový hrob“, ale normální hřbitov nacházející se u Kamloops Indian Residential School, kde pomlouvačná akce proti Katolické církvi měla svůj původ. Historik Jacques Rouillard zpracoval a zveřejnil k tomu příslušná fakta.

Biskup Juan Antonio Reig Plà z diecéze Alcalá de Henares na předměstí španělského Madridu byl již několikrát obžalován kvůli “homofobii”. V posledních dnech se tak stalo na základě provokace novináře levicových novin El Diario, který se obrátil na diecézní Centrum rodinného poradenství a vydával se nepravdivě za homosexuála. Tvrdil, že hledá pomoc. Pracovníci centra jej vyzvali k práci nad sebou s úmyslem překonat poruchu sexuální orientace. To posloužilo žurnalistovi jako podklad k pomlouvačnému článku a k aktivizaci orgánů činných v trestním řízení.

Nedávné dramatické zintenzivnění konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou opět přimělo velkou část světové populace, aby se pokusila se rozumově vypořádat s předmětem, o němž předtím věděla jen velmi málo. Stejně jako po vypuknutí covidové krize – kdy se mnozí z nás snažili alespoň do jisté míry porozumět obtížným vědeckým a lékařským pojmům, které jsme do té doby opomíjeli – i v posledních týdnech jsme se najednou přistihli, že přemýšlíme o složitých otázkách politické situace ve východní Evropě. Jiní se přirozeně soustředili na snahu pochopit klíčové mravní otázky spojené s konfliktem, který vyústil ve velkou humanitární krizi.

V tomto článku se chceme zaměřit na odlišné, avšak související otázky. Co se dělo v domácí i zahraniční politice samotných těchto zemí, dříve než se válka mezi Ruskem a Ukrajinou dostala do centra pozornosti západních médií? Kdo jsou Volodomyr Zelenskyj a Vladimír Putin? Co tito muži dělali, než se o ně začala intenzívně zajímat světová média? Vedli – podobně jako Bidenova administrativa a mnohé jiné vlády ve světě – jakýsi druh války proti vlastním lidem v podobě tyranských covidových restrikcí? Vedli válku proti nenarozeným dětem prostřednictvím politik, které podporují či tolerují potrat? Chovali se jako vůdci, jimž jde na prvním místě o dobro jejich národa, nebo prosazovali „globalistickou“ agendu, která zájmům jejich lidu odporuje? V tomto článku předložíme důkazy související s těmito a mnoha podobnými otázkami.

29. března 2022 uplynulo 130. výročí narození služebníka Božího kardinála Józsefa Mindszénthyho, maďarského vlastence, nekompromisního nepřítele nacismu i komunismu, s nimiž neuzavřel nikdy žádný kompromis, ale hlavně hierarchy, který vždy a za všech okolností zachoval věrnost Kristu a jeho Církvi.

Původně se jmenoval József Pehm a narodil se 29. března 1892 v Csehimindszentu v západním Maďarsku v rodině zchudlého šlechtice. Jméno si změnil proto, poněvadž jako maďarský vlastenec je chtěl mít maďarské (Mindszénthy znamená “pocházející z Mindszénthu”). Po studiu na maďarském institutu Pazmáneum ve Vídni přijal r. 1915 kněžské svěcení. Během první světové války působil jako kaplan na různých místech.

R. 1919 po rozpadu Rakousko-Uherska se zmocnili vlády v zemi socialisté v čele s Mihálym Károlyim. Jeho vláda chtěla zestátnit církevní školy. Mladý pater Mindszénthy ostře protestoval na kazatelně i v tisku, což mu vyneslo zatčení. Z vězení byl po pár dnech propuštěn, krátce nato ale komunisté v čele s Bélou Kunem provedli revoluční převrat a vyhlásili tzv. Maďarskou republiku rad. Mindszénthy byl znovu zatčen, protože nebojácně vystupoval proti komunistické ideologii a krvavým metodám Kunovy vlády, která systematicky vraždila kněze a aktivní katolické laiky. Minszénthyho čekal tentýž osud, unikl mu jen díky brzkému pádu komunistického režimu.

Poté byl jmenován farářem v Zalaegerszegu na západě země, kde setrval více než 20 let. Získal si lásku farníků svým prostým životem a obětavou štědrostí vůči chudým a potřebným. Jako pravý pastýř podle Srdce Ježíšova si dokázal pro každého najít čas, vždy ochotně vyslechl a pomohl. Z kazatelny i v tisku tepal ostrými slovy křivdy bohatých vůči chudým ve smyslu papežských sociálních encyklik Rerum Novarum (Lev XIII. r. 1891) a Quadragesimo Anno (Pius XI. r. 1931). Ve 30. letech se radikálně postavil proti politické straně Šípových křížů, která měla nacistický program a obdivovala Adolfa Hitlera. Mindszénthy se názorově profiloval jako monarchista a stoupenec Habsburků. Maďarsko pod vedením regenta velkoadmirála Miklóse Horthyho se za druhé světové války připojilo ke státům Osy a bojovalo po boku nacistického Německa, což Mindszénthy veřejně odsuzoval.

Jedním z hlavních témat papeže Benedikta XVI. byl soulad víry a rozumu, a nejen to, nýbrž i závislost lidského rozumu na stvořitelském Rozumu Božím neboli Logu. Nejde totiž pouze o to, že víra rozumu neodporuje, jako by tyto dvě věci byly srovnatelnými partnery na stejné úrovni. Lidský rozum je však spíše omezeným a omylným světlem, které vyvěrá z prvotního, všeobjímajícího světla od Boha, jenž je zároveň zdrojem života, lásky, svobody a moudrosti.

Lidé proto mohou být doopravdy rozumní a svobodní jen tehdy, když svůj intelekt a vůli podrobí tomuto světlu a žijí v jeho záři. Víra v Boží zjevení zahrnuje a pozvedá všechny funkce rozumu. Bez tohoto světla jsou lidé odsouzeni k temnotám svévole, smršti iracionálních pudů a nakonec k šílenství nihilismu.

Jinak řečeno, jestliže ve víře nepřijmeme Boží zjevení, které přirozené světlo našeho myšlení očišťuje a pozvedá, je náš vlastní rozum předurčen být sám sobě zkázou. Odmítnutím či opuštěním víry podkopáváme rozum u samotného zdroje. Ti, kdo se namáhají, aby vyčistili prostor své mysli, a domnívají se, že ve vědecké a technické zdatnosti naleznou jakousi sekulární spásu, si nakonec sami na sobě ověří vážná slova našeho Pána Ježíše Krista o démonovi, který nalezne svůj dům „prázdný, vymetený a vyzdobený“, přibere si k sobě „jiných sedm duchů, horších, než je sám, i vejdou a přebývají tam“ (Mt 12,43-45).

Historii vytvářejí svobodné lidské bytosti pod pohledem svrchovaně svobodného Boha, a proto se dějiny nedrží striktního a neměnného vzorce. Temné noci lidských dějin, období invazí, válek, moru, vzpoury mohou trvat mnohem déle než zima v přírodě a dlouhé dny náboženské horlivosti a kulturního rozkvětu mohou plynout dlouho s výjimečnou krásou, avšak v každém případě dříve nebo později den vystřídá noc a noc přejde v den. Neexistuje trvalý den ani nekonečná noc. Věčný den je vlastností nebe, věčná noc pekla.

C. S. Lewis napsal: „Jedním z nejnebezpečnějších omylů je to, že civilizace musí automaticky růst a šířit se. Dějiny nás učí opak: civilizace je vzácnost, jíž je obtížné dosáhnout a snadno se ztrácí. Normální stav lidstva je barbarství, tak jako normálním povrchem planety je slaná voda. Souš se jeví velká v naší představivosti a civilizace v dějepisných knihách jen proto, že moře a divošství jsou pro nás méně zajímavé.“

Lidé obeznámení s novověkými dějinami Církve – pro něž, jak doložil Roberto de Mattei, jsou v mnoha směrech charakteristické tři symbolické letopočty, 1517 (počátek protestantské vzpoury), 1717 (založení první zednářské lóže) a 1917 (bolševická revoluce) – mohou pozorovat stále se prodlužující, sestupující temnotu, která zakrývá krásu Kristovy Snoubenky na zemi, jako by ji měla nakonec zadusit.

Jednou mi přítel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za tohoto pontifikátu je vážně těžké poznat, jak se má člověk chovat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád předstírat, že s papežem Františkem je všechno v pořádku. Děti jsou chytré a leccos zaslechnou. Ptají se. Vědí, že se děje něco divného. Když jsme se onehdy modlili růženec, řekl jsem, že se pomodlíme ,na dobré úmysly papežeʼ. Ale i to mým starším dětem přišlo zvláštní. Znamená to, že papež má i špatné úmysly? Odpověď je docela evidentní: ano, některé jeho úmysly, jak je Vatikán prezentuje ve svých pravidelných krátkých videích, se zdají velice špatné. Co máme tedy dělat, když chceme získat plnomocné odpustky, k nimž se modlitba na úmysly papeže vyžaduje?“