Pravda o nesmrtelnosti lidské duše
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Je snadno logicky dokazatelná, i když materialisté vysvětlují lidské vědomí a veškerou rozumovou, duševní, intelektuální a duchovou činnost lidským mozkem a jeho aktivitou. Přesto je vědecky nesporné, že během 7–9 let se hmota lidského těla včetně mozku úplně obmění, člověk však přesto od dětství až po vysoké stáří si je vědom, že je jeden a týž, že není někým „jiným“ po cca 60 letech.
Člověk není jen tělo, neboť může jednat i proti jeho žádostem: má hlad, ale postí se, chce se mu spát, ale bdí… Kdyby byl pouhým tělem, nemohl by jednat proti němu, ale byl by ho poslušen.
Člověk má vůli, tj. chce. Neusiluje však jenom o dobra tělesná, jako jsou pokrm, nápoj atd., ale i nehmotná, čistě duchovní, jako jsou svoboda, pravda, ctnost, čest, krása, Bůh. Již pouhá snaha o tato dobra je pro člověka zdrojem radosti. To by nebylo možné, kdyby duše byla jen hmotná, pak by ji lákala jen dobra smyslná, po nadsmyslných by netoužila, jako po nich nebaží zvíře.
Existenci duše schopné samostatného života nezávisle na těle dokazují i zážitky mnoha lidí ve stavu tzv. klinické smrti. Viděli své tělo např. na operačním stole a slyšeli, o čem se lékaři baví. Ti potom potvrdili svědectví těchto pacientů. Slepí nebo hluší od narození po návratu ze stavu klinické smrti sdělili, co kolem sebe viděli a slyšeli – a všechno odpovídalo skutečnosti, po resuscitaci ale opět vidět a slyšet přestali. To by nebylo myslitelné, kdyby neexistovala duchová podstata člověka, tj. nesmrtelná duše.