Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Je snadno logicky dokazatelná, i když materialisté vysvětlují lidské vědomí a veškerou rozumovou, duševní, intelektuální a duchovou činnost lidským mozkem a jeho aktivitou. Přesto je vědecky nesporné, že během 7–9 let se hmota lidského těla včetně mozku úplně obmění, člověk však přesto od dětství až po vysoké stáří si je vědom, že je jeden a týž, že není někým „jiným“ po cca 60 letech.

Člověk není jen tělo, neboť může jednat i proti jeho žádostem: má hlad, ale postí se, chce se mu spát, ale bdí… Kdyby byl pouhým tělem, nemohl by jednat proti němu, ale byl by ho poslušen.

Člověk má vůli, tj. chce. Neusiluje však jenom o dobra tělesná, jako jsou pokrm, nápoj atd., ale i nehmotná, čistě duchovní, jako jsou svoboda, pravda, ctnost, čest, krása, Bůh. Již pouhá snaha o tato dobra je pro člověka zdrojem radosti. To by nebylo možné, kdyby duše byla jen hmotná, pak by ji lákala jen dobra smyslná, po nadsmyslných by netoužila, jako po nich nebaží zvíře.

Existenci duše schopné samostatného života nezávisle na těle dokazují i zážitky mnoha lidí ve stavu tzv. klinické smrti. Viděli své tělo např. na operačním stole a slyšeli, o čem se lékaři baví. Ti potom potvrdili svědectví těchto pacientů. Slepí nebo hluší od narození po návratu ze stavu klinické smrti sdělili, co kolem sebe viděli a slyšeli – a všechno odpovídalo skutečnosti, po resuscitaci ale opět vidět a slyšet přestali. To by nebylo myslitelné, kdyby neexistovala duchová podstata člověka, tj. nesmrtelná duše.

Od 31. října platí v celé Anglii a Walesu zákon o tzv. ochranných zónách kolem potratových klinik. V nich je zakázáno „úmyslně nebo lehkomyslně“ ovlivňovat rozhodnutí jiné osoby o podstoupení potratu nebo blokovat přístup k němu, jak oznámila agentura Reuters. Personály potratových klinik a matky svedené potratáři mají tak mít zajištěný komfort k vraždění nenarozených dětí.

Britské ministerstvo vnitra zveřejnilo prohlášení, že „zóny bezpečného přístupu“, jinak zvané též „nárazníkové zóny“ se budou rozprostírat do vzdálenosti 150 m od potratových klinik, aby prý personál a ženy používající jejich „služeb“ měly zajištěnou lepší ochranu před „obtěžováním“.

V čem spočívá toto „obtěžování“? Tady policie a prokuratura musí zkoumat každý případ individuálně. Za jednoznačné porušení těchto předpisů mohou být uznány rozdávání protipotratových letáků, manifestace odmítání práva na potrat a pokřikování na osoby jdoucí na tento zákrok.

Ale tím to nekončí, Reuters uvádí, že také „modlitba, i tichá, jakož i postávání na terénu zóny, mohou být uznány za přestupek a osoby, které se tím proviní, potrestány pokutami“.

Hanebnost levičáků

Na celé záležitosti je bolestné to, jak levicové a propotratové organizace obracejí „vzhůru nohama“ celý systém hodnot a obranu života pokládají za „hanebnost“. Vraždění dětí v lůnech matek je ale v jejich zvráceném světě nazýváno „právem žen“.

V posledních týdnech jsou stále více slyšet – a to právem – vzrušené prominentní hlasy o tom, že vůdce jednoho náboženského společenství, konkrétně sám papež, pravdu a především jedinečnost spásy v jeho vlastním katolickém náboženství popřel. Všechna náboženství jako taková jsou chtěná Bohem, všechna jsou dobrá, žádné z nich více nebo méně pravdivé, jsou jako rozdílné jazyky na téma té samé věci, všechna náboženství vedou k jednomu Bohu. Zůstává jenom otevřená otázka, jaký Bůh tím „jedním Bohem“ je míněn, jaká je jeho vůle pro nás lidi, kdo to je a co o něm vlastně víme.

Srovnání s tradiční církevní naukou je tady nepříjemné. Proti době před 50 nebo 100 lety se jeví situace tak, že jde o úplně jiné náboženství, které co do obsahu a slovníku se nápadně kryje s tím, co hlásají svobodní zednáři a co Katolická církev vždy odsuzovala jako neslučitelné s katolickou vírou a podléhající exkomunikaci: v CIC (kodex církevního práva) z r. 1917 zjevně, v CIC z r. 1983, přepracovaném podle pokoncilní teologie, skrytě, nicméně poznámka tehdejšího prefekta pro nauku víry kardinála Ratzingera exkomunikaci fakticky potvrzuje. Nyní je to ale náhle sám papež, který vehementně hájí tezi a přesvědčuje o ní i druhé, jež popírá absolutní pravdivost katolické víry a nezbytnost spásy pouze skrze ni – a to zcela v rozporu se slovy Spasitele. Budí to dojem, že on jim vůbec nevěří.

Chodil jsem do základní školy ještě v 50. letech. Horliví komunističtí agitátoři nám nalévali do hlav marxisticko-leninský ateismus jako prý „nejvyšší formu humanismu“. Tento „humanismus“ spočíval podle nich mimo jiné i v tom, že prý osvobodil člověka od strachu z toho, co bude po smrti, neboť Bůh neexistuje, tudíž není ani nebe, ani peklo.

Americké sdružení porodníků a gynekologů Pro-Life (AAPLOG) zahrnující přes 7 tisíc specialistů odhaluje perfidní lež zastánců beztrestného vraždění nenarozených dětí, jakoby jejich zabíjení mělo „chránit“ životy žen. Naopak, v USA jsou již hlášeny minimálně dva případy úmrtí po požití potratových tablet.

Sdružení publikovalo otevřený dopis, v němž zdůrazňuje své dosavadní úsilí potírat nevědecká a žádnými důkazy nepodložená tvrzení potratářů, že „potratové pilulky jsou bezpečné ať už pod dozorem lékaře, nebo bez něho“.

Tyto potratové lži nejenom uspávají lidská svědomí, když klientkám namlouvají, že dítě v mateřském lůně nemá právo na život, ale škodí též samotným ženám. „Už jsme byli svědky, jak tyto dezinformace vyvolávají strach a zmatek mezi lékaři i pacienty. Mají i své smrtelné následky“ – čteme v dopise.

Autoři listu připomínají Amber Thurmanovou a Candi Millerovou ze státu Georgia, které zemřely po požití potratových tablet. Lékaři, kteří jim tyto prostředky naordinovali, věděli o jejich možných smrtících následcích, ale „… mylně se domnívali, že zákon státu Georgia nedovoluje odmítnout předepsat je pacientkám, když je požadují. Tím se dopustili trestného činu zavinění smrti z nedbalosti.“

Candi Millerová zemřela též proto, poněvadž se bála zavolat lékařskou pomoc, když se dostavily po požití potratových tablet závažné zdravotní potíže. Mylně si myslela, že bude obviněna a potrestána za úmysl zabít dítě, což je dezinformace šířená hojně potratářskými kruhy. Zákon ve skutečnosti nestanoví trest pro ženy v takových případech.

Katolická církev musí odmítnout vést kulturní válku! Toto zaznívá v poslední době stále častěji jak z úst papeže Františka, tak i řady katolických hierarchů, bylo to slyšet i v souvislosti se současnou synodou v Římě. Nikdo sice dosud jasně nedefinoval, co to ta „kulturní válka“ je, nicméně souvislosti hovoří jednoznačně: rezignovat na jakoukoliv slovní obranu katolické nauky a dějin Církve, zvláště pak se to týká současné hříšnosti agendy LGBT a s tím související propagace homosexuality a změny pohlaví. Ne, odsuzovat tyto jevy, nazývat je hříchy a zdůrazňovat jejich nepřípustnost pod zorným úhlem Desatera a Božího zjevení – to by přece znamenalo „kulturní válku“, což je jeden z moderních „hříchů“, těch, které nejsou obsaženy v Božím zjevení, zato však jsou podle těchto zmatených názorů nejspíš „závažnější a hrůznější“!

Pro čtenáře našeho webu není zajisté tajemstvím, že jsme vůči papeži Františkovi kritičtí a kategoricky odmítáme bludy, které hlásá. Někdo může i namítnout, že jsme vůči němu též osobně zaujatí. Nikoli, nejsme. To, co je v dokumentech jeho pontifikátu autenticky katolické, naopak podporujeme, stavíme se kategoricky pouze proti herezím, které šíří.

Výsledky průzkumu smýšlení praktikujících věřících Katolické církve v USA odhalily jejich nechuť ke sv. přijímání na ruku. Většina dotázaných uvedla, že dle jejich názoru se právě forma podávání Těla Páně na ruku stala obrovskou příčinou ztráty víry mnoha osob v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Mnoho praktikujících katolíků také žádá důstojnější způsob Bohopocty.

Božský Spasiteli, věřím, že jsem přijal Tebe, Boha a Vládce světa a vesmíru, v malé hostii. Věřím ale také, že je tomu ve skutečnosti daleko více i naopak. Ne tolik já Tebe, jako spíše Ty jsi přijal mne. Ty, přítomný v podobě maličkého oplatku, ve skutečnosti celou moji bytost, mou duši i tělo, zahrnuješ svým tajemným objetím a bereš do svého duchovního přijímacího salonu, v němž neexistují žádné výroky odsouzení, jen slova láskyplného přijetí. Mne, který si to vůbec nezaslouží, kdo Tě denně zrazuje svými hříchy, a potom prosí o slitování a milosrdenství. A Ty odpouštíš pokaždé, nikdy neřekneš jako ve starém Římě Cicero Catilinovi: Kam až budeš napínat moji trpělivost? Chválím Tě a děkuji Ti, můj Pane a Spasiteli, že Tvá trpělivost se mnou se nikdy nevyčerpá, protože Ty nejsi, jak říká Tvůj apoštol Pavel, tím, kdo nemá soucit s námi, slabými.

Ty odpouštíš ve svátosti Eucharistie mé všední hříchy a dáváš mi stále po každém sv. přijímání nové milosti, abych lépe a účinněji odpíral pokušením. A nejen to, ale také milosti, abych svůj každodenní život, všechnu svoji práci, veškeré kontakty s lidmi a reakce na to, co se děje kolem mne a ve světě, uspořádal podle Tvého laskavého vedení, abych byl nástrojem v Tvých rukou. Děkuji Ti, že mne neodmítáš, i když jsem špatným nástrojem, že mi odpouštíš a dáváš zase nové milosti, abych byl příště lepším. Chválím a velebím Tě, že po každém vstupu do Tvého Božího království ve svátosti Eucharistie mi ve chvilce ticha poskytuješ inspiraci, jak v konkrétních situacích rodiny, práce, vztahů s lidmi a rozhodování v obtížných záležitostech jednat, co dělat lépe nebo jinak, než jsem dosud dělal. Tato chvíle po sv. přijímání je vždycky nejdůležitějším a nejradostnějším okamžikem dne, neboť se setkávám s nejdražší bytostí. Nikdo jiný není schopen mít mne tak rád, jako Ty, můj Pane, jenž jsi na Kalvárii prolil za mne svoji Krev. Kladu před Tebe ve sv. přijímání také všechny úmysly, za něž se modlívám, zvláště pak ty, v nichž prosím za svou rodinu, přátele, blízké a potřebné.

„Buď věrný až do smrti, a dám ti věnec života!“ (Ap 2,10). Tato slova řekl náš Pán Ježíš Kristus skrze svého anděla první generaci křesťanů v knize Apokalypsa, tj. Zjevení sv. Jana. Buď věrný, zachovej víru, pravdivou víru, jedinou, katolickou a apoštolskou víru! I. vatikánský koncil oficiálně učil: „Není učení víry, jež Bůh zjevil, předloženo lidem jako nález filozofický, aby svými vlohami je zdokonalovali, nýbrž jako Božský poklad svěřeno Nevěstě Kristově, aby ho věrně střežila a neomylně je vysvětlovala. I jest se povždy držeti toho smyslu posvátných dogmat, který jednou svatá matka Církev prohlásila, a nikdy není dovoleno od smyslu toho pod záminkou a pod jménem vyššího porozumění se odchýliti. Ať tedy roste a hojně a silně se vzmáhá jak jednotlivců, tak veškerenstva, jak člověka každého, tak celé Církve, po stupních dob a věků, poznání, umění, moudrost; ale ve svém arci řádu, v témže totiž dogmatu, v témže smyslu, v témže smýšlení.“ (Vincenc z Lerina, Commonitorium, 28).” (Dei Filius, kap. 4)

Na přelomu 19. a 20. století byla v Katolické církvi pociťována stále naléhavější potřeba reformy církevní hudby, provozované v liturgii mše svaté. Hudba a zpěv se kriticky vzdalovaly od liturgie. Hudba, která se vyvíjela na kůrech, se stala samoúčelnou a přizpůsobovala se světu. Při mešní oběti stále častěji zaznívaly opery a oratoria, plné světských prvků, které s liturgií mše svaté neměly nic společného. Už to nebyla hudba, která měla být součásti liturgie, ale byly to spíše koncerty hudby s liturgickou přítomností. Nejhorší to bylo v Itálii, ale situace nebyla mnohem lepší ani v mnoha jiných zemích. V Německu byla sice úroveň církevní hudby o něco vyšší, ale i zde se vyskytovaly závažné nedostatky.