Jed­ním z hlav­ních témat pa­pe­že Be­ne­dik­ta XVI. byl sou­lad víry a ro­zu­mu, a nejen to, nýbrž i zá­vis­lost lid­ské­ho ro­zu­mu na stvo­ři­tel­ském Ro­zu­mu Božím ne­bo­li Logu. Nejde totiž pouze o to, že víra ro­zu­mu ne­od­po­ru­je, jako by tyto dvě věci byly srov­na­tel­ný­mi part­ne­ry na stej­né úrov­ni. Lid­ský rozum je však spíše ome­ze­ným a omyl­ným svět­lem, které vy­věrá z pr­vot­ní­ho, vše­ob­jí­ma­jí­cí­ho svět­la od Boha, jenž je zá­ro­veň zdro­jem ži­vo­ta, lásky, svo­bo­dy a moud­ros­ti.

Lidé proto mohou být do­o­prav­dy ro­zum­ní a svo­bod­ní jen tehdy, když svůj in­te­lekt a vůli podro­bí to­mu­to svět­lu a žijí v jeho záři. Víra v Boží zje­ve­ní za­hr­nu­je a po­zve­dá všech­ny funk­ce ro­zu­mu. Bez to­ho­to svět­la jsou lidé od­sou­ze­ni k tem­no­tám své­vo­le, smrš­ti ira­ci­o­nál­ních pudů a na­ko­nec k ší­len­ství ni­hi­lis­mu.

Jinak ře­če­no, jestli­že ve víře ne­při­jme­me Boží zje­ve­ní, které při­ro­ze­né svět­lo na­še­ho myš­le­ní očiš­ťu­je a po­zve­dá, je náš vlast­ní rozum před­ur­čen být sám sobě zká­zou. Od­mít­nu­tím či opuš­tě­ním víry pod­ko­pá­vá­me rozum u sa­mot­né­ho zdro­je. Ti, kdo se na­má­ha­jí, aby vy­čis­ti­li pro­stor své mysli, a do­mní­va­jí se, že ve vě­dec­ké a tech­nic­ké zdat­nos­ti na­lez­nou ja­kousi seku­lár­ní spásu, si na­ko­nec sami na sobě ověří vážná slova na­še­ho Pána Je­ží­še Kris­ta o dé­mo­no­vi, který na­lez­ne svůj dům „prázd­ný, vy­me­te­ný a vy­zdo­be­ný“, při­be­re si k sobě „ji­ných sedm duchů, hor­ších, než je sám, i ve­jdou a pře­bý­va­jí tam“ (Mt 12,43-45).

His­to­rii vy­tvá­ře­jí svo­bod­né lid­ské by­tos­ti pod po­hle­dem svr­cho­va­ně svo­bod­né­ho Boha, a proto se dě­ji­ny ne­dr­ží strikt­ní­ho a ne­měn­né­ho vzor­ce. Temné noci lid­ských dějin, ob­do­bí in­va­zí, válek, moru, vzpou­ry mohou trvat mno­hem déle než zima v pří­ro­dě a dlou­hé dny ná­bo­žen­ské hor­li­vos­ti a kul­tur­ní­ho roz­kvě­tu mohou ply­nout dlou­ho s vý­ji­meč­nou krá­sou, avšak v kaž­dém pří­pa­dě dříve nebo poz­dě­ji den vy­stří­dá noc a noc pře­jde v den. Ne­e­xis­tu­je tr­va­lý den ani ne­ko­neč­ná noc. Věčný den je vlast­nos­tí nebe, věčná noc pekla.

C. S. Lewis na­psal: „Jed­ním z nej­ne­bez­peč­něj­ších omylů je to, že ci­vi­li­za­ce musí au­to­ma­tic­ky růst a šířit se. Dě­ji­ny nás učí opak: ci­vi­li­za­ce je vzác­nost, jíž je ob­tíž­né do­sáh­nout a snad­no se ztrá­cí. Nor­mál­ní stav lid­stva je bar­bar­ství, tak jako nor­mál­ním po­vr­chem pla­ne­ty je slaná voda. Souš se jeví velká v naší před­sta­vi­vos­ti a ci­vi­li­za­ce v dě­je­pis­ných kni­hách jen proto, že moře a di­voš­ství jsou pro nás méně za­jí­ma­vé.“

Lidé obe­zná­me­ní s no­vo­vě­ký­mi dě­ji­na­mi Církve – pro něž, jak do­lo­žil Ro­ber­to de Mat­tei, jsou v mnoha smě­rech cha­rak­te­ris­tic­ké tři sym­bo­lic­ké le­to­poč­ty, 1517 (po­čá­tek pro­tes­tant­ské vzpou­ry), 1717 (za­lo­že­ní první zed­nář­ské lóže) a 1917 (bol­še­vic­ká re­vo­lu­ce) – mohou po­zo­ro­vat stále se pro­dlu­žu­jí­cí, se­stu­pu­jí­cí tem­no­tu, která za­krý­vá krásu Kris­to­vy Snou­ben­ky na zemi, jako by ji měla na­ko­nec za­du­sit.

Jed­nou mi pří­tel, s nímž jsem jel v autě, řekl: „Víš, za to­ho­to pon­ti­fi­ká­tu je vážně těžké po­znat, jak se má člo­věk cho­vat před dětmi. Tím chci říct, že se nedá pořád před­stí­rat, že s pa­pe­žem Fran­tiš­kem je všech­no v po­řád­ku. Děti jsou chyt­ré a lec­cos za­slech­nou. Ptají se. Vědí, že se děje něco div­né­ho. Když jsme se oneh­dy mod­li­li rů­že­nec, řekl jsem, že se po­mod­lí­me ,na dobré úmys­ly pa­pe­žeʼ. Ale i to mým star­ším dětem při­šlo zvlášt­ní. Zna­me­ná to, že papež má i špat­né úmys­ly? Od­po­věď je do­ce­la evi­dent­ní: ano, ně­kte­ré jeho úmys­ly, jak je Va­ti­kán pre­zen­tu­je ve svých pra­vi­del­ných krát­kých vi­deích, se zdají ve­li­ce špat­né. Co máme tedy dělat, když chce­me zís­kat pl­no­moc­né od­pust­ky, k nimž se mod­lit­ba na úmys­ly pa­pe­že vy­ža­du­je?“

1. dubna 2022 upl­ny­ne 100 let od bo­lest­né smrti na­še­ho po­sled­ní­ho čes­ké­ho krále a cí­sa­ře bl. Karla I. Ra­kous­ké­ho. Své utr­pe­ní, jak je zdo­ku­men­to­vá­no, obě­to­val také za náš národ. Při­ná­ší­me úry­vek z knihy No­vé­na k bla­ho­sla­ve­né­mu Kar­lo­vi Ra­kous­ké­mu, který po­pi­su­je závěr ži­vo­ta to­ho­to svět­ce.

Karel se pod vli­vem udá­los­tí kon­cem roku 1918 a ve snaze za­cho­vat po­koj­ný prů­běh dění nejdří­ve vzdal účas­ti na ří­ze­ní stát­ních zá­le­ži­tos­tí, poté byl nucen se od­stě­ho­vat se svou ro­di­nou z Vídně do Ec­kart­sau; tam cí­sa­řo­va ro­di­na zpo­čát­ku hodně strá­da­la. Přes­to 31. pro­sin­ce 1918 dal zpí­vat Te Deum jako po­dě­ko­vá­ní za všech­no, co rok 1918 při­ne­sl. Na návrh, aby od toho upus­til, od­po­vě­děl, že v tomto roce ob­dr­žel mnoho mi­los­tí, za které musí po­dě­ko­vat. A všem, kteří se udi­ve­ně ptali, o jaké mi­los­ti se jed­na­lo, Karel od­po­vě­děl: „Tento rok byl tvrdý, ale mohl být ještě mno­hem horší. Ne­mů­že­me z Boží ruky při­jí­mat jen dobré, nýbrž mu­sí­me být vděč­ní za všech­no ostat­ní, ať je to jak­ko­liv těžké a bo­lest­né. Ne­při­ne­sl snad tento rok tak dlou­ho tou­žeb­ně oče­ká­va­ný konec války? A za mír je každá oběť a každé od­ří­ká­ní opráv­ně­ná a levná cena." Karel musel opus­tit i svou ra­kous­kou vlast, kde byl jeho život i život jeho ro­di­ny v ne­bez­pe­čí.

Tři por­tu­gal­ští pa­sáč­ci před sto lety měli vi­dě­ní pekla, které bylo tak straš­li­vé, že si mys­le­li, že ze­mřou. Vi­dě­li ve­li­ké moře hřmí­cí­ho ohně, do něhož se no­ři­li dé­mo­ni a ne­sčet­né duše, které se v ži­vo­tě pro­ti­vi­ly Bohu a Jeho cestám. Duše za­tra­cen­ců byly jako do­ruda roz­žha­ve­né uh­lí­ky, které měly lid­skou po­do­bu, a vy­chá­ze­ly z nich spa­lu­jí­cí pla­me­ny. Je­če­ly a úpěly, stra­vo­vá­ny bo­les­tí a zou­fal­stvím.

Tuto dě­si­vou vizi pekla dětem uká­za­la Panna Maria a řekla, že tam „jdou duše ubo­hých hříš­ní­ků“. Do­da­la, že „kvůli hříchům těla při­chá­zí do pekla více duší než z ja­ké­ho­ko­li ji­né­ho dů­vo­du“.

Hří­chy těla křes­ťa­né vždy chá­pa­li jako skut­ky zne­u­ží­va­jí­cí a ne­správ­ně po­u­ží­va­jí­cí Boží dar se­xu­a­li­ty. Bůh stvo­řil se­xu­ál­ní vztah jako vztah muže a ženy vzá­jem­ně spo­je­ných ve věr­ném, vý­hrad­ním, tr­va­lém a ži­vo­ta­dár­ném man­žel­ském svaz­ku. Mezi hří­chy proti daru se­xu­a­li­ty patří an­ti­kon­cep­ce, ci­zo­lož­ství, smil­stvo, pro­sti­tu­ce, por­no­gra­fie, ne­sluš­né ob­lé­ká­ní, mastur­ba­ce, ho­mose­xu­a­li­ta. Ně­kte­ré hří­chy těla vy­vo­lá­va­jí další těžké hří­chy, např. po­trat, a mohou vést k ne­vě­ře, roz­pa­du man­žel­ství a roz­vo­du.

A ještě hůře, hří­chy těla ničí vztah člo­vě­ka k Bohu, neboť zvolí-li si je hříš­ník, od­mí­tá tím Boží plán se se­xu­a­li­tou a tím v ko­neč­ném dů­sled­ku Boha sa­mot­né­ho. Možná jde do pekla víc duší kvůli se­xu­ál­ním hříchům než z ji­né­ho dů­vo­du právě proto, že je tak snad­né do nich upad­nout, zejmé­na v dneš­ní kul­tu­ře, kde se sex glo­ri­fi­ku­je jako hlav­ní zdroj lid­ské­ho štěs­tí.

V roce 1997 jsem při ob­hlí­že­ní knih­ku­pec­tví na­ra­zil na knihu, která mě šo­ko­va­la a vy­dě­si­la. Fe­mi­nis­tic­ká te­o­lož­ka v ní tvr­di­la, že dva nej­vět­ší „kříže“, které dnes muse­jí nést ka­to­lič­ky, jsou – jak jistě uhád­ne­te – odpor Ka­to­lic­ké církve proti svě­ce­ní žen a proti po­tra­tu. Stěží jsem mohl uvě­řit tomu, že rou­há­ní do­sáh­lo ta­ko­vé­to úrov­ně, ale smys­ly mě ne­kla­ma­ly, ani nešlo o noční můru, jak bych si byl přál. Ne­dlou­ho poté mi někdo vy­prá­věl o jisté Ka­na­ďan­ce, která o po­tra­tu mlu­vi­la jako o „svá­tos­ti“. Ta­ko­vé zne­u­ži­tí ja­zy­ka je do­slo­va lu­ci­fer­ské. Na hří­chu, ni­če­ní ži­vo­ta a se­be­de­struk­ci není oprav­du nic po­svát­né­ho ani po­svě­cu­jí­cí­ho, stej­ně jako na ďáblu po jeho vzpou­ře není nic krás­né­ho. Svá­tos­ti člo­vě­ku při­ná­še­jí život. Po­trat je správ­něj­ší na­zvat an­tisvá­tos­tí par ex­cellen­ce, pro­to­že ne­na­ro­ze­né­ho člo­vě­ka zba­vu­je pří­le­ži­tos­ti zro­ze­ní k ži­vo­tu při­ro­ze­né­mu i nad­při­ro­ze­né­mu.

„Ďábel je opice Boží,“ říká staré rčení. Ďábel vskut­ku má or­ga­ni­zo­va­né ná­bo­žen­ství – or­ga­ni­zo­va­né při­nejmen­ším na­to­lik, aby ne­přá­te­le Kris­to­vy se­sku­po­va­lo do nej­pev­něj­ších a nej­e­fek­tiv­něj­ších po­li­tic­kých, psy­cho­lo­gic­kých i kul­tur­ních struk­tur, jaké si jeho nad­lid­ská in­te­li­gen­ce do­ká­že vy­mys­let. Ďáblo­va „cír­kev“ pa­ro­du­je všech­no, co činí Ka­to­lic­ká cír­kev, a v této pa­ro­dii na­chá­zí­me vy­svět­le­ní pro rou­há­ní, o němž jsme se zmí­ni­li výše. Po­u­ži­tí slov „kříž“ a „svá­tost“ v nich není ničím men­ším než úto­kem na sa­mot­nou Boží sva­tost a mi­lo­sr­den­ství.

Bis­kup Atha­na­sius Schne­i­der žádá o mod­lit­by za za­svě­ce­ní Ruska Ne­po­sk­vr­ně­né­mu Srdci Panny Marie, k němuž má dojít 25. břez­na. Vy­zý­vá všech­ny, kdo mohou, ať se každý den modlí, aby papež spl­nil prosbu Panny Marie z Fa­ti­my.

Se sva­to­post­ní dobou jsou ne­roz­luč­ně spo­je­ny po­bož­nos­ti kří­žo­vé cesty. Účas­tí na nich zís­ká­vá vě­ří­cí ka­to­lík od­pust­ky. Pokud ale ne­mů­že být na této po­bož­nos­ti pří­to­men, nic ne­brá­ní, aby si udě­lal dle ča­so­vých mož­nos­tí kří­žo­vou cestu sám. Jed­not­li­vá za­sta­ve­ní na­bí­ze­jí mnoho za­myš­le­ní k sou­čas­né­mu ži­vo­tu a k mo­rál­ní si­tu­a­ci dneška. Chce­me se proto o ně po­dě­lit s ostat­ní­mi.

Jen si do­vo­lí­me ještě malou při­po­mín­ku. Při mod­lit­bě k jed­not­li­vým za­sta­ve­ním „Kla­ní­me se Ti, Pane Je­ží­ši Kris­te…“ je te­o­lo­gic­ky přes­něj­ší po­u­ží­vat starý výraz „a dob­ro­ře­čí­me Ti….“ místo sou­čas­né­ho „a dě­ku­je­me Ti…“, jak čteme v po­kon­cil­ních kan­ci­o­ná­lech. Bož­ský Spa­si­tel při­ne­sl totiž pro nás tu nej­vyš­ší oběť vlast­ní­ho ži­vo­ta, navíc za straš­li­vé­ho utr­pe­ní. K tomu pouhá slova díků jsou na­pros­to ne­do­sta­teč­ná, neboť týmiž slovy vy­ja­dřu­je­me vděč­nost i za se­be­ne­pa­tr­něj­ší služ­bič­ku, která nic ne­sto­jí, např. dání před­nos­ti ve dve­řích. Dob­ro­ře­če­ní na­pro­ti tomu zna­me­ná dle vý­zna­mu sa­mot­né­ho slov­ní­ho spo­je­ní zá­va­zek, že budu vždyc­ky o Je­ží­ši Kris­tu mlu­vit jen to nej­lep­ší, že jej budu ne­u­stá­le chvá­lit a ve­le­bit, jak je dobrý – a to už je mno­hem vyšší ka­te­go­rie.

Nyní k jed­not­li­vým za­sta­ve­ním kří­žo­vé cesty:

Pilát od­su­zu­je Pána k smrti

Bůh stojí před svět­ským sou­dem. On, bez­hříš­ný a ne­vin­ný, je sou­zen ma­so­vým vra­hem Pi­lá­tem, který, jak víme z evan­ge­lia (Luk 13,1), dal po­vraž­dit zá­stu­py při ri­tu­ál­ní oběti. Věčné dobro tady stojí před sou­dem zla.