Se svatopostní dobou jsou nerozlučně spojeny pobožnosti křížové cesty. Účastí na nich získává věřící katolík odpustky. Pokud ale nemůže být na této pobožnosti přítomen, nic nebrání, aby si udělal dle časových možností křížovou cestu sám. Jednotlivá zastavení nabízejí mnoho zamyšlení k současnému životu a k morální situaci dneška. Chceme se proto o ně podělit s ostatními.

Jen si dovolíme ještě malou připomínku. Při modlitbě k jednotlivým zastavením „Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste…“ je teologicky přesnější používat starý výraz „a dobrořečíme Ti….“ místo současného „a děkujeme Ti…“, jak čteme v pokoncilních kancionálech. Božský Spasitel přinesl totiž pro nás tu nejvyšší oběť vlastního života, navíc za strašlivého utrpení. K tomu pouhá slova díků jsou naprosto nedostatečná, neboť týmiž slovy vyjadřujeme vděčnost i za sebenepatrnější službičku, která nic nestojí, např. dání přednosti ve dveřích. Dobrořečení naproti tomu znamená dle významu samotného slovního spojení závazek, že budu vždycky o Ježíši Kristu mluvit jen to nejlepší, že jej budu neustále chválit a velebit, jak je dobrý – a to už je mnohem vyšší kategorie.

Nyní k jednotlivým zastavením křížové cesty:

Pilát odsuzuje Pána k smrti

Bůh stojí před světským soudem. On, bezhříšný a nevinný, je souzen masovým vrahem Pilátem, který, jak víme z evangelia (Luk 13,1), dal povraždit zástupy při rituální oběti. Věčné dobro tady stojí před soudem zla.

Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.

Stará liturgie nám stále dokazuje, že její aktuálnost nejen neslábne, ale dokonce roste. A to způsobem, který nás sice může překvapovat, ale Boží prozřetelnost ho předvídala od věků.

Kdo by si v západním světě devatenáctého století pomyslel, že se z muslimů stane zvlášť velká hrozba? Tehdy jí nebyli. Ale dnes? Jak všichni víme, dnes je tomu jinak. Podobně lidé sice do hříchů zabředávali vždy, ale až do sexuální revoluce se nedalo hovořit o skutečné morové metle neřestí odporujících šestému přikázání, včetně stále časnější ztráty nevinnosti, kterou dětem naší doby způsobuje satan a jeho pilní žáci. Jestli kdy nějaká epocha potřebovala světce, který by byl vzorem nevinnosti a naléhal na to, abychom si zachovali čistotu nebo ji znovu získali ve svátosti pokání, pak je to ta naše.

Představa, že stará liturgie „zastarávala“ a ta nová „odpovídá době“, patří k povrchním průpovídkám, které při bližším zkoumání neobstojí. Ve skutečnosti je to úplně jinak: ta stará má takové bohatství obsahu a tak odolnou strukturu, že odolá každé bouři a vynoří se z ní s novým leskem, i když se potřeby doby mění. Velmi dobře se dají na usus antiquior vztáhnout žalmistova slova: „Tvé mládí se jak orlice obnovuje.“ Naproti tomu nová liturgie je tak spoutaná s omezenými, časově podmíněnými teoriemi svých akademických tvůrců, že odpovídá jen potřebám stále se smršťující kategorie moderních lidí, kteří nejsou dost mladí na to, aby byli postmoderní, ani dost moudří, aby byli předmoderní.

Boží zjevení, jak hlásá katolická nauka, skončilo smrtí posledního z apoštolů, tj. sv. Jana kolem r. 100. To ale neznamená, že Bůh od té doby přestal s lidstvem komunikovat. Dokazují to četné zázraky, které sice – na rozdíl od zázraků uvedených v Písmu sv. – nezavazují katolíky k víře, spadají do kategorie tzv. soukromých zjevení, nicméně mnohé z nich mají nadčasovou podobu a jsou kdykoliv ověřitelné, takže těžko lze popřít jejich realitu.

Sem patří např. eucharistické zázraky na několika místech Evropy (Lanciano, Bolsena aj.), kde po vyslovení konsekračních slov celebrujícím knězem se objevila na sv. hostii živá tkáň srdečního svalu a přetrvala dlouhá staletí až do současnosti. Každý se může o této skutečnosti přesvědčit pouhou návštěvou těchto míst.

Dalším dokladem Božího mimořádného poselství o tom, že pravda existuje pouze v Katolické církvi, jsou nezetlelá těla světců, což věda nedokáže vysvětlit (např. vizionářka z Lurd sv. Bernardeta Soubirous). Unikátním je také obraz Panny Marie Guadalupské v Mexiku ze 16. století, jehož původ sám o sobě je vědecky nevysvětlitelný, nadto učenci ve 30. letech 20. století objevili pod mikroskopem v oku Matky Boží celý výjev, jak vizionář Juan Diego r. 1531 před biskupem Zumaragou (srovnání podoby biskupa z oka Panny Marie s dobovým vyobrazením je naprosto identické) rozbaluje svoji tilmu (plášť) s vyobrazením Nejsvětější Panny. Je jasné, že v 16. století nikdo nic takového nemohl zkonstruovat, jde jednoznačně o zázrak.

Za komunistických dob jsme byli zahlcováni tvrzeními, že prý „Katolická církev byla spojencem vykořisťovatelských tříd a podílela se na sociálním útisku chudých…“, dále že prý „obhajovala kapitalistické vykořisťování a stála na straně bohatých…“.

Jaká je pravda? Víme jedno: V důsledku dědičného hříchu našich prarodičů v ráji nelze předpokládat vznik dokonale spravedlivé společnosti, kde by neexistovaly křivdy nejrůznějšího druhu. Kdykoliv se někdo pokusil takový stát vybudovat, skončilo to pokaždé krvavou hrůzovládou, dokladem v novověku jsou koncem 18. století jakobínská diktatura za Francouzské revoluce nebo ve 20. století komunistická a nacistická totalita se svými hekatombami nevinných lidských životů, dnešní neomarxistický globalismus a enviromentalismus (falešný zápas za lepší životní prostředí) směřuje rovněž ke krvavé totalitě, jak napovídá současný sanitární teror kvůli podvodné pandemii covidu. Katolická nauka proto pokládá každou ideu a každý pokus vytvořit zde na zemi ještě před příchodem Ježíše Krista k poslednímu soudu dokonale spravedlivý systém za nerealizovatelnou utopii, která může v konkrétní praxi být pro člověka velice nebezpečná, neboť dává příležitost zločineckým individuím typu Robespierra, Lenina, Trockého, Stalina, Hitlera, Maa, dnes Gatese a Schwaba aj.

To však neznamená, že se máme jako katolíci vůči konkrétním křivdám a nespravedlnostem chovat pasivně, to by bylo v rozporu s Kristovým přikázáním lásky k bližnímu. Církevní autority se vždycky vyjadřovaly ve prospěch těch nejslabších a nejchudších. Ve starověku bránily čerstvě narozené a také nenarozené děti proti údajnému „právu“ otců usmrtit je, když jim překážely, prosadily zákonné ustanovení, že otrok je člověk na stejné úrovni s jeho pánem a proto nesmí být beztrestně zabit nebo v případě nemoci a stáří ponechán bez pomoci, rovněž tak se mnoho papežů a biskupů vyslovovalo proti útisku chudých bohatými, nejostřeji sv. Jan Zlatoústý.

Poselství Panny Marie dětem Santosovým a Martovým ve Fatimě r. 1917 nelze pochopit bez celkového obrazu tehdejších poměrů v Portugalsku. Svobodní zednáři provedli státní převrat, král Manuel II. uprchl, země se stala republikou. Jezuité byli vyhnáni ze země, kláštery ostatních řeholí se postupně rušily, zfanatizovaná luza ve městech se dopouštěla fyzických útoků proti katolickým kněžím, došlo k četným zraněním, někteří duchovní byli i zabiti. Papež sv. Pius X. vydal r. 1911 proti pronásledování Církve v Portugalsku encykliku „Iam dudum“. Velmistr lisabonské lóže Magalhaes se chlubil: „Za 10 měsíců se nám podařilo to, co se jiným nepodařilo za mnoho let: vyhnali jsme jezuity, zlikvidovali náboženské spolky, zavedli rozvody a oddělili Církev od státu…“

Po r. 1914 teror ustal, nicméně premiér, svobodný zednář Alfonso Costa, zavedl tvrdý administrativní útlak Katolické církve. Sebevědomě a chvástavě prohlásil, že během jedné generace Církev v Portugalsku úplně zlikviduje.

V takové atmosféře se zjevila Lucii, Jacintě a Franciskovi Matka Boží. Jsou na velkém omylu ti, kdo tvrdí, že Panna Maria ve fatimských zjeveních údajně lidi „straší“. Nikoliv, v ovzduší pronásledování portugalské církve, kdy mnoho katolíků se bálo otevřeně ji vyznávat, a četní z nich byli antiklerikální propagandou znejistěni a zmateni, přichází Nejsvětější Panna, aby věřící povzbudila, dodala jim naději a ujistila je, že nevěří bájím a omylům, nýbrž prokázané a zaručené pravdě. Fatimské poselství je proto ve skutečnosti poselstvím naděje věrným portugalským katolíkům – a nejen jim, nýbrž potažmo veškeré církvi a celému světu. Panna Maria nabízí východisko všem, kteří vidí daný stav lidstva jako katastrofální: modlitbu, zejména sv. růžence, pokání a snahu o dobrý křesťanský život.

Při sledování servility většiny hodnostářů Katolické církve vůči dnešnímu covidovému a vakcinačnímu diktátu je nutno se ptát: Bylo tomu tak i v minulosti, nebo jde pouze o fenomén současného tzv. aggiornamenta (doslova „zdnešnění“) vyhlášeného papežem Janem XXIII. v předvečer II. vatikánského koncilu?

Politologie v anglosaském prostředí činí zajímavý rozdíl mezi pojmy peacebuilding a pacification. První z nich znamená budování míru a vztahuje se k procesu, který usiluje o dosažení míru pomocí dialogu mezi aktéry konfliktu. V druhém případě se k míru naopak dospívá donucovací vojenskou akcí, která účastníky hrozbou násilných represálií přiměje přestat vznášet požadavky.

Toto schéma lze aplikovat i na interpretaci toho, co se v posledních letech událo v Církvi v souvislosti s tradiční mší svatou. Konflikt, který se rozvíjel již od okamžiku promulgace nového misálu papežem Pavlem VI., se téměř vyřešil s motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI., který se tak stal „mírotvůrcem“. Překvapivým vydáním Traditiones custodes před několika týdny papež František nejen vyhodil do vzduchu dialog a mír, jehož bylo ve věci liturgie dosaženo, nýbrž stal se pacifikátorem v anglosaském smyslu slova: někým, kdo mír vnucuje silou a těm, kdo se s jeho plány nesmíří, vyhrožuje tresty.

Většina těch, kdo církevní a liturgickou situaci analyzují, například kardinál Müller, kardinál Burke, Mons. Rob Mutsaerts či P. Guillaume de Tanouärn, to chápou právě takto a docházejí k závěru, že Traditiones custodes (TC) je v zásadě dokumentem hluboce antipastoračním, který vytváří rozdělení a opět otevírá bolestný konflikt, jenž mnoha věřícím působí velké utrpení. To je bezpochyby nejdůležitější charakteristika posledního motu proprio, možná ale nebude nejzávažnější vzhledem k tomu, že z teologického hlediska TC demontuje konstrukci, již zbudoval Benedikt XVI., a vytváří ožehavý problém, který se stává neřešitelným.