Proč Katolická církev, když měla ve středověku tak obrovský vliv, nebyla schopna zabránit válkám, krvavým masakrům, sociálním nespravedlnostem, křivdám, zločinům apod.? Taková otázka je už tradičně pořád „na talíři“. Argumentují tím všichni odpůrci katolicismu, počínaje osvícenskými zednářskými liberály a konče současnými konzumistickými agnostiky a globalisty. Na to existuje jedna jediná možná odpověď: Církev nikdy neslibovala, že tomu zabrání, a neříkala, že je toho schopna. Ani její Božský zakladatel Ježíš Kristus nic takového nesliboval, naopak zdůrazňoval, že „na tomto světě budete mít soužení…“

Slibovat ráj na zemi je utopie. Realizace utopických vizí vedla pokaždé k nastolení vlády zločinu, jak dokazují nejnověji naše zkušenosti s nacismem a komunismem. Církev byla vždycky poctivá a utopii nikdy nehlásala. Nemohla ani, protože byla povinna tradovat (předávat dále) to, co převzala od Pána: dokonalá spravedlnost bude až v nebi, jedině tam je pravý ráj, zde na zemi nikoliv, protože lidé byli, jsou a budou hříšníky. Co však Církev mohla a vždycky dělala, bylo to, že se snažila alespoň zmírnit existující zlo, když už se nedalo odstranit.

Ihned po roce 313, kdy jí císař Konstantin udělil svobodu, prosazovala zákonodárství, které by bylo v souladu s křesťanskou morálkou nebo se k ní alespoň blížilo. Tak došlo k zákazu zabíjet otroky, když už nebyli schopni práce, k zákazu potratů a také vražd čerstvě narozených dětí, které otec odmítl přijmout, což pohanský zákoník umožňoval. Mučení při výsleších a soudech se omezilo na minimum, monogamní manželství a rodina se staly základní buňkou společnosti a muž nemohl svévolně kvůli jiné ženě vyhodit manželku na dlažbu. Péče o trpící a nemocné byla nařízena zákonem a stala se v rámci křesťanské charity masovou.

Proč Katolická církev tak radikálně mění svůj vztah k judaismu a židům? Jsou to opravdu „starší bratři“ křesťanů, a pokud ano – tak co by to mělo vlastně znamenat? O tom hovořil v televizi PCh24 TV redaktor Paweł Lisicki.

Vedle Michaela, Gabriela a Rafaela se občas vynořují i jména jiných archandělů, kteří jsou od některých křesťanských denominací uznáváni. Nicméně katolická nauka zná pouze tři archanděly, totiž Michaela, Gabriela a Rafaela, i když na internetu se často objevují též jména Uriel a Raguel. Církev ale trvá na tom, že katolík se k Urielovi a Raguelovi nesmí modlit.

Bývalý pražský arcibiskup a primas kardinál Dominik Duka byl častým terčem útoků našich českých neomodernistů. Jeho nástupce mons. Jan Graubner není na tom o nic lépe. Nejnověji to „schytal“ za svůj pastýřský list k zahájení školního roku. Portál www.christnet.eu zveřejnil 18. září kritiku arcibiskupova listu od matky jedné gymnaziální studentky – a také nesouhlasné vyjádření její dcery. Na webu www.getsemany.cz si zase vzal na mušku tento pastýřský list, jenž mons. Graubner v hlavních bodech zopakoval při kázání ve Staré Boleslavi 28. září na svátek sv. Václava, známý neomodernistický teolog Martin Vaňáč. Arcibiskup a předseda ČBK prý jen poučoval a moralizoval, ale nenabídl žádnou motivaci.

Motivaci k čemu? Nejsou snad dostačující motivací tato slova z jeho pastýřského listu?: „Dnes se často mluví o problémech dětí… Mluví se o nesoustředěnosti a depresích, o nadváze a nedostatku fyzických zdatností, o tom, že přes velké užívání komunikačních prostředků mají problém s komunikací, s počítáním či užíváním selského rozumu, pochopením obsahu delšího textu než je sms, a řada z nich má problém s vlastní identitou. Nestrkám všechny do jednoho pytle a vím, že se to netýká ve stejné míře všech. Vidím i mnohé, kteří jsou důvodem k radosti a naději a děkuji všem rodičům a učitelům, kteří na tom mají podíl. Nebyli bychom však dobrými lidmi, kdybychom nemysleli na pomoc slabším… Klíče k řešení máme… Děti potřebují, aby jim rodiče naslouchali, ale nejen na půl ucha, aby jim pomáhali nacházet odpovědi na jejich otázky. Protože je důležitější to, čím děti jsou než to, co mají… potřebují rozvinout osobní přátelství s Bohem, protože bude-li Bůh opravdu přítomen v jejich životě, nebude je trápit samota. Potřebují objevit, že Bůh je miluje a záleží mu na nich, že na lásku se odpovídá láskou…“

Růženec je prostředkem spásy, jednou z nejmocnějších a nejúčinnějších zbraní, jaké nám Boží Prozřetelnost nabízí v boji proti satanovi a jeho následovníkům, kteří si přejí záhubu duší. Růženec řeší četné problémy a přibližuje nám království Neposkvrněného Srdce Panny Marie.

Volnost, rovnost, bratrství – nebo smrt. Tento známý slogan francouzských revolucionářů může být brzy trvale uzákoněný v Katolické církvi – nejen ve smyslu deklarativního přijetí revolučních ideálů, ale též ve formě konkrétních strukturálních změn.

Skandál! Byly uplatněny sankce proti nemocnicím, které odmítly potraty! Národní fond pro zdraví (nejvyšší kontrolní orgán pro zdravotnictví, pozn. překl.) potrestal už dvě nemocnice za to, že odmítly potraty. A vrahové se teprve rozehřívají – terčem jsou další zařízení!

Asi je zbytečné se ptát, zda znáte sv. Terezii z Lisieux, zvanou také lidově Terezička. Představovat její rovněž svatořečené rodiče také nemusím, stejně jako sestry Marii, Pavlínu a Celinu. Ale kolik je známo o Leonii?

Proč se zabývat problémovou sestrou naší známé světice? Z dostupných zdrojů víme, že byla „ošklivé káčátko“, „chudák Leonie“, neukázněná, neposlušná a obtížně vzdělavatelná. Rodičům i učitelkám působila mnoho starostí a trápení.

Překvapivé však je, že do kláštera řádu Navštívení Panny Marie v Caen přichází ze všech končin světa mnoho dopisů žádajících o přímluvu. Nechybí však ani dopisy s poděkováním a svědectví o uzdravení či milostech přijatých na přímluvu Leonie. A krypta, v níž je pohřbena, musela být upravena a otevřena pro veřejnost. Prosebníci často přicházejí i z veliké dálky.

Čím si Leonie zasloužila tolik pozornosti? Díky pomoci rodiny, přátel a řeholních sester, ale hlavně z milosti Boží, dostala sílu překonat svou vzpurnou povahu a kráčet mílovými kroky cestou duchovního dětství, jak ji vytyčila její slavná sestra Terezie.

Nabízí se však také otázka: proč dobrý Bůh nechá lidi takto se trápit a působit utrpení i jejich blízkým? Co prožívali její rodiče? Ocitujme si něco z jejich korespondence:

Její maminka píše své švagrové tip na dárek: „hlavně žádné vzácné knihy… Leonii zničí jeden katechismus za měsíc a stejně z něj nic neví.“

Pravděpodobně nejstarší svatováclavská Kristiánova legenda pocházející již z 10. stol. píše, jak svatý kníže často chodil se svým věrným sluhou Podivenem – a to i v třeskutém mrazu zasněženou krajinou. Kdykoliv ale Podiven kladl své nohy do světcových stop ve sněhu, přestalo mu být zima, naopak ucítil příjemné a milé teplo. To je nádherná symbolika. Sv. Václav vyzařoval do svého okolí jak teplo fyzické (není důvod, i když jednoznačný důkaz nemáme, proč Kristiánově zprávě nevěřit), tak hlavně duchovní, které znamenalo pravou víru a pravou morálku.

S tím souvisely i konkrétní kroky. Zastával se chudých proti násilí mocných, vykupoval otroky a propouštěl je na svobodu, zaváděl řádné soudnictví místo svévolných, často nespravedlivých a krutých rozsudků jednotlivých lokálních vládců a náčelníků, odstraňoval krvavé pohanské rituály, nahrazoval všeobecně rozšířenou polygamii ustanovením řádného manželství atd. Prosazoval také vyšší mravní principy při soupeření o moc, jak ukazuje příběh s Radslavem Zlickým, kdy světec odmítá válku s tímto rebelem, při níž mají obětovat život druzí – a nabízí osobní řešení konfliktu ryze mezi nimi oběma. Radslav kapituloval, když uviděl nad světcem anděla. Václav horlivě budoval tzv. christianitas, tj. stát s legislativou podle křesťanské morálky, společnost vyšší, ušlechtilejší civilizace, v níž jednotlivec je podstatně lépe chráněn proti tyranii než v jiném systému.