20. září r. 1870: Před více než 150 lety skončila známá italská revoluce zvaná „risorgimento“ obsazením Říma, který tenkrát ještě byl nezávislým Církevním státem. Vznikl tisíc let předtím jako tzv. Patrimonium Petri.

Šlo o dramatickou událost pro celé křesťanství, ale později měl papež Pavel VI. říct, že se prý jednalo o „zásah Prozřetelnosti“. Církev to ale tenkrát prožívala jako tragédii, novocírkev od r. 1970 to ale pokládá za správné, tak to prostě mělo být. Dnes, kdy je Církev stále méně svobodná a podřizuje se světu a jeho hospodářským, politickým a ideologickým mocnostem, bude nejspíš i kladný postoj k dobytí Říma zednáři r. 1870 revidován.

Nejdůležitější na těchto událostech před 150 lety je připomínka hrdinství těch, kteří bojovali na obranu papeže a napadené pronásledované Církve. Jedná se o ušlechtilé, velkorysé a obětavé hrdinství, které může sloužit jako vzor i v jiných dobách.

Tenkrát se rozpoutala válečná mašinérie italského státu proti Věčnému městu. 60 tisíc mužů pochodovalo pod vedením generála Raffaela Cardony k cíli. Jedné divizi velel Nino Bixio, nejkrvavější pravá ruka Garibaldiho, usilující o tzv. „konečné řešení“ papežské otázky.

Z italské strany nebyla formálně vyhlášena žádná válka, neexistovalo žádné oficiální ospravedlnění tohoto útoku na Řím, což také bylo velmi obtížné, neboť neexistovaly žádné podklady pro oficiální ospravedlnění této vojenské operace proti Svatému stolci. Irský dobrovolník Patrick O’Clery nám zanechal zajímavé memoáry o těchto událostech r. 1870. Napsal na adresu italského krále, že tato invaze byla „královským lupičským tažením“.

Podle ankety, provedené Evropským parlamentem v 90. letech mezi studenty všech zemí Evropské unie, jak její výsledky předkládá žurnalista Vittorio Messori, téměř 30 procent z nich je přesvědčeno, že Galileo byl Církví upálen na hranici. Skoro všichni, 97 procent, si myslí, že byl krutě mučen. Někteří – a není jich mnoho – pokud měli k tématu co říct, tak připomínali jako „historickou pravdu“ domnělý Galileův výrok „a přece se točí“.

Tito studenti by se velice divili, kdyby jim někdo sdělil, že Galileo toto nikdy neřekl a my máme možnost to dokázat. Celou kauzu si vymyslel r. 1757 italský novinář Giuseppe Baretti v Londýně na zakázku zednářských lóží, vyrábějících jako na běžícím pásu „krutosti inkvizice“. Německý komunistický dramatik Bertold Brecht ve svém dramatu „Galileo Galilei“ tento domnělý výrok zpopularizoval. Vězení? Mučení? Hranice? Anketovaní studenti by byli patrně v šoku, kdyby se dozvěděli historickou pravdu, že Galileo nestrávil ve vězení jediný den a nikdy nebyl mučen.

Spor o heliocentrismus

O co přesně v jeho případě šlo? Konkrétně o to, jestli se Země točí kolem Slunce nebo naopak. Po celý středověk se mělo za jisté, že naše planeta je středem vesmíru, který se kolem ní otáčí. Prvním, kdo se odvážil toto zpochybnit, byl v 15. stol. kardinál Mikuláš Kusánský, známý renezanční filozof. Byl to však jeho ryze subjektivní názor, k němuž nepředložil žádnou argumentaci. V 16. stol. kanovník katedrály v polském Fromborku Mikuláš Kopernik, jenž si zřídil ve věži tohoto chrámu astronomickou observatoř, napsal knihu „O pohybu nebeských těles“, kde se snaží pomocí matematických a fyzikálních výpočtů dokázat, že středem vesmíru je Slunce, kolem něhož ostatní planety včetně Země obíhají. Kopernik nejenže nikdy neměl kvůli svému heliocentrickému názoru potíže s církevní autoritou, ale naopak papež Pavel III., jemuž věnoval svůj spis, ho jmenoval členem Papežské akademie a s poctami v Římě přijal. Církev v té době pokládala onu kauzu za ryze vědecký problém, který nemá s vírou co do činění. Zcela jinak ale vystupovali zakladatelé protestantské reformace Luther a Kalvín, pro něž heliocentrický názor znamenal „rouhání se Písmu svatému“. Argumentovali hlavně tím, že Mojžíšův nástupce Jozue poručil Slunci, aby se zastavilo, což chápali jako důkaz z Písma, že Slunce se otáčí kolem Země a ne naopak. Astronom Johann Kepler, německý protestant, hájící Kopernikovy názory, musel utéci z Lutherova Německa a po pobytu v Praze na dvoře Rudolfa II. byl pozván, aby přednášel na prestižní univerzitě v Bologni, jež se nacházela na území Papežského státu. Zajímavé je, že v té době i španělský velký inkvizitor zakládá na univerzitě v Salamance fakultu přírodních věd, kde se vyučovala mimo jiné i Kopernikova heliocentrická teorie. Poprvé se setkáváme s negativním vyjádřením katolické církevní autority na adresu heliocentrické soustavy při procesu s Giordanem Brunem. Ten použil heliocentrického názoru jako argumentu pro svoji bludnou panteistickou teorii zbožštěného vesmíru, proto římská inkvizice v žalobě proti Brunovi odmítla mimo jiné i heliocentrismus, pokud byl chápán jako filozofie a nikoli jako přírodovědná hypotéza.

Ježíš Kristus byl bezpochyby nejvýznamnější člověk v celé historii lidstva, který se narodil na naší domovské planetě. Protože Ježíš Nazaretský, který byl označen řeckým pojmenováním Kristus, se vskutku narodil jako pravý člověk, i když byl především pravým Bohem. I proto o něm mluvíme jako o Bohočlověku. V Katolické církvi se více zabýváme božskou podstatou a učením Ježíše Krista, protože Ježíš byl v první řadě náš Spasitel a jeho nejdůležitějším posláním byla spása lidských duší. Jenže právě velikonoční období je podnětem a důvodem zabývat se Ježíšem i jako člověkem. Ježíš totiž 33 let žil se svým pozemským tělem mezi námi jako člověk, živil se prací svých rukou a na konci svého pozemského života byl i se svým fyzickým tělem přibit na kříž a prožíval na svém fyzickém těle nesmírné bolesti proto, aby mohl vykoupit naše hříchy. Jeho příkladný pozemský život bez hříchu je zdrojem poučení a inspirace pro nás všechny, proto se musíme zajímat i o pozemský život Spasitele.

Jakým člověkem byl Ježíš Kristus? Jak vypadal?

Po staletí lidstvo jen tápalo ve snaze poznat skutečnou podobu našeho Spasitele, protože Ježíš Kristus vystoupil na nebesa i se svým pozemským tělem, takže nám zde nezanechal své tělesné pozůstatky, které by nám umožnily získat spolehlivější poznatky o jeho fyzickém vzhledu. Lidé však vždy toužili poznat i více faktů z pozemského života Ježíše Krista, ale Bible a oficiální dokumenty Církve podávají o našem Spasiteli velice stručnou zprávu, na základě které není možné získat odpovědi na všechny položené otázky. Rozvoj lidské vědy a techniky však přinesl pokrok i v tomto směru a tak mnohé poznatky získali vědci o Ježíši vědeckým výzkumem turínského plátna, šátku z Ovieda, šátku z Manopella, či jiných předmětů, které nesou stopy Ježíšova těla a krve.

Uplynulo pět let a vědci stále nemají přístup ani k pravdivým číslům týkajícím se covidu, ani k transakci 72 miliard dolarů mezi Ursulou von der Leyenovou a panem Albertem Bourlou, prezidentem farmaceutické firmy Pfizer.

R. 2022 byla nastartovaná francouzskou vládou další kampaň ve prospěch vakcín proti „zločinnému covidu“. Vypuknutí rusko-ukrajinské války v únoru toho roku odsunulo tuto problematiku poněkud stranou. Ve francouzských lékárnách a farmaceutických skladech zůstává však 40 milionů dávek vakcín vyrobených pomocí experimentální technologie mRNA.

Vědec, statistik Pierre Chaillot, se snažil odhalit pravdu o covidu. Byl ale nucen posloužit si oficiálními daty. V knize „Covid, co říkají oficiální čísla“ ukázal, že statistika složená z dat a tabulek může být inspirující pro kriminální povídku, neboť skutečně se jedná o kriminální aféru.

Jérôme Salomon, generální ředitel na francouzském ministerstvu zdravotnictví, ohlašoval od počátku „epidemie“ každodenně v televizních zprávách informaci o cca 300 nových úmrtích v souvislosti s covidem. Znělo to hrozně, ale v očích statistika to neznamenalo nic neobvyklého, neboť denně umírá v normální době, kdy žádná epidemie není, ve Francii zhruba dva a půl tisíce lidí. Chaillot prostudoval data úmrtí od r. 2020 – a nezjistil nic mimořádného. V zemi čítající 67 milionů občanů každý den přináší svůj počet zemřelých.

Jde o jeden moderní příběh o odpuštění a milosrdenství. Irský duchovní správce chudých P. Paul Murphy veřejně odpustil 19letému mladíkovi, jenž ho chtěl před rokem zavraždit. V dubnu r. 2025 přišel tento kněz k soudu nad tímto mužem, objal ho a hlasitě pronesl slova odpuštění.

P. Murphy byl r. 2024 před kasárnami v Galway napaden 19letým mladíkem s nožem. Útok byl brutální. Kněz při něm téměř přišel o ruku a musel se dlouhé měsíce léčit. Když se ukázal v dubnu letošního roku před soudem, neprojevil ani hněv, ani hořkost. „Mým povoláním je odpouštět,“ řekl před porotou v Dublinu.

Poté se P. Murphy obrátil se zvláštním prohlášením přímo a soucitně k atentátníkovi: „Mým jediným přáním je, abyste uznal svoji chybu a až přijde čas, tak se vrátil zpět do společnosti jako zdravý, šťastný a láskyplný člověk s pozitivním, přístupem ke světu.“ V závěru soudního líčení se mladík s pláčem omluvil. P. Murphy přistoupil, podal mu ruku a potom jej objal. To byla působivá scéna smíření.

Okolnosti činí tento akt P. Murphyho ještě pozoruhodnější. On zdůraznil, že nebyl „ve špatnou dobu na špatném místě“, ale naopak „ve správnou dobu na správném místě“, aby se postavil proti tomuto útoku, jenž platil jeho kamarádovi a nikoli jemu. P. Murphy svého přítele bránil a děkuje dodnes Bohu, že nůž zasáhl jeho a nikoli kamaráda. Pokládá si za „čest a privilegium“, že může mít na sobě jizvy jako pozůstatky této noci. Jeho odvaha inspirovala mnohé. Kněžský spolubratr P. Paddy McGlinchey pochválil toto gesto jako „příklad opravdového kněžství“ a radikálního soucitu, který tato společnost naléhavě potřebuje. Příběh P. Murphyho nás vyzývá, abychom zapřemýšleli, jak na zranění způsobené druhými lidmi reagovat s tím, že nenávist vyměníme za lásku. pouze takto můžeme zranění uzdravit.

Ve Svatém roce 2025 se nemusí cestovat přímo do Říma. V kostele St. Denis v Argenteuil, předměstí Paříže, je vystavena k uctění významná křesťanská relikvie: tunika (sukně), kterou Pán měl na sobě při cestě na Kalvárii. V evangeliu sv. Jana čteme: „Když tedy vojáci ukřižovali Ježíše, vzali Jeho roucha, rozdělili je na čtyři díly, pro každého vojína jeden díl, a sukni. Byla pak ta sukně nesešívaná, od vrchu až dolů utkaná. Proto řekli mezi sebou: ‚Netrhejme ji, nýbrž losujme o ni, čí bude.‘ “ (Jan 19, 23–4)

Můžeme jenom spekulovat, co se potom s tunikou dělo. Když Jan ji výslovně zmiňuje, muselo to mít nějaký význam. U sv. Matouše (27,31) a sv. Marka (15,20) čteme, že legionáři Ježíši po bičování a korunování trním sňali posměšný šat a oblékli Mu zase Jeho vlastní oděv. To znamená, že Pán při cestě na Golgotu měl na sobě tuniku, která musela být nasáklá Jeho krví. U věřících židů až do dnešního dne všechno, co přišlo do kontaktu s krví zemřelého, je nutno pohřbít spolu s ním. Proto je pravděpodobné, že zámožný člen velerady Josef z Arimatie, který Ježíše pochoval ve svém novém hrobu, tuniku od legionáře, jenž ji losem získal, odkoupil zpět, aby ji uložil do hrobové jeskyně spolu s Kristovým tělem.

U nás v Brně, kde žiji, je běžné setkat se v centru města s agitátory různých protestantských sekt. Mají v ruce megafon a květnatě hovoří o spasitelné oběti Ježíše Krista za nás lidi. S tím lze většinou souhlasit, mnozí z nich jsou v tomto bodě pravé víře Kristově blíž než neomodernističtí teologové uvnitř současné Katolické církve, kteří Kristovu výkupnou oběť na kříži za lidstvo popírají.

Kamenem úrazu je ale pro tyto sektáře mariánská úcta. Téměř nikdy si neopomenou „rýpnout“ do „panenky Marie“, kterou my katolíci jsme prý „prohlásili za bohyni“ (kdy a kde?). Modlitby nás katolíků před mariánskými sochami a obrazy, např. při májových pobožnostech, jsou prý pohanskou modloslužbou odporující Bibli.

Párkrát mne tito sektáři se svými názory oslovili. Když jsem jim ukázal v Novém zákoně 1. kapitolu evangelia sv. Lukáše, kde anděl zdraví Matku Boží slovy „Buď zdráva, milostiplná… požehnaná jsi mezi ženami“ a poté v Magnificatu Panna Maria říká, že „od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení“ (blahoslavit znamená totéž, co uctívat), tak upadli do rozpaků a nevěděli, co odpovědět. V jednom případě se stalo, že jeden sektář – aniž by na tento můj protiargument reagoval – se rozčílil a začal mi vyhrožovat peklem, neboť prý „svévolně zacházím s Biblí“. Svatá Panna ve skutečnosti v Magnificatu prorokuje, že její úcta potrvá až do konce světa („všechna pokolení“) jako něco pozitivního a krásného. Mariánský kult je tedy jednoznačně biblicky podložen.

Zažil jsem ve svém životě celkem šest konkláve. A mohu říci, že žádný z papežů, jenž byl na nich zvolen, nebyl na svém počátku tak nepopsaným listem jako právě Lev XIV., občanským jménem Robert Francis Prevost. Co lze čekat od tohoto Američana, který ale spojil svůj život s Latinskou Amerikou jako arcibiskup v peruánském Chiclayu? Otazníků je mnoho.

Na rozdíl od svého předchůdce Františka se objevil na balkóně v mozzettě, nikoli pouze v bílém oděvu. Následoval tak své předchůdce z doby před Bergogliem. Shromážděné davy nepozdravil Františkovým „dobrý večer“, ale „pokoj ať je s vámi“. I toto je ovšem odklon od tradičního křesťanského pozdravu „pochválen buď Ježíš Kristus“ nebo podobně. Když už zvolil formu přání pokoje, nic mu nebránilo říci „pokoj Kristův“ nebo „pokoj Boží“ ať je s vámi. On sice hned v dalších větách hovořil o tom, že Zmrtvýchvstalý Pán takto pozdravil své apoštoly, nicméně právem bychom od náměstka Kristova očekávali, že hned první věta pozdravu zmíní Boha nebo Ježíše Krista, což se nestalo.

To vůbec není pouhá formalita, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pokoj, jinak také mír, chápe totiž Katolická církev jinak než jiná náboženství a ideologie. Mír není dle její nauky pouhý klid zbraní, ale – jak píše sv. Tomáš Akvinský – „tranquilitas ordinis“, tzn. pokoj řádu, čili stav, kdy je Kristova pravda ve věrouce a mravouce uznávána a přijímána. Není to mír mohamedánů, který dle koránu nastoupí poté, až oni, ať už válkou nebo jinak, ovládnou svět, není to mír ateistů ve prospěch nějaké světské velmoci (pax americana, pax britanica, pax russica), ale stav, kdy Církev a Kristova nauka zakoušejí svobodu a všeobecný respekt. Proto termín „pokoj Kristův“ nebo „pokoj Páně“ je tady důležitý a hodně vypovídající.

24. únor 2025 byl významný den pro Čechy a Italy. Toho dne papež František, v té době ještě naživu, zmocnil Dikasterium pro kauzy svatých, aby vyhlásilo řadu dekretů týkajících se osob, které jsou na cestě ke svatosti. Papež uznal „oběť života“ služebníků Božích, P. Emila Josepha Kapauna, a italského laika Salva D’Acquista.

Kategorie „obětování života“ je „novou příčinou beatifikačního a kanonizačního řízení, odlišnou od příčin založených na mučednictví a hrdinství ctností“. Papež František představil tuto příčinu už před 8 lety s úmyslem uznat za svaté „ty křesťany, kteří věrně následují stopy a učení Pána Ježíše, dobrovolně a svobodně obětovali svůj život pro druhé, a vytrvali v tomto odhodlání až do smrti“.

Pro Čechy je tento okamžik významný tím, že P. Emil Joseph Kapaun, ač byl knězem-mučedníkem americké armády, se narodil 20. dubna 1916 českým emigrantům v Kansasu. Ve věku 24 let byl vysvěcen na kněze a od roku 1944 působil ve Sboru kaplanů armády USA. Nejprve v Barmě a po skončení druhé světové války v Koreji, kde byl zajat. Tam oddaně a velice obětavě sloužil svým spoluvězňům v zajateckém táboře Pjoktong až do své smrti 23. května 1951.

Italové včetně italské premiérky Giorgie Meloniové zase s nadšením přivítali otevření cesty pro beatifikaci karabiniéra (policisty, pozn. red.) Salva D’Acquista, který v roce 1943 obětoval svůj život, aby zachránil životy 22 nevinných civilistů, ohrožených německými příslušníky SS.

„Nebudeš mít jiných bohů mimo Mne“ – říká 1. Boží přikázání. Evidentně na ně zapomněl biskup Shane Mackinlay – ordinář australské diecéze Sandhurst. Tento hierarcha dovolil umístit ve své katedrále pohanskou sochu, čímž se dopustil v Božím domu formální svatokrádeže.

Tři měsíce bude socha vystavena v katolické katedrále v Bendigo v Austrálii. Souvisí to s vystavením pohanských figur organizovaných tímto městem. Událost zahrnuje celkem 5 výstav, které mají symbolizovat karty tarotu „Pět hůlek“ (pozn. překl.: Jde o 5 věšteckých čarodějnických hůlek). Kromě katedrály je místem výstavy též katolická nemocnice sv. Jana z Boha.

Katedrála má být jednou z pěti těchto „hůlek“ a samotná socha vypadá jako karta tarotu. Nutno ale mít na zřeteli, že všechny okultní praktiky jsou v rozporu s Božím zákonem, protože vzdávají předmětům nebo zaklínacím formulím úctu náležející pouze Bohu.

Katechismus Katolické církve (par. 2116) říká jasně: „Je třeba odmítat všechny způsoby věštění: vzývání satana nebo zlých duchů, vyvolávání mrtvých nebo jiné praktiky, o nichž se neprávem soudí, že ´odhalují´budoucnost. Uchylovat se o radu k horoskopům, k astrologii, k hádání z ruky, k výkladu předtuch a věšteb, k jevům jasnovidectví, ptát se věštců (médií), v tom všem se skrývá vůle mít vládu nad časem, nad dějinami a konečně nad lidmi a zároveň touha naklonit si skryté mocnosti. Je to v příkrém rozporu se ctí a úctou spojenou s láskyplnou bázní, jakou dlužíme pouze Bohu.“