Pravděpodobně nejstarší svatováclavská Kristiánova legenda pocházející již z 10. stol. píše, jak svatý kníže často chodil se svým věrným sluhou Podivenem – a to i v třeskutém mrazu zasněženou krajinou. Kdykoliv ale Podiven kladl své nohy do světcových stop ve sněhu, přestalo mu být zima, naopak ucítil příjemné a milé teplo. To je nádherná symbolika. Sv. Václav vyzařoval do svého okolí jak teplo fyzické (není důvod, i když jednoznačný důkaz nemáme, proč Kristiánově zprávě nevěřit), tak hlavně duchovní, které znamenalo pravou víru a pravou morálku.

S tím souvisely i konkrétní kroky. Zastával se chudých proti násilí mocných, vykupoval otroky a propouštěl je na svobodu, zaváděl řádné soudnictví místo svévolných, často nespravedlivých a krutých rozsudků jednotlivých lokálních vládců a náčelníků, odstraňoval krvavé pohanské rituály, nahrazoval všeobecně rozšířenou polygamii ustanovením řádného manželství atd. Prosazoval také vyšší mravní principy při soupeření o moc, jak ukazuje příběh s Radslavem Zlickým, kdy světec odmítá válku s tímto rebelem, při níž mají obětovat život druzí – a nabízí osobní řešení konfliktu ryze mezi nimi oběma. Radslav kapituloval, když uviděl nad světcem anděla. Václav horlivě budoval tzv. christianitas, tj. stát s legislativou podle křesťanské morálky, společnost vyšší, ušlechtilejší civilizace, v níž jednotlivec je podstatně lépe chráněn proti tyranii než v jiném systému.

Vatikán vydal rozsudek „Nihil obstat“ o údajných viděních v Međugorji, přičemž zdůraznil „problematické“ aspekty jevu a nerozhodl, zda události mají nutně „přímý nadpřirozený původ“.

Proč František nehlásá Krista muslimům nebo hinduistům? Papež předkládá vyznavačům jiných náboženství pokřiveného Spasitele a deformované Evangelium, říká švýcarský biskup Marian Eleganti.

Sv. stolec představil… nový seznam hříchů. Jde o provinění, za něž budou odprošovat účastníci synodu o synodalitě. Mnoho z nich vyvolává údiv.

2. října začínají další rokování synody o synodalitě, které mají skončit 27. října. Než synodalisté zahájí svoji práci, budou – odprošovat. 1. října proběhne v bazilice sv. Petra kající liturgie, v níž se má Církev omluvit za své hříchy. Jak oznámil sekretariát synody ve speciálním dokumentu, nepůjde prý o „odprošení za hříchy jiných“, ale za „přiznání, že náležíme k těm, kteří svou nedbalostí nebo činností, jež se stala utrpením pro jiné, nesou za toto zlo spoluzodpovědnost“.

„Kdokoliv vysloví prosbu o odpuštění, udělá to jménem všech pokřtěných,“ uvádí se v dokumentu. Krátce řečeno, synodalisté budou odprošovat také za naše údajné hříchy. O jaká provinění se jedná? Sekretariát synody předložil jejich seznam:

• hřích proti míru;
• hřích proti stvoření, proti domorodému obyvatelstvu, proti migrantům;
• hřích zneužití;
• hřích proti ženám, rodině a mládeži;
• hřích používání doktríny jako kamení, jímž se hází;
• hřích proti bídě;
• hřích proti synodalitě (nedostatek ochoty naslouchat a být členem společenství).

Po společném bití se v prsa prosbu o odpuštění vysloví sám papež František. Vše bude přenášeno on-line; organizátoři zvou především mladé lidi.

Ještě před několika lety vyvolal údiv katolické veřejnosti tzv. „ekologický hřích“, o němž mluvil papež. Jak je vidět, od té doby se seznam nových hříchů značně rozrostl, i když není úplně jasné, čím je „hřích proti neochotě být členem společenství“, nemluvě už vůbec o hříších proti migrantům nebo „házení doktrínou jako kamenem“.

„Byla jsem přijata do náruče blahoslavené Panny Marie,“ říká Světlana Alilujevová, dcera známého sovětského diktátora a komunistického tyrana J. V. Stalina, která r. 1982 konvertovala do Katolické církve.

„Můj otec by mne za to, co jsem udělala, zastřelil.“ Tak prostě a zároveň realisticky se Světlana Stalinová-Alilujevová vyjádřila před redaktorem „National Review“. Tato Stalinova dcera narozená r. 1926 konvertovala uprostřed svého života ke katolicismu – po mnoha mylných a špatných cestách.

Jeden článek v „National Catholic Register“ osvětluje tu fázi jejího života, kterou sotva někdo zná. „Eucharistie mi darovala život,“ řekla jednou později. Její otec Josef Vissarionovič Stalin byl vychován jako pravoslavný a v dospělosti nejenže odmítl křesťanskou víru, ale jako vládce dělal všechno pro to, aby křesťanství úplně zničil. Zavřel tisíce kostelů, dal pozatýkat, mučit a zabíjet křesťany. Jeho cílem bylo odstranění veškerého náboženství v zemi. Mimo jiné během tzv. čistek v letech 1937–8 bylo zatčeno cca 170.000 ruských pravoslavných duchovních, z nichž většina byla zastřelena.

Jeho dcera Světlana zdůrazňuje vliv marxistické ideologie. „Mnoha lidem připadá dnes lehčí, když si Stalina představují jako hrubé fyzické monstrum,“ řekla jednou. „Ve skutečnosti byl on však nikoli fyzickou, nýbrž morální a duchovní stvůrou. Je to strašlivé, ale je to pravda.“

Jako s dcerou s ní v útlém dětství zacházel laskavě. Ona považovala svého otce za moudrého hrdinu. Když se narodila, byl už generálním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany. Všechny osoby, které malá Světlana poznala, mluvily o Stalinovi pozitivně. Až později zjistila, že si téměř nikdo neodvážil ani zašeptat nějakou kritiku.

30. srpna uplynulo 70 let od smrti blahoslaveného kardinála Ildefonsa Schustera, benediktinského mnicha a posléze milánského arcibiskupa. Narodil se 18. ledna r. 1880 v Římě jako syn Johanna Schustera, přistěhovalce z Bavorska, který zde pracoval jako papežský krejčí a v 60. letech 19. stol. patřil k tzv. zuávům, tj. dobrovolným obráncům Papežského státu proti agresi Italského království, ovládaného zednáři. Rodiče budoucího kardinála byli zbožnými praktikujícími katolíky.

Mladý Alfredo Lodovico, tak znělo původně jeho jméno, po vychození základní školy vstoupil v Římě k benediktinům, kde získal skvělou duchovní formaci od rektora opatství Farfa bl. Placida Riccardiho. Již v mládí prokázal své velké znalosti v oborech historie, archeologie, liturgie a sakrální hudby. Jako novic přijal jméno Ildefonso, r. 1899 složil věčné sliby a r. 1904 byl vysvěcen na kněze po absolvování filozofického studia v koleji sv. Anzelma v Římě.

Vyznačoval se velikou zbožností a důsledným zachováváním klášterní disciplíny. V březnu r. 1918 byl zvolen ve věku pouhých 38 let opatem benediktinského kláštera sv. Pavla za hradbami v Římě. Tento úřad zastával až do svého jmenování milánským arcibiskupem r. 1929 papežem Piem XI. Téhož roku ho papež také poctil udělením kardinálského klobouku.

Kardinál Schuster bránil odvážnými slovy Církev před administrativními snahami fašistické vlády omezit její působení – a později velmi nelibě nesl sbližování se Mussoliniho fašistického režimu v Itálii s nacistickým v Německu. R. 1931 napsal velmi tvrdý dopis vládě, v němž pranýřoval útoky režimu na Katolickou akci (laický apoštolát pod vedením biskupa, pozn. překl.) a na protest proti tomu odmítl slavnostně požehnat nově otevřenému hlavnímu nádraží v Miláně. V roce 1938 veřejně odsoudil rasové zákony, vyhlášené Itálií pod nátlakem Německa. 13. listopadu pronesl v katedrále tato slova: „V cizině se narodilo jedno kacířství, které se všude šíří, i u nás. Je to takzvaný rasismus.“ V téže homilii varoval před árijskými ideologiemi a růstem německého válečného průmyslu, což podle něj brzy vyvolá válku. V roce 1939 pronesl projev, který se nikdo neodvážil zveřejnit. Kardinál řekl: „Mezi křesťanstvím založeným na Desateru a vyznání víry, božského původu, a tímto novým hegelovským totalitním státem existuje totální antagonismus“.

Dne 7. září se v hlavním městě Velké Británie Londýně účastnilo Pochodu pro život 8–10 tisíc lidí, což je v této zemi dosud rekordní počet. Byli přítomni zástupci různých křesťanských konfesí včetně 5 katolických biskupů. Sdělila to médiím hlavní organizátorka Isabel Vaughan-Spruceová, V průvodu byly neseny transparenty s hesly „Potraty nejsou žádnou zdravotní péčí“, „Těhotenství není žádná nemoc a nenarozené děti žádný odpadní materiál“. Účastníci také požadovali lepší podporu ženám v těžké životní situaci, což je jednou z cest k omezení potratů.

Vaughan-Spruceová také varovala, že ve Velké Británii nebude žádný mír, dokud nenastane nejdříve v mateřském lůně. „Jestliže zákon neuznává důstojnost každého jednotlivce bez výjimky, vede to občany k tomu, aby se navzájem respektovali pouze tehdy, když se jim to hodí… a divíte se potom, že v naší zemi je tolik konfliktů?,“ řekla doslovně.

Na shromáždění v rámci Pochodu vystoupil také lékař Haywood Robinson, který předtím prováděl potraty. Postavil se k této své dosavadní činnosti sebekriticky. „Nechal jsem se svést svojí ješitnou představou, že já jako lékař mám právo nad životem nevinného člověka v matčině lůně. Ve vlastním zájmu své pýchy jsem popřel vědecké důkazy, že lidský život začíná početím.“

Dále zde promluvila Claire Culwellová, která přežila potrat, jenž podstoupila její tehdy 13letá matka. Řekla mimo jiné: „Když lidé dnes hovoří o právu ženy, tak zapomínají na něco velmi důležité – já jsem tenkrát nebyla součástí těla své fyzické matky, ale samostatnou lidskou bytostí.“

V dobách komunistického pronásledování Církve v 50. letech minulého století zatkli příslušníci StB jednoho kněze. Při výslechu padla obvyklá otázka: „Máte zbraň?“ Vyšetřovaný pater odpověděl: „Samozřejmě, že mám.“ „Střelnou zbraň?“ „No jistěže.“ „A střílí spolehlivě?“ „A jak, to byste viděli, líp než kulomet.“ „Tak pojedeme k vám na faru a vy nám ji odevzdáte.“ Po příjezdu zavedl kněz estébáky ke svému pracovnímu stolu, otevřel šufle – a vyndal růženec. Vyšetřovatelé se rozzuřili a surově ho zbili, protože si z nich prý dělá legraci.

Ještě před 50 lety se v hodinách náboženství učila jako samozřejmost tato věta katechismu: Pán Bůh dobré odměňuje a zlé trestá. Dnes je situace jiná. V jednom kázání již před nějakým časem kněz tuto Bohem zjevenou pravdu „poopravil“: Pán Bůh dobré odměňuje a zlé odpouští… Zapomněl jenom dodat jednu podstatnou „maličkost“: Bůh odpouští zlé pouze na základě nadpřirozené lítosti a vůle (předsevzetí) hříšníka dále se zlého nedopouštět. Tento postoj vyjádřený ve svátosti pokání chrání člověka před věčnými tresty. Před časnými jenom částečně, neboť záleží na Pánu, kolik zasloužených trestů za hříchy nám promine, pouze plnomocné odpustky získané ve stavu posvěcující milosti odpouštějí všechny časné tresty. Koneckonců časné tresty nestanovil Bůh k likvidaci člověka, tou je věčné trápení v pekle, ale k jeho nápravě, aby unikl zatracení na věky.

Dnes slyšíme neustále od neomodernistických reprezentantů Magisteria v Církvi: Bůh nemůže trestat, jinak by nebyl milosrdný. Jenže Boží milosrdenství je nerozlučně spojeno s Boží spravedlností, což je druhá základní pravda katolického katechismu. Bůh je nejvýš spravedlivý, čili odměňuje dobré a trestá zlé. Kdyby byl jenom milosrdný, odpouštěl bez lítosti a vůle v hříchu nepokračovat, potom by se stal směšným panákem, pajdulákem bez autority. Aby všichni byli na tom na věčnosti stejně, sv. František, sv. Maxmilián Kolbe nebo sv. Otec Pio na téže úrovni s Adolfem Hitlerem, Mao Ce-tungem nebo V. I. Leninem, proti tomu se musí ozvat přirozený cit člověka pro spravedlnost, který je součástí přirozeného mravního zákona vloženého člověku do srdce. Právě proto, že tento smysl pro spravedlnost, jenž žádá odměnu za dobré skutky a trest za zlé, vtiskl člověku sám Pán, svědčí o tom, že hlasatelé pouze milosrdného Boha, jenž nechce lítost a pokání, nemohou mít pravdu. Ano, i Mohamed nebo Goebbels mohou být spaseni – a my také jim máme záchranu pro věčnost přát, vždyť i za ně Spasitel trpěl na Kalvárii, ale pouze za předpokladu, že alespoň těsně před smrtí litovali svých těžkých hříchů a poté si odpykali tvrdý očistec.

Eucharistie neboli Nejsvětější oltářní svátost, je klenot výjimečné ceny, který Bůh daroval lidstvu. V této svátosti je osobně přítomen, byť skrytý, sám Spasitel Ježíš Kristus, darující nám svatost a spásu. Kodex kanonického práva v kán. 897 uvádí: „Nejvznešenější svátostí je Eucharistie; v ní je sám Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí Církev stále žije a roste.“ (CIC, kán. 897)

K ustanovení Eucharistie došlo při Poslední večeři, ale Spasitel již dříve připravoval lidi na tento zlomový okamžik v dějinách spásy. Ježíš řekl zástupům: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ (Jn 6, 35). A pak dodal: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (Jn 6, 53–59)

Papež František během své návštěvy Indonézie minulý týden podepsal 5. září 2024 v Istiqlalu společné prohlášení s muslimským velkým imámem Nasaruddinem Umarem. Apeluje proti násilí a zneužívání náboženství k jeho ospravedlnění, hlavně však odsuzuje necitlivost vůči přírodě a její vykořisťování, což údajně vede ke klimatickým změnám. Odezíráme v tomto momentě od názoru pevně zakotveného v tomto prohlášení, že člověk je hlavním viníkem klimatických změn a katastrof. Náboženství není kompetentní se k tomu vyjadřovat, to přísluší exaktním vědám. A odborníci v otázce, jak klimatické změny ovlivńuje člověk, zdaleka nejsou jednotni. Reprezentanti katolického křesťanství maximálně mohou – a mají – vyzývat lidstvo k citlivému a ohleduplnému vztahu k přírodě a k obdivu vůči její kráse, neboť jejím původcem je všemohoucí Bůh.

„Ve Francii lze vidět vzrůstající tendenci k zakládání požárů kostelů. Mnoho z těchto případů, nejnověji v Saint-Omer, je úmyslných z protináboženských nebo islamistických motivů.“ To píše Thomas Colsy v renomovaném britském katolickém časopise „Catholic Herald“.

Colsey dále líčí doslovně:

V červenci r. 2024 spadla věž katedrály v Rouenu při požáru, který ale mohl být při účinné snaze uhašen již předtím, aby se zabránilo dalším škodám.

Poté, co se octla v plamenech katedrála Notre-Dame v Paříži, tvrdili znalci, že oheń vznikl buď z nedopalku cigarety, nebo byl vyvolán zkratem elektrického vedení.

V obou případech úřady a mainstreamová média jen velmi nerady připouštěly možnost úmyslného zapálení, odbývaly ji většinou jako pouhou domněnku bez důkazů. Tento úzkoprsý postoj byl po požáru katedrály Notre Dame v Paříži r. 2019 některými prominentními francouzskými politiky, např. Nicolasem Dupontem-Agnanem, veřejně kritizován.

Přitom v celé Francii narůstají případy úmyslného podpálení kostelů z protikřesťanské motivace. Dokládají to např. kostel Saint-Pierre-de-Matroi v Orléansu, který byl poškozen požárem, před jehož vznikem byla budova počmárána grafiti, mezi nimi i nápisem „Allah ou Akbar“ (arabská věta pro „Alláh je veliký“).

Právě tak jiný kostel v Eyguières byl zachráněn před zničením, když jeden obyvatel objevil oheň a okamžitě zavolal hasiče. Úřady poté potvrdily, že požár byl založen úmyslně.