Katolická církev je vystavena častým neoprávněným útokům ze strany laické i odborné veřejnosti z nekatolického prostředí, ale často musí čelit i neobjektivní kritice ze strany katolických teologů nebo laiků. Argumenty této kritiky mají mnohdy různorodý charakter nebo původ. Kořeny některých z nich sahají k pohnutým obdobím v historii Katolické církve. Jedním z významných předmětů kritiky Katolické církve je koloniální období především po dobytí amerického kontinentu španělskými dobyvateli koncem 15. století. Zmíněné období je poznamenáno genocidou původního obyvatelstva tohoto kontinentu – Indiánů. Značná část zodpovědnosti za provedené bezpráví se zcela neprávem, především v důsledku neznalosti historických skutečností, připisuje Katolické církvi. Kritika přitom přichází nejen z nekatolického prostředí, ale i ze strany některých představitelů Katolické církve či věřících. Jeden z významných představitelů teologie osvobození, brazilský teolog Frei Betto (vlastním jménem Carlos Alberto Libânio Christo), v souvislosti s dotčeným obdobím uvádí:

Pod vedením kněží z Institutu Dobrého Pastýře (pozn. red.: společnost apoštolského života, složená z kněží, sloužích pouze tridentskou mši sv.) skupina mladých Francouzů znovu objevuje víru v Tradici Církve tím, že obnovuje chátrající kláštery a kaple.

Jak píše National Catholic Register, už čtvrtým rokem P. Mathieu Raffray z Institutu Dobrého Pastýře zve mladé lidi na sociálních sítích, aby se připojili k projektu „obnovy křesťanské Francie“. V posledních letech Institut zorganizoval několik renovačních akcí, mj. též opravu semináře a jiných katolických objektů blízko Chartres a Mont-Saint-Michel. P. Raffray se obzvlášť soustředil na zaangažování právě mladých do této činnosti.

„Je to nádherný způsob, jak propojit několik aspektů – vysvětlil P. Raffray v rozhovoru pro National Catholic Register. – Být užitečným a zároveň nabídnout mladým lidem, kteří jsou často izolováni ve svém každodenním životě, šanci na setkání s jinými mladými katolíky, s kněžími a na kladení otázek. Je to též příležitost k objevování tradiční mše svaté a k angažovanosti pro zachování dědictví víry,“ dodal.

Letos se akce, která se uskutečnila ve dnech 13.–20. července, účastnilo 28 mladých mužů a žen, s nimiž P. Raffray navázal kontakt na sociálních sítích, zejména pak na Instagramu, který ve Francii sledují hojně věřící i nevěřící.

Jak informuje NCR.org, navzdory faktu, že většina z nich byla katolíky, v letošní skupině se octli i ateisté, pokřtění nepraktikující a také nově pokřtění v dospělosti. Tato různorodost přinesla plody bohatými diskusemi a společnými chvílemi modlitby, kdy mnoho účastníků čerpalo inspiraci od osob s hlubší vírou.

Zatímco čeští katolíci nedokázali dosud přivést ke cti oltáře ani jednoho z mučedníků komunistické éry, Slováci mají již čtyři: řeckokatolické biskupy Petra Pavla Gojdiče a Vasila Hopka, kněze redemptoristické kongregace Dominika Trčku a řeholní sestru Zdenku Cecilii Schelingovou. Právě jí chceme věnovat tento medailónek, neboť letos 31. července uplynulo 70 let od její smrti. Toho dne má také v církevním kalendáři svůj svátek.

Pocházela ze severoslovenské vesnice Krivá, kde se narodila roku 1916. Již v 15 letech vstoupila do řeholní kongregace Sester sv. Kříže, které se věnovaly ošetřování nemocných. V rámci své řehole absolvovala střední zdravotní školu. Působila v nemocnicích na různých místech Slovenska, roku 1936 byla povolána do Bratislavy jako laborantka a asistentka u rentgenu. Tam působila až do svého zatčení roku 1952. Biskup Pavol Hnilica, jenž byl roku 1948 hospitalizován, takto na ni vzpomíná: „Tehdy v Bratislavě v nemocnicích ještě pracovaly řeholní sestry, protože za ně nebyla náhrada. Všiml jsem si jedné z nich, která přímo vyzařovala ducha oběti. Pomyslel jsem si: Toto je skutečně ideál řeholní sestry. Měl jsem často příležitost s ní hovořit. Má radost se změnila přímo v jásot, když byla roku 2003 blahořečena.“ Dodejme, že biskup Hnilica, velký mariánský ctitel a šiřitel poselství Matky Boží z Fatimy, uprchl roku 1951 do exilu, kde pobýval až do své smrti r. 2006.

Světová média oznámila otřesnou zprávu. V USA v Minneapolisu ve státě Minnesota došlo k teroristickému aktu proti dětem, jež se účastnily 27. srpna mše sv. k zahájení školního roku v kostele Zvěstování Páně. Byly to děti chodící do katolické školy téhož názvu. V průběhu liturgie zločinec s puškou v ruce začal u oken chrámu střílet dovnitř na účastníky. Dvě děti ve věku 8 a 10 let zůstaly na místě mrtvé, 14 dalších a 3 dospělí vyvázli s těžkým zraněním. Agresor poté obrátil pušku proti sobě a spáchal sebevraždu. Policie jej identifikovala jako 23letého Roberta Westmanna, syna penzionované zaměstnankyně školy. Řada médií při zpravodajství o tomto zločinu zamlčuje jeden závažný fakt, totiž že Westmann byl transsexuál, který se identifikoval jako žena a změnil si křestní jméno z Roberta na Robin. Na pouzdru zbraně měl napsáno: „pro děti“, „kde je váš Bůh,“, a „zabít D. Trumpa“.

To jsou symptomy protikřesťanské nenávisti. Hrůzostrašnost této události však ukazuje jednoznačně na nebezpečnost celé genderové ideologie. Westmann byl buď chladně kalkulujícím cynickým vrahem plným nenávisti, nebo šílencem, případně obojím, neboť v absolutní většině případů jedno doplňuje druhé.

Zastánci genderismu budou samozřejmě poukazovat na to, že jde o výjimečný případ, který není typický pro komunity LGBT. Jistěže netvrdíme, že vyznavači LGBT ve své většině jsou schopni vraždit nezletilé školní děti. Jenže uvedené nápisy na pouzdru pachatelovy zbraně ukazují jasně na ideologickou motivaci tohoto činu. Pokud byl Westmann šílencem, tak už sama představa, že jsem jiného pohlaví než má biologická danost, je šíleností. A hranice mezi šílenstvím neškodným a šílenstvím nebezpečným životu bývá často, jak upozorňují psychiatři, úzká.

Násilí a pronásledování křesťanských komunit ve světě stále narůstá. Sdružení Open Doors to potvrzuje ve své nejnovější zprávě. V současnosti z důvodů vyznávání Krista nespravedlivě trpí 380 milionů osob.

13 procent registrovaných katolíků v USA uvádí, že v posledních 5 letech minimálně jednou se účastnilo tradiční mše svaté. 2 procenta katolíků v USA udávají, že chodí na tuto liturgii každou neděli. K těmto faktům nutno ještě připočíst špičkovou studii Institutu pro výzkum veřejného mínění Pew Research Center, který se zaměřuje především na katolíky. Informuje o ní blog Rorate Caeli. Podle této studie chodí 28 procent všech registrovaných katolíků v USA pravidelně každou neděli na mši svatou. To ale znamená, že ze 14 katolíků, kteří jdou pravidelně v neděli do kostela, splní vždy jeden tuto svoji nedělní povinnost účastí na tradiční, tzv. staré mši sv. To je tedy úhrnem více než 7 procent všech tzv. praktikujících katolíků, kteří chodí pravidelně každou neděli na liturgii.

Katolická morálka vždycky učila, že existují některé objektivně hříšné skutky, které za jistých okolností hříšnými být nemusí, a skutky, které jsou hříchy „per se“, tj. v žádném případě jimi být nepřestanou, nikdy se nestanou „bezhříšnými“. Tuto nauku vysvětlil nejnověji papež Jan Pavel II. v encyklice Veritatis Splendor r. 1993. Objasníme si to na konkrétních příkladech.

Ještě ve svém dětském věku jsem četl příběh z Polska z 50. let 20. století, jak dva venkovští chlapci ve věku 11 let šli ráno jako obvykle do sousední vesnice do školy. Kráčeli podél železniční trati a náhle si všimli, že voda po vydatném nočním lijáku podemlela koleje. Protože tam neviděli žádného drážního zřízence, usoudili logicky, že o tom asi ještě nikdo na nádraží neví. Proto jeden z hochů utíkal na stanici, zatímco druhý se rozhodl na místě počkat a pokusit se zastavit vlak, kdyby tudy projížděl. Skutečně za krátkou dobu ho uslyšel v dáli houkat. Rozdělal tedy na trati oheň, jenže vlhké dřevo, které kolem posbíral, nechtělo hořet. Proto zapálil učebnice a sešity nejen své, ale i svého spolužáka, který svou aktovku u něho nechal, aby se mu lépe běželo na nádraží. Oheň vzplanul a vlak zastavil.

Samozřejmě úmyslně vandalsky zničit cizí majetek je materiálně (objektivně) hříchem proti 7. přikázání. Jenže v tomto případě se hoch z uvedeného příběhu žádného hříchu nedopustil, neboť ve hře byla záchrana lidských životů, naopak se jednalo o skutek lásky k bližnímu.

Občas slýchám námitky, že by se psychiatr neměl zabývat duchovním životem svých pacientů. Od toho jsou prý kněží nebo duchovní vůdci. A já s tímto názorem nesouhlasím. Můj postoj zní: zabývat se duchovním životem pacienta do takové míry, do jaké míry souvisí s jeho psychickými potížemi. A navíc – zdravý duchovní život může mnoha pacientům pomoci.

O duchovním životě byla napsaná spousta knížek. Konají se přednášky, duchovní cvičení, lidé mají možnost navštěvovat společenství a také mají možnost si vybrat, jaký typ spirituality jim nejlépe vyhovuje. Někdy je ale obtížné se v nabídce akcí a literatury orientovat. Kromě křesťanství se nabízejí jiná náboženství, hnutí a sekty. Při současné krizi autority a relativizaci hodnot je pro někoho těžké rozlišit, co je vlastně správné a co ne.

Zkušení duchovní vůdci mohou potvrdit, že zdravý duchovní život se neobejde bez zdravé přirozenosti. Zdravý věřící člověk není ani „éterická bytost“, která uznává jen duchovní hodnoty, ani není pouze tělesným člověkem, který preferuje rozum a to, co lze objektivně pozorovat a hodnotit.

Jak vypadá zdravý duchovní život ? Je třeba vědět, k jakému cíli směřujeme. Vrcholem veškeré modlitby je kontemplace, „přebývání s Bohem ve svém chrámu“, plnost sebeuvědomění a zároveň plné sjednocení s Bohem. Zdravý duchovní život se také pozná podle plodů, tzv. ovoce Ducha svatého: láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Život v plnosti, jak je zmíněn v Písmu, mimo jiné znamená integraci všech složek osobnosti. Dokonalost v křesťanském pojetí není chápána jako bezchybnost, ale spíše jako plné sebepřijetí, což pak usnadňuje i přijetí druhých.

Bez ohledu na to, jestli se to líbí či nelíbí Bohu, ve jménu vynuceného „společenství“ s protestanty byla v proslulé mariánské svatyni v Loretu připuštěna ke koncelebraci katolické mše sv. protestantská „kněžka“. Na snímku je vidět, jak žena ukazující už svým oděvem na luteránskou duchovní vchází spolu s katolickými kněžími do presbytáře a zůstává tam s nimi i při modlitbě kánonu.

Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna probíhala ve všech kostelech brněnského děkanátu dle oficiálního oznámení modlitba za spravedlivý mír. To je zajisté v pořádku, nicméně přesto mi tady něco chybělo. A nešlo o maličkost.

Nebudu zde rozebírat teorie o míru podle sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského, Franciska Suaréze a dalších významných katolických teologů, to udělali dávno přede mnou kvalitním způsobem jiní. Řeknu jenom, že pravý a dokonalý mír je dle latinské terminologie „tranquillitas ordinis“, tj. klid řádu. Skutečný spravedlivý mír není tedy jenom klidem zbraní. To, že fyzicky zdatní muži nejsou povoláváni na frontu a na města nepadají ničivé bomby ještě neznamená skutečný mír, i když lidé to takto běžně chápou.

Mírem, byť nikoli dokonalým, je teprve stav, kdy nevinný člověk se nemusí bát, že ho státní moc nebo teroristické organizace státem podporované či tolerované připraví o život, poněvadž se nějak odlišuje nebo překáží, např. náleží k „nežádoucí“ rase či třídě nebo zastává jiné přesvědčení než oficiální. Nelze tedy považovat za stav míru, když v Sovětském svazu mezi dvěma světovými válkami, i když oficiálně tento stát žádnou válku nevedl, byli lidé na základě rozkazů Lenina, Trockého, Dzierźyńského či Stalina popravováni nebo vražděni v koncentračních táborech kvůli příslušnosti k tzv. „vykořisťovatelské třídě“ nebo kvůli své víře v Ježíše Krista, stejně tak neexistoval mír v nacistickém Německu před II. světovou válkou, neboť docházelo k vraždění lidí z důvodů příslušnosti k tzv. „nežádoucí“ rase.

Matku Boží vzýváme v loretánských litaniích jako „Královnu mučedníků“. Přitom ale víme, že ona nezemřela mučednickou smrtí, ani nemáme zprávy, že by jí tím někdo hrozil. Přitom mučednictví pro Krista je – a bylo především takto chápáno v prvotní církvi – jako nejvyšší vyznamenání pro křesťana. Všichni apoštolé šli s radostí vstříc mučednické smrti včetně sv. Jana, který byl z vařícího kotle, kam jej za císaře Domiciána hodili, vytažen zázrakem živý. Proč Panně Marii, která byla přece – jak zpíváme v krásné mariánské písni – „po Bohu ta nejprvnější“, Všemohoucí tuto poctu odepřel? Jenže omyl! Mučednictví Panně Marii odepřeno nebylo. Neexistuje totiž pouze mučednictví krvavé, ale i nekrvavé, které může někdy být ještě horší. A Matka Boží jím prošla v nejvyšším stupni.

Vzpomeňme si na situace v našem životě, kdy jsme byli svědky těžkého utrpení a bolesti někoho z našich drahých: manželského partnera, dětí, rodičů. Prožívali jsme vnitřně tuto bolest s ním, trpěli jsme ne sice fyzicky jako on, ale psychicky. A trpěl snad v dějinách fyzicky někdo víc než Ježíš Kristus, náš Božský Spasitel? Mystikové (bl. Anna Kateřina Emerichová, Marie z Agredy aj.) potvrzují na základě svých vidění, že nikdy neexistovalo větší a strašlivější utrpení nějakého jiného člověka v historii, než utrpení Kristovo.