Původně jsem o tom vůbec nechtěl psát. Jenže co mohu dělat, když ze všech médií (tištěných, audiovizuálních, internetových), kdykoliv je otevřu nebo spustím, to na mne pokaždé vyskočí jak péro ze škatulky. A těch emocí kolem toho! Ne, ten sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) v Brně vůbec být neměl. Jsem zásadně proti. Pokusme se ale podívat na celou záležitost bez emocí, objektivně a pod zorným úhlem katolické morálky.

Historická fakta oboustranně vyvážená

Před II. světovou válkou žily v Čechách a na Moravě cca 3 miliony Němců. Byli po Češích druhou nejpočetnější národnostní skupinou, frustrovanou ale z toho, že jsou až druzí, nikoli první jako za habsburské monarchie spolu s rakouskými Němci. Nicméně v národnostním ohledu se jim nevedlo špatně. Nikdo je ani jazykově, ani kulturně neutlačoval, měli své německé školy od mateřských až po vysoké, své politické strany, kulturní zařízení a spolky atd. Proto jejich separatismus a volba Henleinovy Sudetoněmecké strany r. 1935 a 1938 jsou z hlediska politické etiky těžko omluvitelné. Henleinovci již v té době se otevřeně hlásili k ideologii nacionálního socialismu, rasové nenávisti a velkoněmeckého šovinismu. Sudetoněmecká strana získala r. 1935 v parlamentních volbách v celostátním měřítku 15 procent hlasů a stala se druhou nejsilnější formací v ČSR. V komunálních volbách r. 1938 volilo potom Sudetoněmeckou stranu téměř 90 procent německých voličů.

Co znamenal tzv. Protektorát Čechy a Morava pro český národ je dostatečně známo. Lidice, Ležáky, Ploština, Javoříčko… obce a osady, jejichž obyvatelstvo bylo téměř kompletně vyvražděno. Počet obětí hitlerovského teroru v protektorátu (popravených, zavražděných, zemřelých v koncentrácích atd.) činí oficiálně více než 350 tisíc lidí. K tomu ještě musíme připočíst další statisíce těch, kteří prošli koncentračními tábory, jež se podepsaly na jejich zdraví, takže brzy po válce zemřeli. Německý Hitlerův nacionálně socialistický režim byl zločinecký naplňující všechny znaky gangsterské organizace. Byl též nenávistně protikřesťanský, papež Pius XI. jej nazval ve své německy psané encyklice „Mit brennender Sorge“ r. 1937 „novopohanským“ (srvn. náš článek „Církev a nacismus“). Obětmi nacismu se staly mimo jiné i tisíce katolických duchovních a angažovaných laiků z celé Evropy ovládané hitlerovci. Na tom všem měli mnozí sudetští Němci aktivní spoluúčast, vzpomeňme jen na tzv. státního tajemníka v protektorátu Karla Hermanna Franka, organizátora vyhlazovacích akcí proti českému národu, původem knihkupce z Karlových Varů.

Po válce propukly protiněmecké emoce jakožto logický důsledek nacistického teroru. Přišli o život i nevinní lidé. To neospravedlňujeme, naopak příkře odsuzujeme, pravda padni komu padni. Jako katolický křesťan nemohu obhajovat a omlouvat vyhazování německých nemluvňat z kočárků z mostu do Labe, jak se dělo v Ústí n. L., masakr v Postoloprtech nebo pochod smrti brněnských Němců, kdy značná část jich zemřela u Pohořelic na úplavici. Obětmi nebyli jenom esesáci a gestapáci (ti často stačili zavčas uprchnout), nýbrž ve značné míře též matky s dětmi a staří lidé. Mimochodem, tyto zločiny nepáchali čeští odbojáři a vlastenci, ale převážně kriminální spodina nebo konfidenti gestapa, kteří si chtěli takto opatřit „alibi“. Brněnský pochod smrti byl dílem dělníků ze Zbrojovky, kteří díky tomu, že pracovali za války pro wehrmacht, se těšili proti jiným občanům různým výhodám: dostávali mnohem vyšší příděly potravin, jezdili na bezplatné rekreace atd. Jejich poválečná aktivita v tzv. Revolučních gardách (lid jim říkal „rabovací gardy“), které měly tyto činy na svědomí, byla pouze nechutným alibismem.

Já osobně jako katolík ctící morální nauku Církve nemohu souhlasit ani s principem kolektivní viny, jímž bylo ospravedlňováno poválečné vyhnání Němců z území Čech a Moravy. Nebyla respektována ani presumpce neviny, jak je tomu v každé civilizované společnosti. Katolická morálka kolektivní vinu odmítá, uznává pouze tu individuální. Německý filozof křesťanské orientace Karl Jaspers, pronásledovaný nacisty, se zamýšlel ve své knize „Otázka viny“ nad zločiny spáchanými ve jménu německého národa a klasifikoval vinu jednotlivců takto: nejníže stojí vina metafyzicko-morální, tj. kdy občan se chová vůči evidentním zločinům své vlády lhostejně, neklade si otázku, jak pomoci obětem nebo teror dokonce schvaluje. Toto není postižitelné sankcemi, to spadá podle Jasperse do vztahu mezi dotyčnou osobou a Bohem, do lidského svědomí.

Vyšší kategorií je potom vina politická, která zahrnuje širokou škálu postojů a skutků od vhození volebního lístku do urny až po politické funkce. Hlas ve volbách pro stranu se zločinným programem není ještě žádným důvodem pro sankce, nota bene volby jsou tajné, ale dobrovolná politická aktivita pro takový režim a kariéra v jeho strukturách již ano. Prorežimní novináři a funkcionáři nacistické strany NSDAP by podle Jasperse rozhodně měli stanout před soudem.

Na nejvyšším stupni se potom ocitá vina kriminální, kdy člověk se dopouští jménem režimu zločinů proti druhým lidem. Tady musí ve všech případech nastoupit trestní stíhání.

Je pravdou, že u našich sudetských Němců po válce často nebyla reflektována osobní vina nebo nevina, např. rozdíl mezi funkcionářem NSDAP nebo pronacistickým žurnalistou a např. vdovou domkářkou v Jeseníkách, která se po celou válku vyčerpávala starostmi o to, jak ze svého drobného hospodářství s malým pozemkem, pár kozami a drůbeží uživit sebe a své děti, politikou se vůbec nezabývala. Přesto i ona musela po válce odejít a opustit svoji rodnou obec, kde na hřbitově leželi všichni její předkové.

Čtenáři zajisté dovolí, abych uvedl i zkušenost mého otce, který pocházel z národnostně smíšené vesnice na Źidlochovicku. Na konci války byl vězněn v koncentračním táboře pro účast v odboji. Ve své rodné vsi se znal i s Němci, kteří se během okupace chovali k Čechům slušně, nikomu neublížili, nikoho neudali. Přesto i oni museli do odsunu.

Okřídlená věta „není Němec jako Němec“ se sice stala omletou frází, nicméně je pravdivá. Já například žasnu při četbě nedávno vydaného biografického slovníku Martyrologium Katolické církve v českých zemích (vyd. Praha 2025, autor Jan Stříbrný a kol.) kněžských mučedníků obou předchozích totalit na území dnešní ČR, kolik bylo mezi obětmi nacismu sudetoněmeckých kněží. Jde o desítky popravených nebo zahynulých v koncentrácích, což je téměř stejný počet jako u kněží české národnosti.

A byly mezi nimi vysoce ušlechtilé typy. Bl. Engelmar Unzeitig, farář ve Zvonkové na Šumavě vězněný v koncentráku v Dachau, se dobrovolně na konci války přihlásil k ošetřování spoluvězňů, kteří onemocněli tyfem, ačkoliv věděl, že pravděpodobnost smrti je tady vysoká. Skutečně také zemřel jako mučedník lásky k bližnímu. Nebo německý opat cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodu mons. Tecellin Jaksch, jehož gestapo zatklo a klášter byl zrušen. Ten si odpykal trest vězení v Linci a na sklonku války byl deportován do internace v moravském Tišnově u Brna do kláštera sester cisterciaček. Stalo se v dubnu r. 1945, že někdo z místních občanů zabil vojáka wehrmachtu. Velitel nechal za odvetu nastoupit všechny muže a vybrat každého desátého k zastřelení. Tu náhle do toho vstoupil opat Jaksch a nabídl se jako dobrovolná oběť za všechny tyto většinou otce rodin vybrané k popravě. Velitel byl konsternován, zastřelení odložil s tím, že se poradí s nadřízenými. K tomu již ale nedošlo, neboť Němci museli prchat před postupující Rudou armádou. Opat Jaksch tímto hrdinským činem zachránil několika tišnovským rodinám otce. On, Němec, českým rodinám.

Ano, i takoví byli někteří sudetští Němci a je nutno v zájmu pravdy, spravedlnosti a objektivity na to nezapomínat a toto připomínat.

Otázka smíření

Ta předpokládá odpuštění vzájemných křivd, příkoří a zločinů. To ovšem není možné bez toho, aby ony byly správně pojmenovány, vyčísleny a vzájemně srovnány. To je úkol pro historiky.

Tady máme před sebou následující fakta. Počet českých a moravských Němců, kteří po válce byli ze strany Čechů nevinně usmrceni, činí podle historiků cca 30 tisíc. Počet obětí na životech občanů Protektorátu Čechy a Morava ze strany Němců však představuje několik stovek tisíc plus další stovky tisíc těch, kteří přežili válku v koncentračních táborech III. říše. Vidíme tady disproporci, která neumožňuje klást obojí teror na stejnou úroveň, i když musíme krutosti na civilním německém obyvatelstvu po válce odsoudit. Nota bene bylo to hitlerovské Německo, kdo násilím obsadil české země, nikoli naopak. A to s podporou a za vydatné masové pomoci českých a moravských Němců. Oni byli tím prvním, kdo začal, což se jim po válce vrátilo jako bumerang. Jestliže si stěžují na poválečné vyhnání, tak nutno též objektivně v zájmu pravdy říci, že právě oni ještě předtím po mnichovské dohodě ze 30. září r. 1938 brutálně vyháněli své české a moravské spoluobčany z jejich domovů. Nelze rovněž pominout skutečnost, že většina příslušníků gestapa a dalších represivních složek v protektorátu pocházela právě z řad sudetských Němců, protože ti uměli česky. Ještě těsně na samém sklonku války r. 1945, kdy již bylo jasné, že Německo prohrálo, vytvářeli někteří mladí příslušníci Hitlerjugend oddíly tzv. wehrwolfů, které se dopouštěly vražd civilního českého obyvatelstva a pokračovaly v nich ještě i po oficiálním ukončení války.

Proporcionalita německého násilí vůči Čechům a českého vůči Němcům vyznívá tedy jasně v neprospěch Němců, což je důležitý faktor v otázce smíření a vzájemného odpuštění. Možno zde připojit jednu analogii. Nacistická Goebbelsova propaganda se na konci války přímo otřásala hrůzou, když odsuzovala zničení Drážďan spojeneckými bombardéry. Z pěkného města nezůstalo zhola nic. O mnoho lépe na tom nebyly ani Hamburk a další lokality. Samozřejmě bombardování civilních objektů a lidských obydlí, kdy hynou i malé děti a staré osoby, se nedá ničím ospravedlnit, což hlásá i katolická morálka. Jenže odsuzovat jednostranně toto barbarství Spojenců a neříci zároveň, že to byli Němci, kdo s tím začal a zničil ze vzduchu bombami polskou Varšavu, holandský Rotterdam, britské Coventry a mnoho dalších měst je podlou manipulací, toutéž, jako když někdo volá po odplatě za odsun Němců z naší vlasti a jeho nevinných obětí, ale mlčí o předchozích mnohem horších zločinech Němců spáchaných jménem německého nacionalismu na obyvatelích Čech a Moravy.

Čeští a moravští Němci nalezli po válce svůj nový domov převážně ve Spolkové republice Německo (tzv. západní Německo), v menší míře v Rakousku a v komunistické tzv. Německé demokratické republice (tzv. východní Německo). Většina z nich si materiálně polepšila, což se týkalo hlavně těch, kteří odešli do Spolkové republiky, jejíž vláda jim vyplácela jako vyhnancům štědré dotace, což jim umožnilo začít tam novou existenci. To však nezmenšilo jejich frustraci ze ztráty původního domova, sousedů a dalších společenských vazeb. Bývalí sousedé a přátelé, rozptýlení po celém Německu, udržovali nadále spolu kontakty a pro usnadnění toho byl založen r. 1950 Sudetendeutsche Landsmanschaft, česky Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL). To pořádá od té doby každoročně o svatodušních svátcích v některém velkém německém městě sjezd. Tady se rodáci ze stejného kraje setkávali, vzpomínali a potěšili se též bohatým sudetoněmeckým folklórem. Jenže – kdyby šlo jenom o toto!

Nedílnou součástí všech těchto tzv. sudetoněmeckých dnů byla i politika. Předáci a organizátoři často patřili k bývalým aktivním nacistům nebo henleinovcům. Projevy řečníků nesly pečeť nenávisti vůči českému národu. I když je pravdou, že SL se hned na počátku formálně zřekl nacionálního socialismu a odsoudil jeho zločiny, tak na sjezdech o nich téměř nepadlo slovo a hovořilo se jednostranně pouze o zločinech Čechů. V tom vynikali zejména funkcionáři tzv. Witikobundu, součásti a odnože SL. Jeho zakladatel Walter Brand byl před válkou aktivním henleinovcem, za války členem NSDAP a příslušníkem SA. Podobnou minulost měli i jeho nejužší spolupracovníci. Jejich protičeské štvaní dosahovalo někdy i takové úrovně, že se samotná spolková vláda musela od toho distancovat. Tyto výlevy šovinismu a protičeské nenávisti poskytovaly vydatný kanonenfutr komunistické propagandě v Československu v době studené války. Umožňovaly jí vyvolávat u českého obyvatelstva strach ze „Sudeťáků“, kteří opět usilují – samozřejmě s pomocí amerických imperialistů – o návrat na původní území a o pomstu. Domácí tzv. „nepřátelé socialismu“, kteří prý spolupracují se západními mocnostmi, chtějí opět sudetské Němce na našem teritoriu, proto represe vůči všem odpůrcům režimu jsou prý nutné kvůli bezpečnosti československých občanů.

Jenže čas nestojí. Sudetští Němci, kteří museli z Čech a Moravy v dospělém věku odejít, jsou již mrtví. Jejich děti, jak ty, které odešly spolu s nimi, tak i ty, jež se narodily krátce po válce v Německu, patří dnes k nejstarší generaci, co rychle odchází na věčnost. SL ale funguje dál. Vedou ho vnuci nebo již pravnuci vyhnaných dospělých Němců. Ti již prožili celý život ve Spolkové republice nebo v Rakousku, to je jejich pravá vlast, proto již odsun u nich nevyvolává takové emoce. Je pravdou, že rétorika SL je na sjezdech podstatně mírnější než byla v 50. letech. R. 2015 se SL oficiálně vzdal jakýchkoliv majetkových nároků vůči ČR a jejich občanům. Jenže jak tomu máme věřit, když prohlášení SL podepsané jeho mluvčím Berndem Posseltem současně říká, že místo toho požaduje „evropské uspořádání a respektování lidských práv včetně práva na domovinu a sebeurčení“. To tedy znamená, že s odvoláním na „právo na sebeurčení a domovinu“ se mohou potomci odsunutých Němců, když si usmyslí, vrátit se do českých zemí pod záštitou EU, jíž se zaštiťují.

Proč SL nadále hovoří o „právu na domovinu a sebeurčení“, čímž se oháněli právě henleinovci a nacisté? Dnešní členové a funkcionáři SL mají přece svou „domovinu“ v Německu nebo v Rakousku, tam se narodili, vyrostli a tam žijí. Tato „práva“ jsou tedy bezpředmětná. Pokud chtějí např. u nás legálně podnikat, pracovat nebo uzavřít sňatek s občanem ČR a z toho důvodu se zde usadit, nikdo jim přece nebrání, toto je náležitě ošetřeno jinými právními normami a je nadbytečné mluvit tady o „právu na domovinu a sebeurčení“. Tato formulace nepřímo říká, že tito potomci odsunutých sudetských Němců mají legální nárok hromadně se k nám vrátit a usadit se tady. Tomu nahrává i odmítání Benešových dekretů ze strany SL. Nežádáme po nich, aby s nimi souhlasili, přiznám se, že sám mám k tomuto dokumentu kritické výhrady (hlavně co se týká znárodňování), ale jednou jde o to, že odsun Němců, byť s ním můžeme jakkoliv polemizovat, patří k jedněm z výsledků II. světové války a nelze ho změnit, leda za cenu nových konfliktů a nového násilí.

Sudetoněmecký sjezd v Brně plánovaný na 22.–25. května je vůbec prvním konaným mimo území Německa nebo Rakouska. Zorganizoval to ve spolupráci s SL spolek Meeting Brno s podporou města Brna. Skutečně nelze, než toto výslovně odmítnout a prohlásit za skandál – a to z těchto důvodů:

Nicméně základní otázka zůstává: Je možné smíření mezi českým etnikem a etnikem sudetoněmeckým, byť dnes již absolutně rozpuštěným v etniku celoněmeckém? Ano, ale pouze na úrovni křesťanském, na bázi křesťansky motivovaného odpuštění stvrzeného společnou mší sv. Na sjezdu SL v Brně je sice mše plánovaná, ale v rámci narativu SL a magistrátu města Brna. Nelze ale realizovat smíření bez pravdy! A ta je taková, že neomluvitelné krutosti sice byly na obou stranách, jenže Němci byli první a jejich zločiny mnohem četnější.