Svobodné zednářství vždycky patřilo a dodnes patří mezi základní, a díky svému utajení nejprohnanější nepřátele Církve. Označení „svobodný zednář“ pochází ze středověku z anglických slov „Free Mason“, což znamená „svobodný kameník“. Tito řemeslníci nepodléhající žádné vrchností byli svobodnými dělníky, nabízejícími své služby především stavitelům gotických katedrál. Každá stavba chrámu byla řízena materiálně i ideově z hutě, tzn. ze zvláštní dílny, kde se zpracovával materiál a kde se také všechno projektovalo. Tato huť se anglicky nazývala „lodge“, česky „lóže“. Tito svobodní kameníci se sdružovali do náboženského bratrstva, jež se identifikovalo s lóží. Uvnitř ní se zachovávala přísná disciplína mlčení o pracovních technologiích, k nimž brzy přibyla symbolická řeč tajuplných znaků, hájících pracovní a výrobní tajemství. Většinou se jednalo o obrazce pracovních nástrojů a oblečení: trojúhelníky, kladívka, lžíce, zednické zástěry apod. Členové lóže se považovali za něco exkluzivního, výjimečného, postupně se vyvinuly i rituály přijímání do lóže a postupného seznamování s jejím tajemstvím. Světská i náboženská symbolika lóží se tak vyvíjela v utajení a bez kontroly Církve i veřejnosti, proto nebyla uchráněna před pronikáním věroučných bludů. Velmi brzy do lóží pronikly gnostické hereze. „Gnóze“ je starořecké slovo a znamená „poznání“. Nejde však o přirozené poznání lidským rozumem, ale o mystické, nadpřirozené poznání skrytých pravd a tajemství, k němuž mohou dospět pouze mimořádné osvícení lidé. Zcela logicky tedy gnostické hereze maximálně přitahovaly členy lóží, kteří se považovali díky svému stavitelskému a kamenickému umění a symbolice, jíž rozuměli pouze oni, za nadřazené zbytku obyvatelstva.

Gnosticismus ohrožoval Církev již ve starověku a stál u počátků většiny bludařských sekt a hnutí ve středověku. V průběhu 17. století zakořenilo u většiny evropských zednářských lóží tzv. rosenkruciánství, které je typicky gnostickou herezí. Německý spisovatel Johann Andrea z Adelsbergu, opírající se o původní středověkou legendu, vytvořil literární a mytickou postavu Chrétiena Rosenkreuze. Jeho příjmení znamená „růže a kříž“. Kříž ale není symbolem vykoupení v křesťanském slova smyslu, nýbrž lidské námahy a utrpení, jež souvisí s vývojem člověka, který symbolizuje růže. Zjednodušeně řečeno člověk žije na tomto světě ve stavu utrpení, z něhož se může osvobodit pouze tím, že pozná svůj vlastní vývoj, související s vývojem (evolucí) celé přírody. Toto poznáni je dáno pouze několika zasvěcencům, kteří mají schopnost přesáhnout sebe sama a proniknout do tajemných sfér přírody, jež v sobě skrývá Boha. Rosenkruciáni nevěří v transcendentního Boha, stojícího nad světem a vesmírem, ale v panteistického Boha uvnitř přírody, Bůh a příroda jsou pro ně jedno a totéž (rosenkruciánem byl i J. A. Komenský). Cesta k „vyššímu poznání“ vede podle rosenkruciánů skrze magické rituály, které převzali z orientálních náboženství: z perského zoroasterismu, starořeckého pythagoreismu, hinduismu, buddhismu, egyptského kultu boha podsvětí Osirida a z židovské kabbaly (nauka o „skrytém“ poznáni a okultismu).

Kromě gnostického a okultního rosenkruciánství pronikl také do lóží filozofický směr raně osvícenského deismu: Bůh sice stvořil svět i člověka, ale o jejich další existenci se nestará a nechává všechno, aby se řídilo svými vlastními zákony. V lóžích se ujal pro takto deisticky chápaného Boha termín „Velký architekt vesmíru“. V tomto systému nemělo žádné místo Boží vtělení a vykoupení, neboť jestliže Bůh člověka pouze stvořil a dál se o něho nestará, tak ani Ježíš Kristus nebyl Bohem, nýbrž jenom velkým mudrcem a filozofem.

Tento osvícenský deismus nebyl v rozporu s okultním rosenkruciánstvím, oba směry se naopak v lóžích perfektně doplňovaly. Velký architekt vesmíru mohl bez problémů svět a vesmír stvořit a potom se v přírodě „rozpustit“. Deismus nevylučoval víru v různé duchy, s nimiž člověk může komunikovat za pomoci magie a tím dosáhnout „vyššího poznání a štěstí“.

První konstituce zednářství a reakce Církve

Klíčovým letopočtem pro svobodné zednářství je rok 1717, kdy v jedné londýnské hospodě se sešli zástupci rosenkruciánských a deistických lóží, aby uzavřeli „jednotu“. Presbyteriánský pastor James Anderson sepsal poté r. 1723 první konstituci „Lóže svobodných zednářů“. V této konstituci se píše: „Řád svobodných zednářů byl ustanoven k zušlechtění člověka: milováníhodného člověka, vzorného občana a dobrého poddaného, nezlomného ve svých slibech, věrného ctitele Boha přátelství, spíše přítele ctnosti než odměny…“. S tím by bylo možno i z katolického hlediska celkem souhlasit. Přesto však o pouhých 15 let později r. 1738 papež Klement XII. v bule „In Eminenti“ píše tato silná slova: „Ustanovujeme a nařizujeme odsoudit a zakázat sdružení, shromáždění, sjezdy, konvence či jiné, které obsahují termín ,svobodozednářský’“. Papež též přikazuje věřícím „neudržovat žádné styky s takovými sdruženími pod trestem exkomunikace, která bude naložena na bedra všech, kdo neuposlechnou toto naše nařízení…“. Další papež Benedikt XIV r. 1751 v bule „Providas“ označuje svobodné zednářství jako „zaslouženě se těšící špatné pověsti“ a dodává, že „členství v této sektě vede ke zlu a nepravostem“. Klement XIII. vydává hned dvě buly proti zednářství a encykliku „Christíanae republice salus“ r. 1766, kde pranýřuje „troufalost nepřátel, lidí odsouzeníhodných, kteří se oddali mýtům, aby vzkřísili z popela absurdity bezbožnosti, které byly již tolikrát pohřbeny…“. Následně potom Pius VI. v encyklice „Inscrutabile“ r. 1775 označuje zednáře jako „lidi, kteří jsou posedlí šílenstvím přizpůsobení se nové době a ohrožují tím samou podstatu racionality přírody a pokoušejí se obrátit ji v trosky… tito lidé skrývají ničemnost své doktríny v půvabných slovech a krásných formulacích, aby zlákali a oklamali mnoho lidí mezi slabými, aby nakonec všichni odmítli svou víru nebo alespoň v ní byli zvikláni…“.

„Půvabná slova a krásné formulace“, o nichž hovoří papež Pius VI., se dají vztáhnout na výše uvedené věty Andersonovy konstituce. Proč byli papežové tak ostří vůči zednářům? Z jakých zkušeností vycházeli? Zednářské lóže se začaly z Anglie rozšiřovat po celé Evropě. Utajení jim usnadňovalo cestu k politické moci a poskytovalo prostor k zavádění proticírkevních opatření, jež často vyústila v otevřené pronásledování. I když Andersonova konstituce nepřekračovala rámec společenské konvence a postrádala viditelný vztah k jednotlivým vyznáním, ideologie, kterou zednářské lóže po Evropě šířily a pro niž získávaly hlavně vysoce postavené osobnosti včetně církevních hodnostářů, znamenala ve skutečnosti nové náboženství, jež bylo v diametrálním rozporu s katolickou naukou. Na to museli papežové reagovat.

To, že zednářství není ve skutečnosti humanitní naukou snášenlivosti, za jakou je často vydáváno, ale novým náboženstvím, potvrzuje r. 1871 americký generál a čelný zednář Albert Pike, považovaný za největšího ideologa svobodného zednářství. Ve svém spise „Morálka a dogma“ píše doslova: „Svobodné zednářství je dědicem tradice starověkých mystérií a zachovává původní podání prvotní víry. Nejstarší pravdy jsme převzali ze zend-avestismu a védismu, od Platona a Pythagora, z Indie a Persie, od Féničanů, Řeků a Egypťanů, jakož i ze svatých knih židovských. Zednářství je náboženstvím se vším všudy. Všechny tyto uvedené doktríny tvoří náboženství a filozofii zednářství. Proto do kompetence zednářství patří nejen výuka politických, morálních a filozofických pravd, ale také náboženských. Svět k nám brzy přijde hledat své vládce a velekněze.“ O Ježíši Kristu a Katolické církvi ani slovo. Z těchto zdrojů zednářství nečerpá, naopak je s nimi v totálním rozporu, protože pohanské kulty, mající magickou a satanistickou konotaci, se s křesťanstvím sloučit absolutně nedají. Intriky proti Katolické církvi se záměrem zcela ji zničit jsou písemně doloženy.

Ve Španělsku františkán José Torrubia hned v první polovině 18. století si vyžádal od svých představených zvláštní povolení a vstoupil do zednářské lóže, aby poznal pravý stav věcí. Zjištění předčilo všechny jeho obavy. Ve své zprávě sděluje, že „zednáři holdují sodomii, magii, kacířství a ateismu“. K podobnému zjištění dospěly církevní autority také v Portugalsku, kde byla odhalena dokonce kriminální činnost tamních lóží a plány na totální likvidaci Katolické církve. To všechno vyústilo ve velké pronásledování katolíků, jež započalo v 18. století právě v Portugalsku a bylo ukončeno krvavou genocidou za Velké francouzské revoluce.

Jak Pombalova krutovláda, tak i bestiality Francouzské revoluce byly téměř výhradně dílem svobodných zednářů, jak dokazuje samotný Lennhofův Slovník svobodného zednářství (Eugen Lennhof: Freimaurerlexikon, Wien 1932), jehož autor sám byl zednářem a hrdě se k tomu hlásil. Do svého slovníku zařadil nejvýznamnější osoby dějin, které kdy náležely k lóžím. Mezi nimi jsou naprosto všichni vedoucí představitelé a vůdcové Francouzské revoluce. O rozhodujícím vlivu zednářství v revoluci píší i významní historikové R. Secher, J. R. Nowak, E. Rostworowski, A. Soboul aj. Rovněž tak všichni osvícenští filozofové ve Francii 18. století byli svobodnými zednáři. Zednářství tak nese klíčovou vinu na genocidě katolíků za Francouzské revoluce. Ta skončila oficiálně nástupem Napoleona Bonaparta r. 1799 do úřadu prvního konzula a posléze „císaře všech Francouzů“. Ten sice nebyl zednářem, nicméně vládl s podporou zednářských lóži. Katolická církev po 10 letech pronásledování mohla opět legálně existovat, ale Napoleon se snažil učinit z ní služebnici svého režimu. Když se mu to nepodařilo, dal r. 1809 papeže Pia VIl. deportovat z Říma do Francie na zámek Fontainebleau, kde jej držel jako vězně až do svého pádu r. 1814. Vídeňský kongres let 1814–1815 posílil v celé Evropě panovnický absolutismus, který se sice formálně opíral o křesťanství, nicméně snažil se mít Církev pod kontrolou a bránil těsným kontaktům biskupů s Římem.

Změna taktiky svobodných zednářů v 19. století

Ve vztahu zednářství vůči Katolické církvi je možno pozorovat po Vídeňském kongresu jistý posun. Jestliže před Francouzskou revolucí kladli zednáři větší důraz na pronásledování Církve včetně krvavého, jako tomu bylo za jakobínské vlády v revoluční Francii, tak po r. 1815 již tuto taktiku staví až na druhé místo a soustřeďují se více na pronikání do vnitrocírkevních struktur ve snaze vykuchat z katolicismu všechno autenticky katolické. Církev se měla stát pouhým servisem pro uspokojení náboženských potřeb obyvatelstva a byla vyzývána přizpůsobit se liberálnímu duchu náboženské a mravní lhostejnosti, prosazovanému svobodným zednářstvím. Jestliže některý biskup se tomuto vzepřel a odmítl se spokojit s přítomností Církve „pouze v kostele a sakristii“, jestliže vystupoval veřejně na obranu těch morálních hodnot, které byly osvícenstvím a liberalismem ohroženy, se zlou se potázal. Klasickým příkladem je statečný arcibiskup z německého Kolína nad Rýnem Clemens August von Droste-Vischering. Vláda, složená převážně ze zednářů, k nimž náležel i pruský král Friedrich Wilhelm III., uzákonila volný rozvod a následný sňatek manželů včetně katolíků. Arcibiskup Droste proti tomu veřejně kázal a vydal pastýřský list. Výsledkem bylo jeho zatčení a uvěznění na několik let. Na protesty Sv. stolce vláda nic nedbala.

Zednáři si nadále udržovali své pozice u panovnických dvorů. Pokud se některý z předních politiků nebo monarchů pokusil zbavit jejich vlivu, doplatil na to nakonec sám. Ve Francii král Karel X. Bourbonský, praktikující katolík, jenž chtěl postavit zemi zpět na katolický základ, zjistil přítomnost zednářů ve svém okolí, kteří sabotovali jeho úsilí. Když se je pokoušel od dvora odstranit, vyvolal r. 1830 velmistr lóže Grand Orient Ludvík Filip Orleánský proti němu revoluci, jež Karla svrhla a vynesla zednáře Ludvíka Filipa na královský trůn. Zároveň zednáři pronikali do Katolické církve jako teologové a publicisté v usilovné snaze „smířit“ katolickou nauku s osvícenským a liberálním učením o údajné rovnosti všech náboženství a nejednoznačnosti pravdy. Ve Francii v tomto smutně proslul kněz Felicité Robert de Lammenais, svobodný zednář, jehož názory byly odsouzeny papeži Řehořem XVI. a bl. Piem IX. Řehoř XVI. vydal už r. 1832 encykliku „Mirari vos“, kde takové postoje kategoricky odmítá. Lammenais nakonec opustil kněžskou službu a stal se redaktorem proticírkevního časopisu, financovaného zednářskou lóží. Ve Francii, v Německu, v Rakousku, ale i ve Španělsku je v té době zřejmá usilovná zednářská snaha omezit církev administrativně a proniknout do jejích struktur, aby byla přetvořena k zednářskému obrazu, tj. aby se stala pouhou hlasatelkou tolerance a pěstovala dobročinnost. V Rakousku tuto politiku horlivě uplatňoval již v letech 1780–1790 císař Josef II. s pomocí svých zednářských rádců hraběte Václava Kounice a Josefa Sonnenfelse. Jeho nástupci Leopold II. a František I. v ní pokračovali, i když odstranili výstřelky Josefovy politiky.

Ve Španělsku vyvolávali zednáři protikatolickou hysterii. R. 1834 při vypuknutí cholery v Madridu zednáři kontrolovaný tisk rozhlásil, že vinu na tom nesou jezuité, kteří prý otrávili veřejné studny. Revoluční rok 1848 byl do značné míry také dílem svobodných zednářů, i když jednotlivé lóže často stály proti sobě na opačné straně barikády, zednáři bojovali proti jiným zednářům. Největší a nejkrvavější revoluce proběhla v Paříži a připravilo ji v utajení 5 tamních lóží. Obětí pouličních bojů se stal i pařížský arcibiskup Affre, když se pokoušel rozvášněný dav uklidnit a byl zasažen kulkou.

V první polovině 19. století se osamostatňují také španělské a portugalské kolonie v Latinské Americe. Vznikají nové státy: Mexiko, Brazílie, Peru, Kolumbie, Argentina atd. Zednáři se staví do čela tohoto národně osvobozeneckého boje, ujímají se moci a prosazují proticírkevní zákony. Nejvýznamnějším byl Simon Bolívar, osvoboditel Kolumbie a Venezuely, jeden z čelných a vysoce postavených zednářů.

Papežské dokumenty proti zednářství v první polovině 19. století

Papežové ani v této době neochabují v demaskování svobodného zednářství jako zhouby křesťanství. Pius VII. napsal v bule „Ecclesiam a Jesu Christo“, že zednáři „přicházejí v rouše ovčím, ale fakticky nejsou ničím jiným než dravými vlky…“. Zvlášť ostře odsuzuje jejich výzvy k náboženské lhostejnosti a nahrazování svátostí vlastními zednářskými obřady. Jeho nástupce Lev XII. r. 1825 vydává bulu „Quo graviora“, v níž jmenuje zednáře a další tajné sekty, kteří „veřejně hlásají… agresivitu ke vztahu k myšlence Božství Ježíše Krista a samotné existence Boha. Otevřeně se chlubí svým materialismem, svými kodexy a statuty, z nichž je zřejmý záměr svržení zákonitých hlav států a totální destrukce církve…“. Další papež Pius VIII. poslal r. 1829 všem biskupům apoštolský list „Traditi humilitate“, v němž označuje zednáře za „tajná sdružení buřičů, kteří se stavějí proti Bohu i pozemským autoritám, zejména pak v duchu ďábelské ideje chtějí zničit Církev…“. Dále tento papež na ně aplikuje slova svého starověkého předchůdce a církevního učitele sv. Lva Velikého: „Jejich pravdou je lež, jejich bohem je satan a jejich obřadem neřest…“. Řehoř XVI. potom ve výše zmíněné encyklice „Mirari vos“ mj. píše: „Zednáři způsobili stav, který vidíte vlastníma očima. Zkáza mravů triumfuje, věda se stává drzostí a svoboda bezuzdností…“. Dále pokračuje: „Akademie a školy se rozeznívají ozvěnou názorů otevřeně napadajících katolickou víru. Tato ďábelská a ničemná válka se vede zcela otevřeně před zraky veřejného mínění. Skrze tyto instituce a příkladem učitelů se tak kazí myšlení mládeže, dávají se těžké rány náboženství a propaguje zkáza mravů. Odhazují se všechny brzdy, všechny zábrany, které nabízí náboženství, jež jsou jediným jistým základem pozemských království. Pozorujeme úplnou destrukci veřejného pořádku, pád celých knížectví a svržení veškeré zákonné moci. Toto překvapující množství neřestí má svůj původ právě v těchto heretických sdruženích a sektách, v nichž všechno, co je svatokrádežné, ničemné a rouhavé, se spojilo dohromady v obrovskou stoku nečistoty.“ Dále papež Řehoř zaujímá stanovisko k zednářské ideji přizpůsobit věrouku a mravouku tehdejšímu bezbožeckému světu: „Církev podle nauky Tridentského koncilu je založena na Ježíši Kristu a jeho apoštolech. Veškerá pravda je jí předávána každého dne z inspirace Ducha Svatého…“. Následně potom papež obviňuje zednářství, že „osnuje ohavné spiknutí proti kněžskému celibátu, žádá zmírnění požadavků týkajících se nerozlučitelnosti manželského svazku a hlásá náboženský indiferentismus, podle něhož může dosáhnout věčné spásy každý bez ohledu na náboženskou příslušnost…“.

Nelze upřít, že mnoho z těchto slov papeže Řehoře XVI. neztrácí na aktuálnosti ani dnes, kdy se setkáváme s genderovou ideologií a jejími důsledky. Tenkrát se jednalo o nerozlučitelnost manželského svazku, dnes již jde o rodinu jako takovou, o homosexuální svazky, potraty a eutanazii. Vývoj, který k tomu všemu vedl, započal právě tam, v epoše papežů Řehoře XVI. a jeho velkého nástupce bl. Pia IX. Smutnou roli zde sehrála především italská zednářská obedience „Alta Vendita“ (někdy též Alta Venta), jež vyvolala krvavou protipapežskou revoluci v Římě.

Alta Vendita

Po porážce Francouzské revoluce převzali otěže protikatolického boje zednáři v Itálii. Ta byla rozdrobena na řadu samostatných států, mezi něž patřil i Církevní stát v čele s papežem, jenž zahrnoval Řím a celé teritorium střední Itálie. Romantický nacionalismus 19. století volal po vytvoření jednotné velké Itálie, což znamenalo mj. i zánik Církevního státu. Zednáři se postavili do čela těchto snah.

Již ve 20. letech 19. století vznikaly v Itálii tajné organizace tzv. karbonářů, jejichž úkolem bylo bojovat partyzánským způsobem války a terorem proti stávajícím politickým vládcům s cílem zlikvidovat dosavadní struktury a na jejich troskách dát vzniknout nové, sjednocené Itálii. Karbonáři byli od prvopočátku propojeni se zednářstvím a tvořili samostatné lóže. Nejvyšší z nich se nazývala „Alta Vendita“. Tento starobylý italský výraz znamená něco jako „vznešená, ušlechtilá pomsta“. Tím měla být dána teroru proti knížatům a papežům a lidem v jejich službách jakási nálepka ušlechtilosti. Šlo o pomstu za to, že brání jednotě Itálie, ale tato pomsta není údajně nemravná, protože se jedná o vznešenou věc. Karbonáři se hlásili k ideálům Francouzské revoluce a velebili její teror. Za svého největšího nepřítele považovala Alta Vendita papeže. Vysoká religiozita italského lidu však karbonářům bránila otevřeně hlásat své záměry, proto je ukrývali a navenek ostentativně zdůrazňovali katolicismus, ale s tím, že chtějí jeho „reformy“. Ke karbonářům a Altě Venditě patřili i někteří vnitřně odpadlí kněží. O jaké reformy se mělo jednat, sdělují nepokrytě její tajné instrukce, zveřejněné papeži Řehořem XVI., Piem IX. a Lvem XIII.:

1. V katolické církvi musí být provedena vnitřní revoluce, která „smíří“ její nauku s moderními ideály osvícenství;
2. Za tím účelem má být všude zavedena nová teologie, která se zbaví nánosů „temného, barbarského středověku“ a scholastické filozofie, reprezentované sv. Tomášem Akvinským, a postaví své základy na naukách francouzských osvícenců a jejich myšlenkových nástupců;
3. V Církvi budou postaveny na první místo takové hodnoty, jako rovnost všech náboženství, laický (čili nenáboženský) stát a světonázorový pluralismus;
4. Tyto myšlenky je nutno protlačit do katolických seminářů, na teologické fakulty a do všech typů katolických škol, do katolického tisku, do řeholních řádů a kongregací, a také do biskupských kurií;
5. Papež nemusí nutně s těmito záměry souhlasit, bude ale zapotřebí postupně jej zbavit pozice náměstka Kristova a učinit z něj pouhého „čestného prezidenta světového episkopátu“ bez jakékoliv pravomoci něco Církvi nařizovat. Proto musí být omezena i jeho vnější nezávislost, kterou představuje Církevní stát. Ten je třeba zlikvidovat, papež se má stát řadovým občanem sjednocené Itálie.

Tyto plány hlásal též kanovník Roca, svobodný zednář a odpadlý kněz, postižený exkomunikaci. Po jeho smrti se všechny nalezly v jeho korespondenci. Roca měl velký vliv a prosazoval „novou, osvícenou katolickou církev“, která se postupně zbaví všech tradičních nauk a obřadů a stane se součástí „nové církve, složené ze všech dosavadních existujících náboženství a filozofických směrů“.

Mazziniho Římská republika

V revolučním roce 1848 italští zednáři odhalili svou pravou tvář. Papež bl. Pius IX. si v Papežském státě získal lásku především chudého lidu svými reformami v jeho prospěch. Alta Vendita a jí řízené italské nacionalistické organizace toho chtěly využít a nabídly papeži, aby se stal vůdcem v boji za sjednocení země. Pius IX. byl známý svojí dobrotou srdce a vstřícností. Italští zednáři se proto domnívali, že jej snadno budou mít „pod kontrolou“, jeho prostřednictvím proniknou i na nejvyšší místa v Církvi a odstraní z ní všechno bytostně katolické. Škaredě se však přepočítali. Pius IX. ve slavnostním dokumentu prohlásil, že jeho posláním je být náměstkem Kristovým a nikoliv politikem nebo vojevůdcem.

„Hosana“ se ze dne na den změnilo v „Ukřižuj!“ Byly organizovány demonstrace, na nichž lůza nesla transparenty s nápisy: “Pius nás zradil! Smrt papeži, kardinálům a kněžím! Smrt Kristu, ať žije Barabáš!“ Vypukla revoluce, do jejíhož čela se postavil bohatý advokát a vysoce postavený svobodný zednář Giuseppe Mazzini, jenž vyhlásil tzv. Římskou republiku se záměrem zavést v Římě „jakobinismus“. Revolucionáři zavraždili premiéra Církevního státu hraběte Pellegrina Rossiho, papež sám se zachránil emigrací do města Gaety v přestrojení za prostého kněze v kočáru bavorského vyslance.

V Římě nastala spontánní loupež majetku kostelů a klášterů. Z nemocnic byly propuštěny řeholní sestry a nahrazeny prostitutkami. Došlo ke zvířeckému plenění chrámů. Lůza z nich vyhazovala zpovědnice a pálila je v ulicích. Denně se sloužily na veřejných prostranstvích nebo ve zpustošených kostelech „satanské mše“, při nichž docházelo ke zneuctění konsekrovaných hostií ukradených ze svatostánků. Mazziniho republikánská vláda vybídla davy k vraždám kněží a řeholních osob. Celkový počet pobitých duchovních a řádových sester jde do tisíců, jen v klášteře San Callisto byly později nalezeny ostatky 90 kněží, povražděných většinou dýkami. Teror Mazziniho zednářských republikánů ukončila r. 1849 francouzská vojska, která vstoupila do Říma. Šlechetný a milosrdný Pius IX. na zednářský teror odpověděl rozsáhlou amnestií, což vyvolalo údiv francouzského poslance de Beaumonta, jenž se pateticky tázal: „Znáte nějaký podobný stát, v němž by násilná revoluce byla ukončena tak, jako v Papežském státě Pia IX., kde nebyla prolita ani kapka krve protivníků?“

Likvidace Papežského státu

Pius IX. vydal poté řadu věroučných dokumentů. Vnější stránka jeho pontifikátu byla charakteristická především zvyšováním životní úrovně nejchudších obyvatel Církevního státu a naplňováním požadavku sociální spravedlnosti. R. 1869–1870 proběhl v Římě l. vatikánský koncil, jenž proklamoval neomylnost papeže ve věcech víry a mravů. Koncil však nemohl být dokončen, neboť právě toho roku zednářští liberálové v Itálii opravdu „velkoryse“ odplatili papežovo milosrdenství z r. 1849. Prominentní zednář Giuseppe Garibaldi ve službách savojské královské dynastie dobyl Řím a papež se stal tzv. „vatikánským vězněm“.

Garibaldiho armáda páchala neuvěřitelné krutosti, nezastavila se ani před vraždami dětí. Když r. 1860 obsadila Sicílii, zorganizovala veřejnou popravu místního faráře a aktivních katolíků s povinnou účastí obyvatelstva. 8letá Angelina Romanová, která měla svého kněze upřímně ráda, začala při tom hlasitě plakat. Rozzuření vojáci ji tedy přiřadili k odsouzeným a zastřelili spolu s nimi. Papežský stát byl zrušen. Kněží a řeholní osoby byli lůzou vražděni a pachatelé, pokud se vůbec dostali před soud, osvobozováni. V Římě se konal kongres ateistů, na němž byla vyhlášena „válka klerikálnímu tmářství“. Vycházely tiskoviny oslavující satana, v turínském divadle Alfieri se zpívala „hymna na počest ďábla“, složená zednářem Josuem Carduccim a začínající slovy „Vítej, satane! Ať se k tobě vznáší naše kadidla, ty jsi zvítězil nad Jahvem kněží!“ Kostely a kláštery byly systematicky vylupovány a posvátné předměty ničeny. Desítky duchovních osob se staly v letech 1870–1874 oběťmi vražedných útoků, tisíce jich byly vážně zraněny. Novou vládu sjednocené Itálie tvořili členové zednářských loží. Jeden z jejich členů prohlásil: „Je pravda, že potíráme katolicismus, protože on představuje největší nebezpečí pro naši dobu…“. Za slovní nebo písemnou obranu papeže a katolického náboženství hrozil několikaletý trest vězení a vysoká pokuta. Teprve ve 2. polovině 70. let 19. století italská vláda pod tlakem širokých vrstev především venkovského obyvatelstva, které zůstalo věrné víře předků, zmírnila protikatolická opatření. Není pochyb o přednostní účasti zednářských loží na těchto zločinných akcích. Ony samy ve svých publikacích a novinových článcích se k tomu hlásí a pyšní se tím.

Literatura:

• Baum Robert, Prantner Hans: Svobodné zednářství a Církev, Olomouc 1999
• Berlichingen Adolph von: Gabriel García Moreno, Dettelbach 2007
• Buehlmeyer Carl: Kirchengeshichte III, Paderborn 1959
• Dyczewski Leon: Svatý Maxmilián Maria Kolbe, Brno 2005
• Encyklika „Humanum Genus”, české vydání r. 2005, překl. Henryk Lahola
• Fisher Paul: Szatan jest ich bogiem, Poznań 1995
• Gonzaga da Fonseca: Fatima, Český Těšín 1993
• Graber Rudolf: Athanasius, Olomouc 2003
• Kolektiv autorů SVAM: Svobodné zednářství, Praha 1992
• Haubelt Josef: Dějiny svobodného zednářství, Praha 1997
• Krajski Stanislaw: Pius IX., pogromca liberalizmu, Warszawa 2000
• Lassus Arnaud de: Masoneria, Paris 1993
• Lennhof Eugen: Freimaurerlexikon, Wien 1932, srov. jednotlivá hesla
• Luddendorf Erich: Eliminace zednářství, Praha 1993, překl. J. Voříšek
• Malý Radomír: Humanisté nebo satanisté?, Brno 1997
• Týž: Katolická církev a svobodné zednářství, in Immaculata 6/2013–4/2015 (v článcích tohoto seriálu najde čtenář přesné citace stránek příslušné literatury, vztahujících se k tématu tohoto hesla)
• Masny Marcin: Sekciarskie szkoly, Lad 4.5.1995
• Podolský B. Peter. Slobodomurárstvo, nešťastie našej doby, Bratislava 2007
• Schlinková Basilea: New Age z boblického pohledu, Praha 1991
• Vennari John: Alta Vendita, Jaidhof 2000
• Winter Eduard: Josefinismus a jeho dějiny, Praha 1945