1. díl

„Kulturní“ boj proti Církvi v Evropě

Zatímco v Itálii probíhal po dobytí papežského Říma teror proti Katolické církvi, jenž ustal teprve ve 2. polovině 70. let 19. století, uplatnili zednáři v jiných zemích Evropy proti katolíkům taktiku tzv. „kulturního boje“. Zahájil ho známý „železný kancléř“ Německa Otto von Bismarck. Tento „kulturní boj“ by bylo vhodnější nazvat „protikulturním“, neboť jeho cílem se stala Katolická církev, tvůrkyně evropské kultury a nositelka autentických kulturních hodnot. „Kulturní“ boj zuřil v Německu, ve Francii, ve Švýcarsku, v Belgii, v latinskoamerických státech a v mírnější formě také v habsburském Rakousko-Uhersku.

Bismarckovo členství v zednářské lóži je prokázáno Lennhoffovým Slovníkem. To ale nebylo na překážku jeho ostentativně zdůrazňovanému protestantismu. Administrativní represe proti Církvi svěřil Bismarck do rukou dalšímu zednáři, ministrovi kultu Adalbertu Falkovi. Vše započalo r. 1872, kdy vláda vyhlásila tzv. „jezuitský zákon“. Jezuité a tzv. „jim příbuzné řehole“ (redemptoristé, lazaristé, Otcové Sv. Ducha a panny Srdce Ježíšova) byli označeni za „státu nepřátelské“, vypovězeni ze země a jejich domy a majetek zabaveny. V květnu r. 1873 následoval potom další zákon, jenž byl téměř totožný s komunistickým zákonem o „státním dozoru nad církvemi“ u nás před r. 1989. Bez státního souhlasu se nikdo nemohl stát biskupem nebo farářem, všechny bohoslužby včetně těch, které se konaly uvnitř kostela, musely být příslušným úředníkem povoleny, církevní soudy nesměly uplatňovat svou pravomoc nad kněžími a věřícími, výuka náboženství nemohla probíhat ve škole, pouze na faře za dozoru příslušného státního úředníka, církevní školy byly zavřeny, vydávání katolického tisku a literatury bylo silně omezeno a podrobeno přísné cenzuře. Režim tato opatření zdůvodňoval vyhlášením dogmatu o papežské neomylnosti na 1. vatikánském koncilu, čímž se prý Katolická církev stala „nekulturní“ a proto je nutno ji zničit jako„škůdkyni kultury“.

Proti Katolické církvi německá vláda podporovala tzv. starokatolickou církev, inspirovanou odpadlým mnichovským kanovníkem Ignazem Doellingerem, jež se odštěpila od římské církve na protest proti dogmatu o papežské neomylnosti. Navzdory mohutné agitaci však katolický lid zůstal věrný pravé církvi Kristové a pokus instalovat tzv. starokatolickou církev místo římskokatolické skončil fiaskem. Protesty biskupů byly přísně trestány, většině byl odňat státní souhlas a museli se zdržovat mimo své diecéze. V největší říšské zemi v Prusku, které tenkrát zahrnovalo i katolické Porýní, mohli pouze 4 biskupové z tamních 12 vykonávat svůj úřad, stovky kněží se octly mimo duchovní službu. Někteří duchovní se dokonce dostali do vězení jen za to, že měli odvahu kritizovat zákon o civilním manželství a možnosti rozvodu církevně uzavřeného sňatku. Vláda též uplatnila tzv. „kazatelnicový paragraf“ (později hojně využívaný hitlerovským Německem), podle něhož mohl příslušný státní úředník odejmout knězi souhlas k výkonu duchovní služby na základě pouhého „nevhodného kázání“. I přes tyto represe se nepodařil Bismarckově vládě její záměr odvést obyvatelstvo katolických oblastí Německa k nové tzv. starokatolické denominaci. Právě laikové kladli statečný odpor, především vůdce katolické politické strany Centrum Ludwig Windhorst. Bismarck nakonec kapituloval a v letech 1880–1883 postupně ukončil tzv. „kulturní“ boj a uzavřel dokonce s papežem Lvem XIII. dohodu, v níž zaručil Katolické církvi svobodu a nezasahování státu do jejich vnitřních záležitostí.

Podle příkladu Německa zahájila tzv. „kulturní“ boj proti církvi i Francie. Stalo se tak za vlády svobodného zednáře Leona Gambetty, ministerského předsedy III. Francouzské republiky. Jejímu vzniku předcházela ostudná porážka Francie ve válce s Německem r. 1870 a pád císaře Napoleona III. Na jaře r. 1871 se zmocnili vlády v hlavním městě Paříži tzv. komunardi, vyznavači socialistické nauky Marxe a Engelse. Ti postavili katolické náboženství zcela mimo zákon a systematicky vyvražďovali kněze, zabili i pařížského arcibiskupa Darboye.

Zednáři tento teror podporovali. 26. dubna r. 1871 se sešli zástupci všech zednářských ritů působících ve Francii ve městě Chatelet, kde vydali prohlášení, v němž stojí mimo jiné: „Komuna je největší revolucí, jakou svět může obdivovat…“. Divoké běsnění pařížských komunardů se však brzy stalo zednářům nepohodlné, proto prezident nově vzniklé lIl. Francouzské republiky svobodný zednář Martin Thiérs s nimi krvavě zúčtoval. Zednáři tvořili většinu členů všech francouzských vlád až do II. světové války, např. r. 1895 v jedenáctičlenném kabinetu premiéra Bourgeoise jich bylo deset. Premiér Gambetta, věrný svým zednářským zásadám, vytyčil r. 1877 heslo: „Klerikalismus je náš největší nepřítel!“ Hlavní úder byl veden proti církevnímu školství. Vláda zavřela všechna katolická vzdělávací zařízení a nařídila jednotné státní školy, v nichž se nesmělo vyučovat náboženství. Podle německého vzoru byli zakázáni jezuité a některé další řehole, kněží nesměli vykonávat pastoraci v nemocnicích. Došlo i k takovým absurditám, jako byl zákon o „laicizaci hřbitovů“, podle něhož nemohli kněží vysluhovat pohřební obřady na hřbitovech a majitelé hrobů na ně nesměli umísťovat kříže. Teprve v 80. letech po několika diplomatických intervencích francouzská republikánská vláda svůj „kulturní“ boj odvolala a vrátila Církvi svobodu.

Inspirováni francouzským a německým příkladem zahájili zednáři „kulturní“ boj také v Belgii. Liberální vláda sestavená převážně ze zednářů vyhlásila r. 1879 zákon o zrušení církevních škol. Tím ale vyvolala v převážně katolické Belgii bouři odporu obyvatelstva, což způsobilo ve volbách r. 1884 porážku liberálů a socialistů a vítězství katolické strany, jež vládla až do r. 1919.

Rovněž ve Švýcarsku r. 1874 zednářská vláda vypověděla ze země jezuity a některé další řády a zabavila jejich majetek. Zrušila též diplomatické styky se Svatým stolcem, nuncius musel opustit zemi. Stejně tak biskup Ženevy a Lausanne Caspar Mermillod byl donucen k odjezdu ze země. Zároveň vláda veřejně vyhlásila svoji podporu starokatolické církvi a vyzvala katolické obyvatelstvo, aby do ní vstupovalo. Neúspěch této propagandy vedl nakonec i ve Švýcarsku v 80. letech k opuštění politiky „kulturního“ boje, i když některé kantony ponechaly proticírkevní zákony nadále v platnosti.

Velmi svérázný byl „kulturní“ boj v Rakousko-Uhersku. V této zemi byly zednářské lóže zakázány, ale pouze v tzv. Předlitavsku, tj. v českých zemích, v Rakousku, v Malopolsku a v Haliči. V Uhrách naproti tomu byly povoleny, proto většina liberálních politiků ve Vídni náležela buď k uherským, nebo k německým lóžím. Přesně toto byl případ ministerského předsedy Friedricha Beusta protestantského vyznání, jenž r. 1868 prosadil tzv. květnové zákony umožňující civilní manželství i pro katolíky a omezující výuku náboženství na školách.

Tzv. „kulturní boj“ probíhal i v latinskoamerických zemích. V Argentině, Brazílii, Peru a Chile tamější vlády, složené vesměs ze svobodných zednářů, provedly odluku církve od státu, zabavily církevní majetek, vypověděly jezuity a zakázaly výuku náboženství na školách. Když ušlechtilý katolický prezident Ekvádoru Gabriel García Moreno se těmto snahám postavil a vykonal zasvěcení země Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, rozhodly se latinskoamerické zednářské lóže na své tajné schůzi v peruánské Limě zavraždit jej atentátem. To se stalo r. 1875 v okamžiku, kdy prezident vycházel z katedrály. O dva roky později byl zednáři otráven i arcibiskup hlavního města Quito José Checa. Zednáři využívali každé příležitosti, aby podnítili proticírkevní propagandu. Vždycky si nějakou našli, i když k ni nebyl jediný racionální důvod. Tak si vzali za záminku vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti, které tisk jimi ovlivněný svévolně a lživě dezinterpretoval, jako by se papež sám prohlašoval za neomylného ve všem a vždycky. Nic nepomohlo, že církevní autority toto dogma jasně a srozumitelně vysvětlily jako mimořádný dar Ducha Svatého v situaci, kdy viditelná hlava církve definuje nějakou pravdu víry, zednářská média pořád mlela svoje a štvala lid proti papeži a učitelskému úřadu, že se „nekulturně“ prohlašují za neomylné.

Papežové na to museli náležitě reagovat, poukázat na celosvětovou podvratnou činnost zednářstva a strhnout jim masku „humanismu“, „tolerance“ a „dobročinnosti“, kterou si nasazovali. To učinil Lev XIII. v encyklice „Humanum Genus“ r. 1884, nejostřejším protizednářském dokumentu, jaký kdy Svatý stolec vydal.

Humanum Genus

Vliv zednářů ve veřejném životě a v politice byl už tak obrovský, že hlava Katolické církve na to nemohla nereagovat. Zednáři zlikvidovali za pontifikátu bl. Pia IX. Církevní stát a vyvolali pronásledování katolíků ve sjednocené Itálii, zednáři drželi otěže moci ve většině evropských zemí, zednáři prosazovali proticírkevní zákony jednotlivých států. Papež k tomu nemohl mlčet. Navenek ovšem zednářské lóže vystupovaly umírněně, čímž mátly mnoho katolíků. Zednářstvo oficiálně neodmítalo víru v Boha a hlásalo úmysl zušlechtit člověka mravně a duchovně, proto někteří katolíci neviděli ve vstupu do lóží nic špatného. Potom ale byli postupně ideologicky masírováni a ztráceli pod vlivem zednářské propagandy víru. Jak dosvědčují bývalí členové lóží, musí se zednář při slavnostním rituálu zříci víry v božství Ježíše Krista. Papež jako nejvyšší pastýř Kristova stáda byl proto nucen varovat.

Lev XIII. v encyklice píše mimo jiné: „Tajný svaz zednářů se během půldruhého století překvapivě úspěšné, drze a lstivě zachytil na všech místech státní správy a získal moc, která se rovná moci vládní. (…) I když tato sdružení v současné době zdánlivě vůbec nechtějí zůstat utajena, konají své schůze před zraky veřejnosti a vydávají vlastní časopisy, přesto – sledujeme-li je v celku – shledáme, že si uchovávají povahu a podstatu společností tajných, protože jejich nauka je utajena, a to nejen před veřejností, nýbrž i před mnoha vlastními členy. Vstupující člen musí slíbit, často dokonce i potvrdit slavnostní přísahou, že nikdy nikomu a žádným způsobem nevyzradí jména členů, symboly a učení. (…) Jejich konečným cílem je vyvrátit mravnost z náboženských kořenů a veřejného života a nahradit vše naturalismem. Naturalismus popírá božské Zjevení a články víry, které přesahují meze lidského rozumu. Vzhledem k tomu, že právě katolické církvi bylo svěřeno uchovávat v neporušenosti Boží zjevení, vznešenost víry a všechny prostředky spásy, obracejí se útoky proti ní. (…) Všude tam, kde se zednářům ve věcech víry a mravů nestaví do cesty žádné překážky, důsledně prosazují naturalismus do všech podrobností. Soustavně pracují na tom, aby ve státním životě zbavili Církev jakéhokoliv vlivu na výchovu, omezili její majetek a podkopali její autoritu.“

Papež Lev XIII. označuje zednářskou ideologii termínem „naturalismus“. Ten je odvozen od latinského „natura = příroda“. Zahrnuje všechny nauky a světové názory, jež uznávají pouze přírodu za reálný fakt a odmítají všechno nadpřirozené. Pojmem „naturalismus“ lze tak obsáhnout osvícenský ateismus Francouzské revoluce, marxistický dialektický materialismus, pozitivismus, Hegelův a Nietscheův panteismus atd. Lev XIII. dále píše: „Ačkoliv tato sekta vyznává obecně víru v existenci Boha, svědectví jejích vlastních činů naopak ukazují, že tato víra není pro každého z nich předmětem stálého přesvědčení a nenarušitelné jistoty. (…) Zednáři sledují jeden cíl: důkladné a úplné zničení náboženského a společenského pořádku zrozeného z křesťanských institucí a jeho nahrazení novým pořádkem, zformovaným podle jejich idejí naturalismu. (…) První zásadou naturalismu je přesvědčení, že ve všech záležitostech příroda, čili lidský rozum, musí být učitelem a pánem. (…) Zednáři též popírají jakékoliv jevení ze strany Boha. Podle jejich mínění neexistuje žádná pravda, jež by přesahovala lidský rozum, ani žádný učitel, který by byl oprávněn mocí svého úřadu vyžadovat od nás naslouchání. (…) V oblasti politického života naturalisté přijímají jako hlavní zásadu, že všichni lidé mají stejná práva a všichni v každém ohledu jsou si rovni. (…) Zdroj veškerých práv a také státních institucí spočívá buď v masách, nebo ve vládě ustanovené podle nových zásad: Stát má být nenáboženský čili ateistický.“

Biskupy celého světa potom Lev XIII. vybízí: „Žádáme, abyste se především snažili strhnout zednářům masku a ukázat jejich pravou tvář! Poučujte lid v pastýřských listech o ohavnosti jejich triků a skutků.“

„Humanum Genus“ není jediným protizednářským dokumentem tohoto papeže. R. 1892 publikuje list italským biskupům, kde říká: „Připomínáme, že křesťanství a zednářství jsou se sebou neslučitelné, členství v jednom se rovná zrušení členství v tom druhém. Nelze sloučit slova evangelia s hesly revoluce, Krista a Beliala, církve Boží s církví bez Boha…“ R. 1902 vydává potom Lev XIII. encykliku nazvanou „25. jubileum“, kde se opět zabývá problematikou zednářství a uvádí: „Tato temná sekta je zárodkem smrti současné společnosti. Jako trvalé zpřítomnění Francouzské revoluce stojí proti naší civilizaci. Jejím cílem je tajná nadvláda nad legální mocí a důvod její existence spočívá zcela na boji s Bohem a jeho církví… Zahrnuje svými sítěmi všechny národy a spojuje se s mnoha dalšími sektami, které nenápadně vede. Získala si vlády a infiltruje všechny společenské vrstvy. Stává se v legálním státě neviditelným a od odpovědnosti osvobozeným ilegálním státem. Tato sekta je plná ducha satanova, který – jak tvrdí apoštol – je schopen v případě potřeby se proměnit v anděla světla. Staví na přední místo humanitární cíle, ale všechno věnuje pro uskutečněni svých zednářských záměrů… Navenek nešetří slovy plnými úcty vůči autoritám, dokonce vůči samotnému náboženství, svůj nejvyšší cíl však vidí, jak o tom svědčí jejich vlastní statuta, v odstranění veškeré vlády a kněžství, v nichž vidí nepřátele svobody.“

Síla argumentace Lva XIII. byla natolik mocná, že zednáři pochopili nutnost změny taktiky. Uznali, že s pravdou tohoto dokumentu je těžké polemizovat. Proto sáhli k podvodné manipulaci, opírající se o lehkověrnost některých prostých katolíků. R. 1885 oznámil francouzský novinář Leon Taxil, prominentní člen zednářské obedience Grand Orient, že se zříká zednářství, a ohlásil svou konverzi ke katolické církvi. Činí tak prý pod vlivem encykliky „Humanum Genus“. Od tohoto roku začal Taxil publikovat přímo hrůzostrašné historky o zednářích, které se však nezakládaly na pravdě. Katolické farnosti a komunity jej však zvaly na přednášky a byly jím nadšeny. Vzdělaní katolíci a nositelé církevní autority začínali ale mít stále větší pochybnosti. Ty přerostly nakonec až v odmítnutí Taxila, když on začal vykládat o jakémsi médiu jménem Diana Vaughanová, jež prý měla při zednářském rituálu intimní kontakt s démonem jménem Bitru a podařilo se jí údajně utrhnout mu ocas. Taxil sliboval, že toto médium představí na jedné své přednášce a ukáže také onen „satanův ocas“. Tehdy vatikánský deník Osservatore Romano zveřejnil varovný článek, proti Taxilovi ostře vystoupil i známý německý jezuita Hermann Gruber a obvinil ho z podvodu. Taxil zorganizoval r. 1896 protizednářskou konferenci v Tridentu, na níž označil jezuitu Grubera jako člena zednářské lóže. Gruber ho vyzval, aby tedy konečně představil médium Vaughanovou a ukázal údajný satanův ocas.

Přitlačen „ke zdi“ svolal proto Taxil o rok později další konferenci, na níž s velkým smíchem přiznal, že žádná Vaughanová ani ďáblův ocas neexistují, že si to všechno vymyslel, aby ukázal, jak jsou katolíci hloupí a jakým nesmyslům o zednářích věří. Oznámil též, že ve skutečnosti nikdy nekonvertoval a své obrácení na katolickou víru pouze předstíral, aby zesměšnil protizednářské dokumenty Církve. Tato podvodná taktika byla ve skutečnosti namířena proti encyklice „Humanum Genus“, záměrem bylo, aby se vytvořilo u lidí povědomí: když není pravdou to, co o zednářích vykládal Taxil, tak nejspíš není pravdou ani to, co o nich píše Lev XIII. Katolíci jsou hloupí, když publikují o zednářích negativní informace.

Naštěstí z katolických řad se ozvaly proti Taxilovi nesouhlasné reakce zavčas. Katolíci, kteří znali katechismus, dokázali snadno rozlišit vymyšlené bláboly o zednářích od skutečného nebezpečí, které jejich lóže představovaly. V přístupu k zednářství je proto velmi důležité držet se toho, co řekli papežové a další církevní autority, a také toho, co je opřeno o autentické písemné dokumenty, nikoli toho, co se často nekontrolovaně šířilo a šíří mezi lidem ústně, neboť to často vychází ze zednářských lóží, aby byli katolíci kompromitováni jako „lehkověrní“ a „pověrčiví“.

Nejen Lev XIII., ale i jeho nástupce sv. Pius X. ostře odsoudil protikatolickou ideologii zednářů. Učinil tak v apoštolském listě „Vehementer Nos“, namířeném proti odluce Církve od státu, kterou provedla francouzská vláda v čele s premiérem Emilem Combesem, jenž se svou příslušností k lóži netajil. Pius X. v dokumentu skvěle analyzoval, že zednáři stojí za všemi protícírkevními opatřeními té doby, neboť jejich nauka k tomu vyzývá.

Odluka Církve od státu ve Francii

Francouzský parlament odhlasoval r. 1904 zákon o odluce Církve od státu, který vstoupil v platnost r. 1905. Pod záminkou náboženské svobody byly zakázány jakékoliv katolické symboly na veřejnosti: kříže, mariánské obrazy apod. musely zmizet ze škol, kanceláří, dílen a dalších veřejných prostor, ani jesličky o vánočních svátcích nesměly být na náměstích vystaveny. Škola se stala tzv. „laickou“, to znamená, že v ní nemohlo být vyučováno náboženství a učitelům se zakazovalo říkat před žáky, že existuje Bůh.

Církevní majetek byl zabaven, dokonce i kostely, fary, kláštery, biskupství a seminární budovy připadly do vlastnictví státu a obcí, které je pouze „propůjčovaly“ katolíkům k bohoslužbě a k výuce. Vláda také přestala platit mzdu kněžím, kteří, zbaveni i farních pozemků a hospodářství, byli tím odkázáni pouze na milodary věřících. Většina řeholních řádů a kongregací byla zrušena a jezuité vypovězeni ze země. Úřady též zavřely většinu církevních škol. Když papež sv. Pius X. osobně u francouzského prezidenta Loubeta, jenž přijel na státní návštěvu Itálie, protestoval, vypověděla Combesova vláda konkordát se Sv. stolcem, uzavřený za předchozího pontifikátu Lva XIII. Kněží a laikové, kteří projevili veřejný nesouhlas s odlukou, putovali do vězení. Proticírkevní opatření let 1904–1905 byla zmírněna teprve po l. světové válce, kdy Francie opět uzavřela konkordát se Svatým stolcem.

Krvavá perzekuce v Portugalsku

Svobodní zednáři ve vojsku provedli r. 1910 v této zemi státní převrat. Král Manuel II. byl svržen a musel emigrovat. Portugalsko se stalo republikou. O rok později se na mezinárodním zednářském sjezdu v Římě portugalský velmistr Magalhaes Lima chlubil: „Během 10 měsíců naší vlády jsme udělali to, co jiní nebyli schopni ani za mnoho let. Vyhnali jsme jezuity, zlikvidovali náboženské spolky, zavedli rozvody a oddělili Církev od státu…“ Do r. 1916 byly desítky kněží, především řeholních, povražděny zfanatizovanými antiklerikálními tlupami, mnoho duchovních se octlo ve vězení. Stačilo jen z kazatelny protestovat proti opatřením republikánské vlády, aby dotyčný kněz byl zatčen. Pius X. se ozval na obranu Církve v Portugalsku proti zednářskému teroru ostře psanou encyklikou „Iamdudum“ r. 1911.

I když tato opatření byla v průběhu l. světové války zmírněna, k definitivní změně došlo až po ní. Z duchovního hlediska je zde nezanedbatelný vliv zjevení Panny Marie ve Fatimě r. 1917. I tady se ukázali svobodní zednáři jako největší odpůrci tohoto poselství nebes. Policejní velitel v okresním městě Ourém, svobodný zednář Arturo dos Santos nechal 11. srpna r. 1917, tedy dva dny před avizovaným zjevením Panny Marie, všechny tři vizionáře zajistit. Byli předvedeni k výslechu na stanici. Tam jim dos Santos vyhrožoval, že když neprozradí tajemství, které jim Matka Boží svěřila, nebo když neprohlásí, že si všechno vymysleli, dá je uvařit v oleji. K zastrašení těchto dětí ve věku 6–10 let byla zinscenována nechutná komedie, kdy se velitel ptal podřízených, jestli už olej vře. Protože vizionáři zůstali pevní a byli ochotni raději podstoupit mučednickou smrt, než by zradili Pannu Marii, odeslal dos Santos do vedlejší místnosti, kde údajně už „se vaří olej“, nejprve Jacintu, o níž poté řekli Františkovi a Lucii, že prý je „již mrtvá“. Pak následovalo totéž s Františkem a dos Santos vyvíjel stejný nátlak na Lucii. Ani u ní však nepochodil.

Kruté zahrávání si s dětskou psychikou tímto způsobem je naprosto odsouzeníhodné a ukazuje na ztrátu veškerého taktu a ohleduplnosti u lidí zaujatých bojem proti Pánu Bohu, Kristu a Marii. Nicméně námaha zednářů se ukázala marná. Zjevení Nejsvětější Panny ve Fatimě změnilo celkovou atmosféru v zemi a přineslo své požehnané plody mimo jiné i v tom, že r. 1926 došlo v Portugalsku ke změně režimu a nová vláda prezidenta Oscara Carmony zaujala ke Katolické církvi vstřícnější postoj. O dva roky později se poté stal premiérem praktikující katolík Antonio Salazar, ctitel Panny Marie Fatimské.

Svobodní zednáři a sarajevský atentát

Následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand ďEste byl praktikujícím katolíkem a netajil se tím, že až se stane císařem, posílí vliv Církve a odstraní zákony, které jsou v rozporu s katolickou etikou a byly odhlasovány na popud svobodných zednářů. Dnes je na základě písemných pramenů dostatečně doloženo, že atentát na jeho osobu 28. 6. 1914 byl naplánován mimo jiné i v zednářské obedienci Velký východ (Grand Orient) v Paříži. Už 15. 9. 1912, tedy dva roky předtím, francouzský novinář Tourmentin publikoval článek, že získal tajnou zprávu od svého známého příslušníka Velkého východu, že tato zednářská obedience chystá atentát na Františka Ferdinanda. V korespondenci srbského nacionalisty Ciganoviče, člena Velkého východu, se rovněž nachází zpráva o tom, že zednáři plánují atentát na rakousko-uherského následníka trůnu. Na zednářském kongresu v Paříži 28. 6. 1917 (symbolicky na výročí zavraždění Františka Ferdinanda) jistý zednářský funkcionář Lebey se chlubil tím, že zavraždění rakousko-uherského následníka trůnu je dílem svobodných zednářů. Mnozí z významných hodnostářů Velkého východu (Papus, Gabrinovič aj.) se otevřeně vyjadřovali o Františku Ferdinandovi jako o „nábožném katolíkovi“, což je prý „nepřijatelné“.

Bylo by samozřejmě přehnané, kdybychom považovali atentát na Františka Ferdinanda pouze za dílo svobodných zednářů a přehlíželi celkový politický kontext tehdejší Evropy, rozdělené do dvou mocenských bloků s Německem a Rakousko-Uherskem na jedné straně a Francií, Velkou Británií a Ruskem na straně druhé. Nelze popřít, že atentát na následníka trůnu byl důsledkem napětí mezi Srbskem a habsburským soustátím kvůli Bosně a Hercegovině. Režie svobodných zednářů, usilujících o nastolení světovlády a o vyhlazení křesťanství, kteří využili tohoto stavu k prosazení svých záměrů, však není rovněž zanedbatelná. Proniknout do srbské odbojové organizace a do jiných politických sdružení včetně tajných výzvědných služeb jednotlivých států nebylo pro ně problémem. Svobodní zednáři měli vliv a pozice ve všech bojujících státech l. světové války. Nepřekvapuje, že de facto bojovali navzájem proti sobe na opačných stranách fronty. Mezi jednotlivými zednářskými obediencemi panovaly totiž nepřátelství a rivalita. Tak tomu bylo zejména mezi francouzskou obediencí Velký východ (Grand Orient), k niž patřily politické elity Francouzské republiky, a německou obediencí skotského ritu, k niž náleželi příslušníci vládnoucích kruhů Německa. Jediné, co je spojovalo, byla nenávist ke Katolické církvi a papeži. To je nepochybně jeden z důvodů, proč zednáři řízené vlády bojujících států, ať už se jednalo o Německo, či Francii, odmítly mírový plán papeže Benedikta XV. r. 1917. Jediným státníkem, který se k němu postavil kladně, byl rakousko-uherský císař bl. Karel I.

Je známo, že polský mučedník nacismu sv. Maxmilián Kolbe byl během svých studií v Římě r. 1917 svědkem řady protikatolických demonstrací u příležitosti 200. výročí založení zednářstva. Píše o tom takto:„V hlavním městě křesťanstva, v Římě, se v předválečných letech zednářská mafie, papeži opakovaně pranýřovaná, roztahovala stále drzeji. Její posluhovači se při oslavách Giordana Bruna nezastavili ani před vystavováním černého praporu s podobiznou Archanděla Michaela pod Luciferovýma nohama, ani před vyvěšením zednářských symbolů naproti oknům Vatikánu. Nepříčetná ruka se nezdráhala psát: ‚Satan bude vládnout ve Vatikánu a papež mu bude dělat otroka‘, a podobně… Smrtelná nenávist ke Kristově církvi a jejím zástupcům na zemi není pouhý výstřelek pobloudilých jedinců, nýbrž systematická činnost vyplývající z principu zednářství: zničit každé náboženství, zvláště katolické…“ Tyto skutečnosti vedly sv. Maxmiliána k založení Rytířstva Neposkvrněné se záměrem modlit se za obrácení svobodných zednářů.

Zednářství ve vztahu ke komunismu a nacismu

K lóžím náleželi i zakladatelé a přední teoretikové socialismu a komunismu v 19. století. Morelly, Babeuf, Saint-Simon, Fourier, Proudhon, Lassale aj. jsou vedeni v zednářském Lennhofově Freimaurerlexikonu jako členové. Příslušnost Marxe a Engelse k zednářským lóžím není průkazná, nicméně nadšená chvála krvavé Pařížské komuny, jež byla dílem Marxovy l. internacionály, všemi francouzskými lóžemi, svědčí o spřízněnosti obou ideologií. Zednářem byl i zakladatel komunistické Maďarské republiky rad Béla Kun. Maďarští komunisté během své kratičké vlády r. 1919 vraždili mj. i kněze a řeholníky. Z iniciátorů bolševické Říjnové revoluce v Rusku r. 1917 byl prokazatelně zednářem Lev Davidovič Bronstein-Trockij , muž číslo 2 sovětského komunistického režimu až do r. 1924. K zednářům ale patřila v počáteční fázi sovětské moci řada politických aparátčíků, příslušníků tajné policie a velitelů Rudé armády. Bez obrovské finanční podpory mezinárodního kapitálu, který ovládali zednáři, by sovětský komunistický režim neměl šanci se udržet. Ruský komunistický režim krvavě pronásledoval křesťany všech vyznání, což je dostatečně známo a zpracováno. Vina zednářů na těchto masakrech křesťanů je jasná. Vše spolu s Leninem naplánoval a řídil zednář Trockij. Na tom nic nemění ani fakt, že Stalin ve 30. letech při svých krvavých čistkách uvnitř komunistické strany vyvraždil i mnoho svobodných zednářů, ani oficiální Stalinova rétorika napadající zednářství.

Německý nacismus na rozdíl od komunismu byl od prvopočátku vůči zednářství nepřátelský. Zednářský rodokmen je však i zde patrný. Hitler byl krátce po l. světové válce členem zednářské lóže Thule Gesellschaft, která se zabývala satanismem a černou magií. Pro přílišné zdůrazňování tohoto prvku se dostala nakonec do konfliktu s jinými zednářskými lóžemi, což ji přivedlo až k protizednářskému postoji. Ten je patrný především v požadavku bývalého maršála Ericha Luddendorfa, Hitlerova spolupracovníka ve 20. letech a vyznavače okultismu, zednářství nekompromisně zlikvidovat. Luddendorf k tomu zveřejnil svých pověstných 7 protizednářských tezí. Přesto však Hitler po svém nástupu k moci udržoval se světovým zednářstvem, držícím v rukou otěže globální ekonomiky, kontakty prostřednictvím svého ministra hospodářství Hjalmara Schachta, člena zednářské lóže „Zur Freundschaft“. Až německá ekonomika stála plně na vlastních nohou a nacistická III. říše vyhlásila válku takřka celému světu, začali nacisté zednáře pronásledovat a posílat do koncentračních táborů. Uvězněn byl r. 1939 i samotný Schacht navzdory obrovským službám, které prokázal hitlerovskému režimu.

Obzvášť těžce se provinili zednáři také masovým vražděním katolíků v Mexiku za Callesovy diktatury.

Literatura:

• Baum Robert, Prantner Hans: Svobodné zednářství a Církev, Olomouc 1999
• Berlichingen Adolph von: Gabriel García Moreno, Dettelbach 2007
• Buehlmeyer Carl: Kirchengeshichte III, Paderborn 1959
• Dyczewski Leon: Svatý Maxmilián Maria Kolbe, Brno 2005
• Encyklika „Humanum Genus“, české vydání r. 2005, překl. Henryk Lahola
• Fisher Paul: Szatan jest ich bogiem, Poznań 1995
• Gonzaga da Fonseca: Fatima, Český Těšín 1993
• Graber Rudolf: Athanasius, Olomouc 2003
• Kolektiv autorů SVAM: Svobodné zednářství, Praha 1992
• Haubelt Josef: Dějiny svobodného zednářství, Praha 1997
• Krajski Stanislaw: Pius IX., pogromca liberalizmu, Warszawa 2000
• Lassus Arnaud de: Masoneria, Paris 1993
• Lennhof Eugen: Freimaurerlexikon, Wien 1932, srov. jednotlivá hesla
• Luddendorf Erich: Eliminace zednářství, Praha 1993, překl. J. Voříšek
• Malý Radomír: Humanisté nebo satanisté?, Brno 1997
• Týž: Katolická církev a svobodné zednářství, in Immaculata 6/2013-4/2015 (v článcích tohoto seriálu najde čtenář přesné citace stránek příslušné literatury, vztahujících se k tématu tohoto hesla)
• Masny Marcin: Sekciarskie szkoly, Lad 4. 5. 1995
• Podolský B. Peter. Slobodomurárstvo, nešťastie našej doby, Bratislava 2007
• Schlinková Basilea: New Age z boblického pohledu, Praha 1991
• Vennari John: Alta Vendita, Jaidhof 2000
• Winter Eduard: Josefinismus a jeho dějiny, Praha 1945