⇒ 1. část

Sebeobrana a právo jednat

Pokud nastane stav nouze – což se zjevně stalo! – pak je nutné před uznáním jakéhokoli jednání za zákonné zvážit princip sebeobrany a různé další podmínky.

S odkazem na práva katolíka bránit se nebo dokonce zaútočit na papeže (termín „útok“ je zde použit dvojznačně) napsal Francisco Suárez (1548–1617) ze Salamanské školy, jezuitský kněz a teolog, považovaný mnohými za jednoho z největších scholastiků hned po samotném svatém Tomáši Akvinském:

„Pokud papež vydá příkaz odporující správným zvyklostem, není třeba ho poslouchat; pokud se pokusí učinit něco, co je zjevně v rozporu se spravedlností a společným dobrem, bylo by přípustné mu klást odpor; pokud zaútočí silou, lze ho silou odrazit, a to s umírněností charakteristickou pro dobrou obranu.“

Sylvester Prieras (1456–1523), dominikánský teolog, jmenovaný papežem Lvem X. magistrem posvátného paláce (pozn. překl.: titul papežova osobního teologa) a známý svou podrobnou odpovědí na Lutherových 95 tezí, napsal:

“V odpovědi na otázku ‚co by se mělo dělat v případech, kdy papež ničí církev svými zlými činy?‘: Určitě by zhřešil; nemělo by mu být dovoleno jednat takovým způsobem, ani by neměl být poslouchán v tom, co je zlé; ale mělo by mu být vzdorováno zdvořilým pokáráním. … On nemá svoji moc k ničení; proto, pokud existují důkazy, že to dělá, je dovoleno mu vzdorovat. Výsledkem toho všeho je, že pokud papež ničí církev svými příkazy a činy, lze mu vzdorovat a zabránit výkonu jeho mandátu. Právo na otevřený odpor proti zneužívání autority preláty pramení také z přirozeného práva. … Jak poznamenává Cajetan, neprohlašujeme to vše v tom smyslu, že by někdo mohl mít pravomoc soudit papeže nebo mít nad ním autoritu, ale znamená to, že je dovoleno se bránit. Každý má opravdu právo vzdorovat nespravedlivému činu, pokusit se mu zabránit a bránit se.”

Tyto citace od slavných teologů představují poklad katolické teologie, vyjadřující práva, která mají katolíci v odporování zlým činům konaným jménem papeže. Smyslem těchto prohlášení není obviňovat daného papeže ze zla, ale ukázat, že můžeme za použití svého rozumu dospět k názoru, který je v mezích katolické ortodoxie a který ospravedlňuje právo na obranu i proti papeži, pokud je to nutné.

Kritici samozřejmě najdou citace velkých světců, které uvádějí opačné názory, ale to nedokazuje, že by názory těchto teologů byly nepravdivé, ale pouze to, že někteří věrní katolíci docházejí v různých situacích k odlišným závěrům.

Toto rozlišení je jádrem otázky Marcela Lefebvra resp. FSSPX, protože kritici se chovají, jako by existovalo nějaké de fide prohlášení, které činí abp. Lefebvra a jeho kněze neobhajitelnými, i když upřímný pohled na Církevní dějiny a teologické názory říká něco jiného.

Je-li možné, že by papež mohl církev nějakým způsobem “zničit”, pak, pro Církev a pro čest Krista, který Církev založil, má prelát právo s tím něco udělat.

Je třeba říci, že když mluvíme o tom, že papež “ničí” církev, nemyslíme tím, že brány pekla zvítězí, ale že papež může jednat způsobem, který je destruktivní a mohl by poškodit instituce Církve a její věřící.

Pokud je dovoleno, aby se člověk bránil proti zlým činům papeže, pak je samozřejmě dovoleno bránit také ostatní. A vzhledem k tomu, že biskupové jsou preláti, jimž byla svěřena povinnost starat se o duše, můžeme říci, že biskup musí udělat něco, aby bránil ostatní, jak bylo vysvětleno výše.

Protože biskup musí bránit katolíky před ohrožením jejich víry, má právo jednat – stejně jako otec, který musí chránit svoji rodinu před agresorem, má právo ji bránit.

Při posuzování toho, jak by člověk měl jednat v sebeobraně, aniž by překročil morální hranici, je třeba vzít v úvahu pět následujících podmínek.

Pět podmínek sebeobrany:

1. Stav nouze musí skutečně existovat.
2. Musel být učiněn pokus napravit ohrožení běžnými prostředky.
3. Vykonaný „mimořádný“ čin nesmí být ze své podstaty zlý a nesmí způsobit bližnímu žádnou újmu.
4. Při tomto porušování zákona je nutné dodržovat meze požadavků, které jsou stavem nouze skutečně kladeny.
5. V žádném případě by neměla být zpochybňována pravomoc příslušné autority a naopak by se mělo předpokládat, že za normálních okolností by s činem souhlasila.

Byl – nebo je – stav nouze? Ano.

Pokusil se abp. Lefebvre napravit stav věcí běžnými prostředky? Ano, jak dokládají historické záznamy, a můžeme také říci, že Don Pagliarani a Bratrstvo po smrti arcibiskupa Lefebvra postupují stejně.

Je skutečně zlé zasvěcovat biskupy i bez mandátu? Ne.

Zde musíme udělat krátkou odbočku, protože existuje názor, nejčastěji propagovaný teology a spisovateli, kteří pocházejí nebo jsou připojeni ke komunitám Ecclesia Dei, jako je FSSP, který argumentuje opačným směrem.

Otec Gleize nedávno publikoval řadu článků hájících akce FSSPX a jejich doktrinální pozici týkající se zasvěcení proti obviněním a kritice, které byly zveřejněny Fraternitou svatého Petra ve francouzské publikaci Claves.

Odpovědí P. Gleize je třídílná studie, která se poprvé objevila v Courrier de Rome. Pro stručnost – i když doporučuji si ji přečíst celou (nazývá se De la Nature de L’Épiscopat: L’Explications Facile de la Fraternité Saint Pierre) – zde nabídnu, po stručném vysvětlení kontextu, shrnutí jeho argumentů s příslušnými podrobnostmi v několika odstavcích.

Pro pochopení kontextu: ti, kteří se staví proti FSSPX, zastávají názor, že biskupové nemohou být vysvěceni bez mandátu, protože mimo jiné se při svěcení uděluje jak moc svěcení, tak i jurisdikce. Protože tomu tak údajně je, je jakékoli biskupské svěcení bez papežova požehnání nutně schizmatické. protože bez udělení jurisdikce by nebylo možné biskupa vysvětit. To ale vyvrací papež Pius XII., který napsal v Mystici Corporis:

„Přesto při výkonu tohoto úřadu nejsou zcela nezávislí, ale jsou podřízeni zákonné autoritě římského papeže, ačkoli požívají běžné jurisdikční pravomoci, kterou dostávají přímo od téhož papeže.“ (Zvýraznění přidáno autorem)

To znamená, že moc jurisdikce pochází od papeže, nikoli z aktu zasvěcení. Zdá se, že Druhý vatikánský koncil je s tímto v rozporu, když v Lumen Gentium, č. 21, odstavec 2 říká:

„Biskupské svěcení uděluje spolu s kněžským úřadem také úřad učitelský a pastýřský (v lat. orig regendi). Tyto úřady však podle své povahy mohou být vykonávány pouze v hierarchickém společenství s hlavou a členy sboru.“

Zdá se, že to naznačuje, že svěcení biskupů uděluje de facto jak moc svěcení, tak jurisdikci. Toto se však pokouší objasnit vysvětlující poznámka (Nota Praevia) na konci dokumentu Lumen Gentium, když uvádí:

„Při svěcení se dává ontologická účast na posvátných úřadech, jak to nepochybně vyplývá z tradice, i liturgické. Úmyslně se používá slova úřady (munera), a ne moci (potestates), protože toto druhé slovo by se mohlo chápat o moci schopné výkonu (ad actum expeditia). K vzniku takové moci schopné výkonu je nutné, aby hierarchická autorita dodala kanonické neboli právní určení (determinatio). Toto určení může záležet v udělení zvláštního úkolu (officium) nebo v přidělení podřízených a dává se podle norem schválených nejvyšší autoritou. Taková další norma se vyžaduje z povahy věci, protože jde o úřady, které má vykonávat více osob podle Kristovy vůle hierarchicky spolupracujících.“

Díky způsobu vyjadřování, typickému pro Druhý vatikánský koncil, je vysvětlení trochu nejasné a je ponecháno otevřené interpretaci. Ačkoli, abych byl spravedlivý, když je text interpretován z hlediska tradice, lze to shrnout takto: když je biskup vysvěcen, moc svěcení přijímá plně a moc jurisdikce v potenci, která musí být „aktivována“ činem papeže.

Opačný názor, který zastává publikace Fraternity svatého Petra, je, že obě pravomoci jsou ve skutečnosti realizovány během svěcení, je ale nezákonné na základě těchto mocí jednat bez výslovného mandátu. Tento postoj však není v souladu s tradicí a zdá se být aplikací koncilní novoty na údajně tradiční kritiku FSSPX.

V každém případě zde je shrnutí postoje otce Gleize.

Nedávný pokus Fraternity svatého Petra podkopat argumenty FSSPX pro svěcení z 1. července spočívá na jediném kroku: zrušit rozdíl mezi mocí svěcení a mocí jurisdikce, aby se každý biskup bez kanonického poslání stal jakousi teologickou nemožností. Trojdílná odpověď P. Jean-Michela Gleize v Courrier de Rome ukazuje, že tento krok neobstojí v konfrontaci se zdroji, ze kterých údajně vychází. Tridentský koncil, Lev XIII., svatý Tomáš, dokonce i vlastní Nota Praevia Druhého vatikánského koncilu – pokud postavíme tyto citace do jejích plného kontextu, pak vždy ukazují pravý opak toho, co se „Theologus“ (pseudonym, který je autorem článku o Bratrstvu) snaží říct. Například věta svatého Tomáše o biskupově „jakoby královské“ odpovědnosti za Mystické Tělo je uvedena v té samé pasáži, která vysvětluje, proč sesazený biskup, jakmile je obnovena jeho jurisdikce, není nikdy znovu vysvěcen – protože to, co si během zbavení moci udržel, byla právě jeho moc svěcení, odlišná od jurisdikce. Episkopát podle tradičních církevních pojmů nikdy nepotřeboval fúzi, kterou potřebuje studie FSSP.

To, co z toho dělá více než jen technický spor, je to, co z něj ve skutečnosti vyplývá. Pokud jsou tyto dvě moci skutečně oddělitelné – což podporuje Tridentský koncil, Andělský učitel a dokonce i poctivý výklad samotného Druhého vatikánského koncilu – pak není nic ze své podstaty vnitřně rozporného na tom, že biskupové jsou vysvěceni pouze za účelem zachování moci svěcení: biřmují věřící, světí kněze a předávají platné a integrální kněžství v okamžiku, kdy ti, kterým je svěřena jurisdikce, tak nečiní. To je celá podstata tvrzení FSSPX. Argumenty FSSP proti němu nejsou ve skutečnosti ani tak doktrinálními argumenty, jako spíše redefinicí episkopátu, která vyhovuje závěru, který si přeje – a která, ne náhodou, vyhovuje urovnání, které zanechalo vlastní kněze FSSP závislé na hierarchii, jejíž doktrinální a liturgický posun po koncilu sama FSSP oficiálně nepopírá.

To je hlubší pointa, ke které se P. Gleize neustále vrací: celá debata o munus a potestas je způsob, jak se nebavit o tom, co skutečně ospravedlňuje svěcení, což je samotný stav nouze. Nikdo nezpochybňuje, že pokoncilní krize je skutečná, že sliby dané v roce 1988 se nesplnily, ani že Traditionis Custodes odhalila, jak podmíněná zůstává pozice FSSP. Otázkou nikdy nebylo, zda biskupové normálně potřebují papežský mandát – samozřejmě, že potřebují. Otázkou je, co se stane, když jsou ohroženy samotné obvyklé prostředky pro ochranu víry duší, a zda v této mimořádné situaci teologie Církve o episkopátu ponechává prostor pro to, co arcibiskup Lefebvre udělal v roce 1988 a co nyní znovu udělalo Bratrstvo. Čteno poctivě, plně a v kontextu, ponechává.

S ohledem na to se nyní zabývejme otázkou, zda arcibiskup Lefebvre zůstal v mezích toho, co stav nouze vyžadoval. Ano, nesvětil biskupy s jurisdikcí, a proto nezřídil paralelní církev ani hierarchii.

Zpochybňoval abp. Lefebvre platnost papežova úřadu nebo jeho pravomoci jako takové? Vůbec ne, jeho kázání při obřadu svěcení to potvrzuje. FSSPX je také velmi tvrdá vůči sedevakantistickému postoji a od roku 1988 je s papeži průběžně ve styku a komunikuje s nimi.

Arcibiskup Lefebvre se v konečném důsledku v žádném případě nedopustil vnitřně zlého činu a udělal to, co udělal, aby budoval Kristovo tělo tím, že zajistil, aby mohli být svěceni pravověrní kněží a aby věřící mohli přijímat víru a svátosti bez obav ze všech katechetických omylů a svatokrádeží, které se staly všudypřítomnými v období takzvaného Nového jara. Totéž se děje i nyní.

Činy Bratrstva nejsou schizmatické a jsou úměrné hrozbě destrukce, pod kterou v současné době žijeme. Bylo by špatné vytvářet novou jurisdikční strukturu, ale také by bylo špatné nedělat vše, co je možné pro pomoc duším, které zůstaly osiřelé, s ohledem na to, co je dovoleno během stavu nouze.

Řešení pěti námitek

Nyní se vraťme k pěti výše uvedeným námitkám, kterými jsou:

1. V roce 2026 je oddáno tradičnímu ritu více biskupů, kněží a laiků, než jich bylo v roce 1988.
2. V roce 2026 slouží starý ritus dokonce i kardinálové, zatímco v roce 1988 to v podstatě nebyl ani jeden.
3. Obecné nadšení pro Druhý vatikánský koncil, jeho nejednoznačnosti a chyby, do značné míry opadlo, alespoň ve srovnání s hysterií, která zachvacovala Církev v roce 1988.
4. V roce 2026 navštěvuje starou mši více lidí a díky tomu je více pravověrných katolíků, než v roce 1988.
5. To, co by se dalo nazvat „papolatrií“, se zhroutilo nebo se právě hroutí, a katolíci obecně, zejména po papeži Františkovi, jsou ochotnější kritizovat nepravosti vycházející z Říma.

Na námitky odpovím postupně.

ad 1, 2. Tento argument je spekulativní, protože nemůžeme vědět, čemu věřili všichni kněží a laici v roce 1988. Ve skutečnosti to bylo pouhých 18 let po destruktivní reformě liturgie, takže drtivá většina biskupů, kardinálů a kněží vyrůstala v předkoncilním období a mnozí z nich po celá desetiletí sloužili starý ritus. Totéž by platilo pro nespočet laiků. Dnes je pryč jakákoli vzpomínka na to, co „bylo před“ a nacházíme se v okamžiku znovuobjevování. I když je užitečné, že Tradici vyhledává více katolíků než v jiných obdobích nedávné historie, je také pravdou, že její základy byly téměř zcela ztraceny, takže úsilí potřebné k její obnově je nesmírné.

ad 3. Věřím, že je to naopak, alespoň oficiálně. Chápu, že existuje mnoho tradičně smýšlejících kněží a laiků, ale nemůžeme s jistotou říci, že se trajektorie pokoncilní hierarchie nějakým významným způsobem změnila. Ve skutečnosti jsme přešli od „Ducha Druhého vatikánského koncilu“ k „Duchu synodality“ a ještě dále. Papež Lev opakovaně potvrdil svůj závazek k „tvrdšímu Druhému vatikánskému koncilu“ a neexistují žádné známky zpomalení. Jistě, může to být proti přání mnoha věřících, ale jak již bylo řečeno výše, potřebujeme biskupy, aby tuto práci vykonali, protože dělat cokoli smysluplného je nad rámec našeho laického stavu. Navíc drtivá většina katolíků na celém světě vůbec nepraktikuje víru, takže jim záleží na Tradici stejně jako na Druhém vatikánském koncilu, což znamená vůbec nijak.

ad 4. Ano, je pravda, že se staré mše účastní více katolíků než v roce 1988, ale to jen posiluje potřebu biskupů FSSPX, protože asi milion těchto katolíků se účastní mší sloužených Bratrstvem. Vzpomeňte si (viz výše), že k závažné obecné duchovní nouzi není nutná všeobecná krize, ale stačí, aby bylo ohroženo několik duší. Jsme hloupí, pokud si myslíme, že kdyby Bratrstvo zůstalo bez biskupů, mnoho modernistických církevních představitelů by se náhle obrátilo a zasáhlo. Ano, někteří spřátelení biskupové by pomohli skupinám Ecclesia Dei, když to bude potřeba, ale to problém neřeší. Problém není primárně liturgický, ale spíše je to otázka úplného odmítnutí modernismu, nejen osobně, ale jako takového ze strany Bratrstva. Navzdory veškeré dobré práci, kterou Fraternita (FSSP) a další skupiny konají, neodmítají omyly šířené prostřednictvím Druhého vatikánského koncilu jako takové, alespoň ne oficiálně. Potřebujeme nejen biskupy „přátelské k latinské mši“, ale biskupy, kteří zcela a bezvýhradně odmítají novoty, omyly a hereze, které byly institucionalizovány.

ad 5. Představa, že „papolatrie“ ztratila na oblibě, podle mého názoru ve skutečnosti není pravdivá. Vezměte si například vystoupení kardinála Müllera na nedávné konzistoři, kde zdůraznil Petrův primát – o němž nepochybuji – ale vzápětí prohlásil: „Je naší povinností z titulu našeho úřadu, jak individuálně, tak jako sboru, odmítnout skandální obvinění, že se římská církev odchýlila od katolické víry.“

Na jiném místě však kardinál Müller řekl o dokumentu Fiducia Supplicans, vyhlášeném s římskou autoritou:

„Žehnat realitě, která je v rozporu se stvořením, je nejen nemožné, ale je to rouhání,“ řekl kard. Müller. „Bůh nemůže seslat svou milost na vztah, který je k Němu v přímé opozici.“ Zašel ještě dál a nazval takové požehnání „svatokrádežným a rouhačským činem proti Stvořitelovu plánu a proti Kristově smrti, kterou za nás podstoupil“.

Kard. Müller si tedy na jedné straně myslí, že je za hranicí povoleného tvrdit, že Řím šíří omyly, a na druhé straně klidně řekne, že vatikánský dokument je rouhavý atd.

Mohli bychom také citovat poznámky kardinála Burkeho k Amoris Laetitia a další podobná prohlášení kardinála Saraha atd.

Zda papolatrie v duchu doby obecně upadá je vedlejší, protože hierarchie stále vesele polyká rouhání a kacířství, pokud může znovu potvrdit, že Petr je Petr.

Opět, potřebujeme preláty, aby za nás udělali práci, a ani „konzervativní“ kardinálové a biskupové – s výjimkou malé hrstky mužů, jako jsou Schneider a Strickland – se na tuto práci nehodí.

Poslední námitka, kterou jsem výše neuvedl, ale vyplývající z logiky výše zmíněného, je, že rozhodnutí Bratrstva o svěceních je nemoudré, protože z hlediska obezřetnosti napáchá více škody než užitku, pokud jde o skutečné smíření Církve jako celku s Tradicí. V podstatě se uvažuje takto: Tradice pokročila vpřed a tato konsekrace se nás snaží vrátit opět na počátek.

Domnívám se, že to z mnoha důvodů není pravda.

Zaprvé, historie nám ukazuje, že přinejmenším tolerance tradiční mše je výsledkem principiálního postoje Bratrstva. Důkazem je dopis z roku 1984, který vydal papež Jan Pavel II. a kterým se uděluje indult ke konání tradičních mší a který jasně uvádí, že účelem bylo umožnit tradičním katolíkům navštěvovat mše, které jsou „regulérní". V roce 1984 sice mohlo existovat několik nezávislých kaplí, ale většina katolíků, kteří se účastnili staré mše, tak činila v kaplích Bratrstva, takže dokument má na mysli je.

Zadruhé, nechápu, jak můžeme říci, že jsme v tomto bodě blíže k „řešení“, zejména po tom, co papež František proti tradiční mši rázně zakročil, a po záměru papeže Lva XIV. papeže Františka následovat a ještě urychlit modernistický program prostřednictvím synodality atd. Opět se nejedná jen o mši, ale o víru, a i když je starý ritus tolerován, nemůžeme říci, že je na obzoru nějaké skutečné řešení, pokud je tolerován v moři kacířství.

Zatřetí, trochu ironicky bych argumentoval, že jednání Bratrstva může tlačit Svatý stolec, aby byl štědřejší k „schváleným“ farnostem nabízejícím starý ritus, protože to byl standardní operační postup v Římě, kdykoli FSSPX zaujalo k Tradici principiální postoj.

Začtvrté, a nechci urazit dobré muže a ženy, jejichž domovem jsou farnosti Ecclesia Dei, ale schválené řády a farnosti skutečnému řešení nenapomáhají. Je to proto, že tyto skupiny jsou tolerovány jako možnosti pro katolíky, jak to Jan Pavel II. vyjádřil v Ecclesia Dei Adflicta, „kteří se cítí vázáni na některé předchozí liturgické a disciplinární formy latinské tradice“. Logika tolerance těchto skupin je založena na poskytování alternativ pro katolíky „vázané“ na liturgické a disciplinární zvyklosti, ale o doktríně se nezmiňuje. Důsledkem toho je ghettoizace Tradice prostřednictvím její redukce na liturgickou preferenci, která je pro ty, kteří si ji přejí, na některých místech dostupná.

Samozřejmě vím, že mnoho věřících, kteří se bohoslužeb účastní, jsou skutečně tradiční katolíci a chápou, že došlo ke skutečnému rozkolu, a jejich touhou je obnovení plnosti Tradice. Nicméně, když je tradiční mše sv. – nemluvě o plnosti tradiční víry – tolerována pouze jako „charisma“, jak říká FSSP, pak nejsme k řešení o nic blíž, než jsme byli v roce 1988.

Jediným řešením bude návrat Říma k Tradici, což se může stát pouze tehdy, pokud alespoň některá knížata Církve, spolu s kněžími, se budou schopni postavit za práva Tradice, která by měla být nejen tolerována, ale i zakotvena, protože alternativní, padělaný experiment, který prožíváme, by neměl být tolerován vůbec.

Nevím, kdy k tomuto řešení dojde, ale vím, že k němu dojde pouze tehdy, pokud boj za Tradici bude jasně a jednoznačně o něčem víc než jen o starém ritu, jakkoli je velkolepý a důležitý.

Podle mého názoru Bratrstvo nabízí komplexní odpor vůči omylům, které nad námi vládnou, a je v jedinečné pozici, kdy nejen může sloužit věřícím Tradicí, ale jejich preláti mohou stát vzpřímeně a kázat proti Satanovu kouři s opravdovou parrhesií. To je činí nepostradatelnými a jejich činy chvályhodnými.

Zdroj: S laskavým svolením převzato z SSPX Consecrations: The State of Necessity in 2026