Je katolicismus slučitelný se současnou demokracií?
Záleží na tom, co si kdo pod pojmem „demokracie“ představuje. Pokud by mělo jít pouze o státní zřízení s volenými orgány, tak tady Magisterium Církve nemá žádnou kompetenci vyjadřovat se k tomu. V takovém případě se jedná o ryze pozemskou záležitost organizace a techniky správy státu, kdežto Církev má poslání hlásat nadpřirozené pravdy o Božím zjevení člověku.
Proto ani v katolickém středověku se Učitelský úřad Církve nikdy závazně nevyjadřoval, jestli je lepší autoritativní monarchie francouzského typu nebo republikánské zřízení malých severoitalských městských států s volenými institucemi. Zaujímal stanovisko pouze tehdy, když došlo ke zneužití moci ze strany vládců, neboť tady se jednalo nikoli o ryze technickou, pozemskou záležitost, nýbrž o morálku – a to už je jeho kompetence. Tak např. papež Innocenc III. na počátku 13. stol. podpořil anglický parlament proti krutému králi Janu Bezzemkovi a vyslovil souhlas s Velkou listinou svobod r. 1215, na niž se dodnes britští demokraté odvolávají.
Něco jiného je však demokracie jako forma státního zřízení – a něco jiného ideologický základ, na němž stojí. A tady závazná vyjádření Magisteria Církve skutečně existují, ať už se to komu líbí či nikoliv. Už totiž sám název „demokracie“, znamenající v překladu „vláda lidu“, je zmatečný. Poprvé byl použit francouzskými osvícenci a svobodnými zednáři v 18. stol. Jean Jacques Rousseau, Charles Montesquieu, Nicolas de Condorcet a další popřeli dosavadní tezi, kterou Církev vždycky hájila, že vládce je ustanoven „z milosti Boží“ a Bohu se bude zodpovídat. Podle osvícenců má ale vladař spravovat zemi nikoli „z milosti Boží“, ale „z vůle lidu“ – a lidu se má zodpovídat.