„Já si Krista vážím, ale…“ Víme, Pilát byl první, který si Krista vážil, a vydal ho na smrt! Vážil si ho, ale nevěřil v Něho; jako on, vydávají Krista na smrt všichni, kdož si ho „váží“ včetně T. G. Masaryka, jenž sice pronesl krásnou větu „Ježíš, ne César!“, ale v jeho Božství nevěřil. D. F. Strauss jménem všech: „Já jsem ho stáhl s trůnu Syna Božího a Vykupitele, na němž byl dosud uctíván a vykázal mu místo v lavici geniálních lidí, aby se mu tam dostávalo cti, jíž obdarujeme velké duchy.“ Srazit mu z hlavy korunu, vyrazit z rukou žezlo Božského majestátu, prohlásit ho za pouhého člověka! „Uctívejte si ho jako největšího genia všech věků, jenom ne jako Syna Božího.“ Masaryk řekl v rozhovoru s Emilem Ludwigem: „Ježíš, neříkám Kristus….“ To znamená: „Ne Kristus (Mesiáš, Vykupitel), jen Ježíš z Nazareta“ – syn Josefův, pouhý člověk!

Je málo pravd, proti kterým nevěra zuřivě bojuje. Existence osobního Boha, Božství Ježíšovo, existence nesmrtelné duše, oprávněnost Církve. Proč právě proti těmto pravdám? Poněvadž za všemi stojí požadavek: „Zapři sám sebe!“

Ježíš Kristus je historickou osobností

Co konkrétně víme o historicitě Ježíše Krista? Máme tady křesťanské dokumenty, především evangelia a celý Nový zákon a také svědectví křesťanských spisovatelů prvních staletí. Jenže to nestačí. Abychom mohli spolehlivě konstatovat, že Ježíš Kristus je opravdu historickou osobností, nutno se ptát, jestli máme o něm nějaké zmínky i v mimokřesťanských pramenech.

Argentinský kněz P. Javier Olivera Ravasi angažující se publicisticky jako apologeta Církve, vyjádřil své zklamání nad tím, jak věřící i duchovenstvo reagovali na rouhačskou výtržnost psychicky nemocného muže, údajně rumunského původu, v bazilice sv. Petra v Římě. Stěžovali si především na to, že nikdo nepoužil síly, aby rouhači zabránil ničit to, co je věřícím svaté. Teprve policie tohoto člověka zadržela.

V pátek 7. února muž, podle mediálních informací psychicky těžce narušený, zneuctil oltář v bazilice sv. Petra ve Vatikánu. Vystoupil na oltářní menzu, strhl všechny svíčky a ubrus. Tento čin vidělo mnoho návštěvníků baziliky, leč nikdo nereagoval, aby útočníkovi v jeho akci zabránil. Existují z toho i nahrávky.

Právě tato lhostejnost zarmoutila argentinského kněze P. Javiera Olivera Ravasiho, který se označuje jako stoupenec kontrarevoluce a věnuje se apologetické aktivitě. Na sociálních sítích vyslovil údiv nad tím, že se nikdo nepokoušel bránit posvátné místo.

„Je smutné, že žádný muž, který tam byl přítomen, okamžitě nepřiběhl k oltáři, aby s láskou, ale důrazně vysvětlil pachateli, že tak se nemůže chovat,“ napsal na svém profilu v servisu X tento kněz.

„Toto je hereze irenismu, čili pacifismu, která odporuje tomu, co udělal Ježíš ve svatyni nejméně dvakrát z horlivosti o svůj dům,“ dodal tento argentinský duchovní. Připojil ještě do linku nahrávku, v níž vysvětlil, kdy je katolíkovi dovoleno nebo dokonce kdy je povinen použít sílu při obraně víry.

Pravděpodobně dosud většina čtenářů našeho webu neslyšela o iniciativě zvané „Stop genocidě“. Z názvu se dá uhodnout, že se jedná o obranu nenarozeného života, neboť jiná genocida tu (zatím) neprobíhá. Protože považujeme za nutné předkládat veřejnosti všechno, co je dobré, ušlechtilé a křesťanské, a tudíž naráží v této bezbožné novopohanské společnosti na překážky, publikujeme o tomto spolku následující fakta:

Katolicismus a láska k bližnímu

Skutečnost, že teprve křesťanství v plném rozsahu realizovalo lásku k bližnímu ve společnosti, nelze popřít. Pohané vůbec nechápali, proč věnovat láskyplnou péči trvale nemocnému nebo postiženému člověku, proč se zastávat nespravedlivě pronásledovaného, nebo proč prokazovat dobro i tomu, kdo mi ublížil. Muslimové se omezují v projevech lásky k člověku pouze na své souvěrce, buddhisté znají pouze soucit s trpícím.

Církev naproti tomu od prvopočátku budovala nemocnice a charitativní zařízení, kde byla poskytována pomoc potřebným bez rozdílu postavení, národnosti, barvy pleti a náboženského vyznání. Je zde prostě člověk potřebující pomoci – a všechno ostatní musí jít stranou. Charitativní instituce se ve středověké christianitas množily jak houby po dešti. V církevním kalendáři figuruje mnoho jmen světců-apoštolů lásky k bližnímu, kteří byli ochotni položit, a mnozí také položili, své životy pro druhé, aby jim pomohli: sv. František z Assisi, Jan z Boha, Alois, Karel Boromejský, Vincenc z Pauly, Klement Maria Hofbauer, Jan Bosco, Damian Deveuster, Maxmilián Kolbe, Matka Tereza… výčet těchto katolických dobrodinců druhých by vydal na celou tlustou knihu. Můžeme k tomu ještě připojit desítky českých jezuitů, kteří v 80. letech 17. stol. za morové epidemie obětovali své životy při ošetřování infikovaných, když se sami nakazili.

Božský Spasitel nabádal, abychom milovali i nepřátele. Nejen abychom se nemstili, ale prokazovali dobro i jim, když potřebují pomoc: nepřátelům osobním i „ideologickým“, tj. i těm, kdo odmítají pravou víru Kristovu nebo proti ní dokonce zuřivě bojují. Jeden italský socialista v 19. stol. byl šokován, když katolický kněz sv. Don Giovanni Bosco jemu, zapřisáhlému ateistovi a nepříteli Církve, materiálně pomohl poté,co se on octl v bídě, přestože světec sám, jak známo, měl vždycky „hluboko do kapsy“. A náš moravský „tatíček“ Antonín Cyril Stojan, farář, kanovník, poslanec a pozdější olomoucký arcibiskup (1921–3), vymohl státní podporu pro mlynáře, jemuž vyhořel mlýn, i když se jednalo o člověka, který jej pomlouval v novinách. Za první světové války pak i s rizikem, že na něm ulpí podezření z velezrady, neúnavně bombardoval všechny možné instituce, aby dosáhl milosti pro jednoho lékaře obviněného z velezrady a odsouzeného k smrti, zuřivého ateisty, jenž Stojana neustále dehonestoval a sprostě urážel – a to přesto, že dosavadní přátelé a názoroví souputníci odsouzeného dali v zájmu své vlastní bezpečnosti od něho ruce pryč. A mohli bychom v těchto příkladech katolické „lásky i k nepřátelům“ pokračovat.

Papež František přijal letos 21. ledna na osobní audienci známého světícího biskupa z Kazachstánu mons. Athanasia Schneidera, který patří k jeho nejostřejším kritikům z řad katolických biskupů světa. Biskup Schneider usiloval marně o přijetí u papeže Bergoglia již od r. 2018, uskutečnilo se až nyní. Ve svém prohlášení pro www.kath.net mons. Schneider řekl, že papeži vysvětloval současnou neblahou situaci Církve a kritizoval jeho četné heterodoxní výroky. Papež dle vyjádření biskupa byl srdečný. Vatikán k audienci nevydal žádné prohlášení. Jaké důsledky toto může pro mons. Schneidera mít, ukáže budoucnost.

63letý biskup Schneider je příslušníkem Řádu regulárních kanovníků Sv. kříže. Pochází ze zbožné katolické německé rodiny žijící na území bývalého Sovětského svazu, která v době, kdy mu bylo 12 let, dostala povolení vystěhovat se do Spolkové republiky Německo. Po svém vysvěcení na kněze vystudoval v Římě patristiku a přednášel ji na papežských univerzitách, působil rovněž nějaký čas jako misionář v Brazílii. Mluví několika světovými jazyky. Papež Benedikt XVI. ho jmenoval r. 2005 pomocným biskupem v kazachstánské Karagandě, r. 2011 potom v hlavním městě Astaně. Svoji aktivitu neomezuje pouze na arcidiecézi vzdáleného Kazachstánu, v níž působí, ale hodně jezdí po světě, aby posílil bratry a sestry ve víře, celebruje tradiční mši sv., káže a poskytuje rozhovory médiím. Je autorem několika knih bránících katolickou nauku, u nás např. vyšla jeho „Corpus Christi“ o rozdílu mezi tradiční liturgií a NOM. Nekompromisně brání pravou katolickou nauku a jasnými slovy odsuzuje věroučné a mravoučné hereze prosazované církevní hierarchií, Vatikánem i samotným papežem. Přitom ale příkladně dokáže rozlišovat mezi bludem a člověkem, jenž ho hlásá. Nešetří tvrdými výrazy vůči jakékoliv herezi, přitom ale dává jednoznačně najevo lásku k bloudícím včetně papeže Františka. Často vyzývá k modlitbám za jeho obrácení.

Církev je ponořena do hluboké krize, když samotní biskupové a dokonce sám papež učí, že různá falešná náboženství mohou být cestou k jedinému pravdivému Bohu. Ale fakt, že hlásají tento názor odporující nauce, ho neudělá pravdou, protože Pravda – kterou je samotný náš Pán Ježíš Kristus, se nemění – říká biskup Joseph Strickland v novém rozhlasovém pořadu, kde silnými slovy odsuzuje kult pohanského bůžka Pachamamy, jenž byl praktikován před málo lety ve vatikánských zahradách.

Server LifeSiteNews odvysílal první část pořadu Sheperd’s Voice („Hlas pastýře”), který ve Virgin Most Powerful Radio uvádí biskup Joseph Strickland, odvolaný papežem Františkem z úřadu ordináře diecéze Tyler v Texasu v USA za nekompromisní odpor proti Vatikánem prosazované nemravnosti a názorů neshodujících se s naukou Církve.

Hierarcha zahájil modlitbou a připomenutím pořadu, který svého času od r. 1933 vedl americký prezident Franklin D. Roosevelt. Nazýval se „Hovory u krbu” a jeho posláním bylo mravně posílit občany USA v těžkých dobách hospodářské krize a později II. světové války. Tato idea „hovorů u krbu“ inspirovala mons. Stricklanda k pořadu „Hlas pastýře“ se záměrem posílit věřící katolíky v době současné vnitrocírkevní krize. Chce, aby jeho pořad „se opíral o pravdu, která je totožná s naší katolickou vírou – o Ježíše Krista, který je vtělenou Pravdou“.