Modernistická cenzura katolického kancionálu
Doba prázdnin a dovolených je pro katolíky zároveň i časem poutí, exercicií, duchovních setkání a dalších podobných akcí. Při nich se hojně zpívají náboženské písně. Proto je vhodné vzpomenout v této souvislosti otázku našeho českomoravského katolického kancionálu, která vůbec není okrajovou záležitostí.
Jedno je nutno přiznat. Česká a moravská církevní provincie neměly společný kancionál, čímž jsme se stali nechlubnou raritou mezi ostatními národy. Zatímco Slováci, Poláci, Maďaři a německy mluvící katolíci používali již dlouhá léta tytéž společné písně se stejným nápěvem, v Čechách a na Moravě tomu bylo jinak. Texty slok se v obou provinciích lišily, jednota nepanovala ani mezi olomouckou arcidiecézí a diecézí brněnskou. Když např. katolík z Vyškova n. Mor. (arcd. Olomouc) se octl v pouhých 3 km vzdálených Drnovicích (diec. Brno), nemohl si v kostele „zazpívat z plných plic“, protože slova písně se, i když mírně, lišila od těch, která znal ze své farnosti ve Vyškově. V olomoucké arcidiecézi se totiž používal kancionál pod názvem „Boží cesta“, v brněnské diecézi zase „Cyrilometodějský kancionál“. Oba měly sice většinu písní společných, ale s obměněnými slovy a někdy i mírně odlišnými nápěvy.
Proto iniciativa rozvinutá díky částečnému uvolnění komunistického útlaku Církve v 60. letech usilující o jednotný kancionál pro všechny české a moravské diecéze byla zcela na místě. První společný zpěvník českých a moravských diecézí vydala Česká katolická charita s církevním schválením r. 1973, v dalších letech následovaly jeho četné reedice.
Apologie Církve














